infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2013, sp. zn. I. ÚS 1831/11 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:1.US.1831.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:1.US.1831.11.1
sp. zn. I. ÚS 1831/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů Radima Ucháče a Kateřiny Ucháčové a Jana Ryby a Zdeňky Rybové, všech zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, 530 03 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011-49, odmítl návrh stěžovatelů proti odpůrci Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") na zrušení opatření obecné povahy - I. Doporučení MŠMT k realizaci sexuální výchovy v základních školách ze dne 2. 4. 2010, č. j. 26976/2009-22 (dále "Doporučení MŠMT"; "petit I." návrhu); II. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále "RVP") vydaný Opatřením ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 13. 12. 2004, č. j. 31504/2004-22 (dále jen "opatření"), a to v části, kterou se do něj vkládá nový doplňující vzdělávací obor s názvem "Etická výchova", v rozsahu tématu "sexuální zdraví" (dále "EV-TSZ"; "petit II." návrhu); III. Opatření ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 12. 2009, č. j. 12586/2009-22, kterým se mění Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, a to v části, kterou se do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání vkládá nový doplňující vzdělávací obor s názvem "Etická výchova", v rozsahu tématu "sexuální zdraví" (dále "měnící opatření"; "petit III." návrhu) (výroková část I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) NSS se v prvé řadě zabýval otázkou, zda napadené akty představují opatření obecné povahy a zda je dána jeho pravomoc k jejich věcnému přezkumu v řízení podle §101a a násl. s.ř.s.; uvedl, že stěžovatelé petitem II. a III. svého návrhu vlastně napadají tentýž správní akt, tedy část RVP v podobě, v jaké se nachází po "novelizaci" provedené (měnícím) Opatřením ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 16. 12. 2009, č. j. 12586/2009-22. NSS proto učinil předmětem posouzení pouze uvedenou "novelu", tj. měnící opatření ministryně. Pro určení jeho právní povahy je však rozhodující vymezení povahy rámcových vzdělávacích programů. NSS proto nejprve shrnul závěry judikatury a doktríny vymezující znaky institutu opatření obecné povahy (dále "OOP") a následně posuzoval, zda jsou tyto závěry naplněny v případě Doporučení MŠMT a RVP vydávaných na základě zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen "školský zákon"). K vymezení znaků opatření obecné povahy NSS nejprve odkázal na svůj ("pilotní") rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98 , v němž rozvinul a doplnil negativní zákonné vymezení OOP uvedené v §171 správního řádu (dále jen "s.ř."); konstatoval, že OOP představuje správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů, tedy úkon správního orgánu v určité věci, který se přímo dotýká práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu osob. Přitom musí být vydáno v zákonných mezích a může konkretizovat zákonné povinnosti, nikoliv ukládat nové, nad rámec zákona. NSS současně uvedl, že judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 22/08) i jeho vlastní judikatura (usnesení ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 Ao 3/2010 - 55, rozsudek ze dne 9. 8. 2010, č. j. 4 Ao 4/2010 - 195) dospěla k závěru, že OOP je nutno pojímat materiálně (v protikladu k formálnímu pojetí); OOP tedy je každý - byť výslovně takto neoznačený - akt, který naplňuje výše uvedené znaky. NSS současně připomněl, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 22/08 mimo jiné zdůraznil, že materiálnímu chápání OOP dal přednost rovněž s ohledem na svou konstantní judikaturu, podle níž nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který co nejméně zasahuje do některého základního práva či svobody (princip in dubio pro libertate). Ústavní soud navíc v usnesení ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, dodal, že při posuzování povahy napadeného aktu je třeba brát v potaz účel právní úpravy institutu OOP, který reflektuje povinnost státu poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům občanů; povinností státu pak není jen poskytovat ochranu před případnými zásahy do základních práv, ale též vytvoření podmínek k nerušenému výkonu těchto práv a plnění případných povinností z nich vyplývajících. NSS dále zdůraznil, že nelze opomenout ani rozdíly mezi OOP a tzv. vnitřními předpisy (dále jen "VP"). K jejich vymezení odkázal na závěry doktríny, která ač je označuje různými způsoby (interní normativní akty, instrukce, vnitřní instrukce, interní normativní instrukce atd.), na definici jejich podstatných znaků se v zásadě shoduje. NSS příkladmo odkázal na Hendrychovu charakteristiku VP (srov. Hendrych, D. Správní věda. Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a. s., 2007, 2. vydání, str. 75) a uvedl také další autory (srov. Kubů, L. - Hungr, P. - Osina, P. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, str. 60-61, Weyr, F. "Instrukce" In: Slovník veřejného práva československého. Svazek II. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2000 [1932], str. 11-14), z nichž posledně uvedený zdůraznil, že s ohledem na jejich interní povahu nemohou z instrukcí vznikat žádná "bezprostřední" či "přímá" subjektivní práva a povinnosti jednotlivcům, instrukce zavazují pouze "úřední orgány."). NSS současně připomněl, že z uvedeného nevyplývá, že by VP nemohly nijak ovlivňovat činnosti, při kterých správní orgány působí navenek, vůči adresátům veřejné správy. Jako typický příklad uvedl pokyny vydávané ústředními orgány státní správy ke sjednocení správní praxe - např. pokyny řady D ("daně") vydávané Ministerstvem financí; zde platí, že pokud orgány finanční správy vystupují vůči daňovému subjektu v rozporu s těmito pokyny, může se jich tento ve správním řízení, potažmo ve správním soudnictví, dovolávat. NSS konečně poukázal na vlastní judikaturu týkající se stability správní praxe a s ní související otázku významu interních normativních aktů - viz např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005-86, ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 - 251. NSS proto uzavřel s tím, že soudy nejsou oprávněny k tomu, aby v obecné rovině přezkoumávaly a hodnotily tyto VP samotné. Jsou-li některé v nich obsažené pokyny v rozporu s normativními právními akty, pak je povinností správního orgánu je neaplikovat, případně je vyložit a aplikovat způsobem, který je konformní se zákonem či s mezinárodními závazky České republiky. Zhodnocení, zda k takové situaci došlo, však může soud provést pouze na podkladě konkrétního sporu, nikoliv in abstracto, přezkumem vnitřního předpisu jako takového. Jinak řečeno, nelze soudně napadat přímo VP, zpochybňovat lze pouze jeho aplikaci v konkrétním případě (viz také usnesení NSS ze dne 1. 12. 2010, č. j. 3 Ao 6/2010 - 57, v němž NSS soud odmítl návrh na zrušení některých ustanovení tam napadené instrukce Ministerstva spravedlnosti s tím, že tato instrukce představuje toliko VP, u nějž je okruh adresátů omezen na ministerstvu podřízené subjekty). NSS k této otázce uzavřel tak, že k VP se vyjadřoval i Ústavní soud, a to např. v usnesení ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/04, v němž se zabýval právní povahou napadeného příkazu ministra kultury (týkajícího se evidence církevních právnických osob). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že tento příkaz představuje "interní normativní směrnici, směřující k úpravě povinností strukturálních částí, případně zaměstnanců Ministerstva kultury."; návrh na zrušení tohoto příkazu odmítl s tím, že procesní garanci ochrany subjektivních práv dotčených subjektů představovala možnost soudního přezkumu správních rozhodnutí (individuálních právních aktů) Ministerstva kultury souvisejících s registrací církevních právnických osob. Ve vztahu k otázce právní povahy Doporučení MŠMT NSS konstatoval, že se jedná toliko o právně nezávazný dokument, což je ostatně patrné již z jeho názvu, či z toho, jak je uveden ("podpůrný a doplňující materiál pro školy, zejména pak pro učitele sexuální výchovy") a odchýlení se od něj nemá samo o sobě žádné právní následky. S námitkou stěžovatelů, že Doporučení MŠMT představuje kritérium pedagogické a odborné úrovně vzdělání při realizaci sexuální výchovy ve smyslu §164 odst. 1 písm. c) školského zákona, se NSS soud neztotožnil, neboť tím by byl popřen samotný účel zavedení dichotomie rámcových a školních vzdělávacích programů, jehož smyslem bylo poskytnout školám jistou míru autonomie při vytváření vzdělávacích programů. Rámcové vzdělávací programy (tvořené ministerstvem) pouze obecně vytyčují určité "mantinely", v jejichž mezích se musí jednotlivě školy a školská zařízení při vytváření svých vzdělávacích programů pohybovat. Bylo by proti logice takto nastaveného systému, kdyby školy či školská zařízení byly při vytváření školních vzdělávacích programů svázány i podrobnými doporučeními či metodickými pokyny ministerstva. Totéž pak platí i pro Příručku, která představovala přílohu Doporučení MŠMT. Její příspěvky jsou dle Doporučení zpracovány tak, aby byly použitelné ve výuce. To však neznamená, že by je skutečně každá škola musela ve výuce používat. Jednotlivé školy si mohou obstarat vlastní učební pomůcky, mohou Příručku využívat pouze částečně atd. NSS zdůraznil, že Doporučení MŠMT není tudíž způsobilé bezprostředně zasáhnout do ničích práv. Podle §2 s.ř.s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob; NSS tak nemá pravomoc k přezkumu daného aktu odpůrce. NSS dále poukázal na to, že Rámcové vzdělávací programy se od Doporučení MŠMT liší tím, že nemají čistě doporučující charakter, pro své adresáty jsou naopak závazné; současně dospěl k závěru, že se nejedná o opatření obecné povahy. Školský zákon výslovně nestanoví povahu RVP, ani formu, v jaké mají být vydány. NSS v této souvislosti poukázal na komentářovou literaturu, jež uvádí, že se nejedná o právní předpisy, ale "v zásadě o pedagogické dokumenty" (Katzová, P. Školský zákon. Komentář. Praha: ASPI, 2008, str. 17); dále zejména z §3 odst. 2 a §4 školského zákona plyne, že RVP jsou adresovány primárně patřičným školám či školským zařízením, které na jejich základě zpracovávají školní vzdělávací programy (vymezené v §5 školského zákona; dále "ŠVP"). Druhotně pak představují určitý nástroj kontroly škol a školských zařízení ze strany ústředních orgánů státní správy, neboť nedodržení RVP může být např. důvodem k odnětí finančních prostředků škole. Neplynou z nich však žádná bezprostřední práva ani povinnosti žáků těchto škol, či jiných subjektů stojících mimo vzdělávací soustavu. Výuka ve školách ani neprobíhá přímo na základě těchto programů, nezbytnou mírou podrobnosti a konkrétnosti se vyznačují teprve ŠVP (NSS současně na tomto místě podotkl, že mu nepřísluší hodnotit právní povahu ŠVP). NSS dospěl k závěru, že RVP představují příklad tzv. vnitřních předpisů, tedy předpisů bezprostředně působících pouze uvnitř systému, mezi jehož jednotkami právně existují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že součástí vzdělávací soustavy jsou i školy církevní či soukromé, neboť také v případě jejich fungování jsou patrné výrazné veřejnoprávní prvky [veškeré vzdělávání poskytované podle školského zákona je veřejnou službou, podmínkou pro výkon činnosti školy nebo školského zařízení je zápis do školského rejstříku a důsledkem neposkytování vzdělání v souladu s cíli uvedenými v §2 školského zákona nebo vzdělávacími programy může být i výmaz z tohoto rejstříku, veškeré školy a školská zařízení jsou financovány ze státního rozpočtu (neveřejných škol jen částečně; srov. §§160 a násl. školského zákona), ředitel školy a školského zařízení (a to i neveřejných) vystupuje podle §164 školského zákona v mnohých případech v roli správního orgánu]; vztahy mezi MŠMT a neveřejnými školami jsou proto v mnoha ohledech také vztahy založenými na nadřízenosti a podřízenosti. NSS současně pečlivě a podrobně (s konkrétně uvedenými odkazy na čl. 33, čl. 32 odst. 4 a čl. 15 Listiny, čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i na odbornou literaturu) připomněl, možnou kolizi veřejného zájmu na existenci povinné školní docházky, jejíž obsah přinejmenším rámcově stanoví stát, a právy dětí a jejich rodičů na respektování jejich náboženského a filosofického přesvědčení. K těmto otázkám se v některých svých rozhodnutích vyjádřil rovněž ESLP [obecné principy, z nichž je nutno při výkladu citovaného čl. 2 Protokolu 1 k Úmluvě vycházet, shrnul v rozsudku velkého senátu ze dne 29. 6. 2007, ve věci Folgero a další proti Norsku (stížnost č. 15472/02)]. NSS následně (po obsáhlé citaci relevantní argumentace uvedené částí bodu 84 rozsudku) mimo jiné zdůraznil, že je třeba realizovat povinnou školní docházku při současném respektování náboženských a filosofických přesvědčení dětí a jejich rodičů; současně je však toho názoru, že efektivní ochranu proti potenciálním zásahům do uvedených práv stěžovatelů je třeba hledat v jiných řízeních než v řízení o zrušení (části) rámcového vzdělávacího programu. NSS se (k argumentaci stěžovatelů, že se jejich práv dotýká již samotné zařazení tématu sexuální zdraví do uvedeného RVP) ztotožnil s MŠMT, které ve svém vyjádření příhodně poznamenalo, že filosofických či náboženských hodnot se ve větší či menší míře dotýká celá řada vyučovaných témat a že je zpravidla není možné čistě z tohoto důvodu zcela vylučovat z obsahu vzdělání. K námitce stěžovatelů, podle níž se MŠMT dopouští porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 Listiny, neboť zavádí výuku sexuální výchovy bez výslovné opory v zákoně, NSS odkázal na obecné cíle vzdělávání zakotvené v §2 odst. 2 školského zákona. Dovozovat rozpor tématu "sexuální zdraví" se zákonnými cíli čistě na základě jeho vymezení v RVP (vzdělávací obsah uvedeného tématu je zde vymezen toliko jako "zodpovědný vztah k sexualitě, mládí - příprava na lásku, sexuální identita, nezralé rodičovství") podle názoru NSS nelze. NSS konečně zdůraznil, že s tím konvenují i závěry ESLP (uvedené v citovaném rozsudku), podle nějž mají státy právo na to, "aby vyučováním či vzděláváním šířily informace či znalosti mající přímo či nepřímo náboženskou či filozofickou povahu, přičemž rodičům nesvědčí automaticky právo bránit zahrnutí takového předmětu do školních osnov." Stát má nicméně povinnost zajistit, "aby u předmětů zahrnutých do osnov bylo zaručeno, že dané informace či znalosti jsou poskytovány objektivním, kritickým a pluralistickým způsobem. Stát nesmí provádět jakousi indoktrinaci, jež by mohla být v rozporu s náboženským a filozofickým přesvědčením rodičů." Je zřejmé, že posouzení těchto kritérií je zpravidla zcela nemožné v rovině obecně formulovaných RVP. NSS proto vyslovil přesvědčení, že případnou kolizi mezi uváděným veřejným zájmem a základními právy jednotlivců bude možné posuzovat teprve v momentu, kdy bude zřejmé, v jaké podobě bude výuka sexuální výchovy (či jiného obdobně kontroverzního tématu) realizována na konkrétní škole, kterou navštěvují děti rodičů, jež ji zpochybňují. Jak již bylo konstatováno výše, hlavním úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, nikoli vstupovat v abstraktní rovině do náboženských, či morálně nebo politicko-filosofických sporů, které rozdělují společnost. NSS proto dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je třeba v celém rozsahu odmítnout; napadené akty nejsou OOP, nýbrž tzv. vnitřními předpisy (v případě napadeného opatření ministryně), respektive právně nezávazným doporučením (v případě Doporučení MŠMT). Není proto dána pravomoc NSS k projednání a rozhodnutí věci, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení [§46 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Ao 1/2011-49, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 18, čl. 29 a čl. 30 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé - poukazujíce na to, že NSS vyložil povahu a dosah RVP a "předmětného Doporučení" protiústavně - uvedli, že NSS nebyl oprávněn jejich návrh s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. odmítnout, neboť RVP je prý aktem správního orgánu "s vyšší intenzitou právních účinků", který je závazný pro všechny subjekty, jímž školský zákon svěřuje povinnosti související s realizací rámcových vzdělávacích programů a přímo ukládá povinnosti také stěžovatelům a jejich nezletilým dětem a Doporučení MŠMT svým obsahem, právními účinky a předmětem úpravy tvoří součást RVP, resp. na RVP přímo navazuje. Stěžovatelé dále tvrdili, že napadená část RVP a Doporučení MŠMT extenzivně omezuje ústavně zaručená rodičovská práva a práva nezletilých dětí bez výslovné opory ve školském zákoně, ač se témata spojená se sexuální výchovou přímo dotýkají filosofického a náboženského přesvědčení a hodnot, jakož i mravů vůbec, a to více než jiná témata. RVP a Doporučení MŠMT se dle stěžovatelů odvolávají pouze na obecné cíle vzdělání a působnost ústředního orgánu státní správy podle kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb.; dle stěžovatelů však MŠMT realizací sexuální výchovy v základních školách (bez výslovného zmocnění v zákoně) zjevně sleduje extenzivním způsobem i jiné účely (tj. "dlouhodobé, záměrné, cílevědomé a systematické působení na žáka") než jeho pouhou informovanost. Tento stav je v rozporu se stěžovateli konkrétně uváděnou judikaturou ESLP (srov. rozhodnutí Kjeldsen, Busk a Pedersen v. Dánsko, rozhodnutí Hasan a Eylem Zengin proti Turecku, rozhodnutí Campbell a Cosans v. Spojené království). Stěžovatelé konečně poukázali na to, že vyšší intenzita právních účinků RVP (které podle §3 školského zákona vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání a jsou závazné pro tvorbu ŠVP, hodnocení výsledků vzdělávání, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů) vyvrací správnost úvahy NSS o možnosti soudní ingerence teprve v momentu, kdy bude zřejmé,v jaké podobě bude výuka sexuální výchovy (či jiného obdobně kontroverzního tématu) realizována na konkrétní škole; za popsané situace může MŠMT zcela volně zneužívat svoji pravomoc a bez opory v zákoně oktrojovat RVP (a na něho navazujícím Doporučením MŠMT) jako společnou a nezbytnou součást povinného základního vzdělávání žáků představy o náplni, metodách a cílech sexuální výchovy, avšak bez jakékoliv právní odpovědnosti MŠMT a bez možnosti soudního přezkumu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných/správních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými/správními soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda nedošlo v souzené věci k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhali. Ústavní soud dále dovozuje, že to byl právě NSS, který stěžovatelům v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle a pregnantně vysvětlil povahu, funkci a význam zejména Doporučení MŠMT (jako právně nezávazného dokumentu), a to včetně jednoznačného a zásadního konstatování, že odchýlení se od tohoto právně nezávazného dokumentu nemá samo o sobě žádné právní následky, neboť v opačném případě by se jednalo o postup (a vliv) popírající školám poskytnutou určitou míru autonomie při vytváření vzdělávacích programů. Stejně tak ve vztahu k právní povaze rámcových vzdělávacích programů (jako obecně vytyčených "mantinelů" pro vytváření ŠVP) NSS náležitě dovodil, že se nejedná o OOP. V souvislosti s pojmem a (materiálním) pojetím OOP Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit již výše zmíněnou prejudikaturu NSS (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98 , usnesení ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 Ao 3/2010 - 55, rozsudek ze dne 9. 8. 2010, č. j. 4 Ao 4/2010 - 195) a stejně tak judikaturu vlastní (nález ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, usnesení ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 22/08)]. V případě RVP se především jedná o pedagogickou dokumentaci, jež dle názoru NSS představuje příklad vnitřních předpisů. Ústavní soud v této souvislosti dále zdůrazňuje, že RVP nemají povahu obecně závazných právních předpisů, nemají předepsanou formu (podle §4 odst. 5 školského zákona je jejich podmínkou zveřejnění příslušným vydávajícím ministerstvem, a to vždy způsobem umožňujícím dálkový přístup) a MŠMT je vydává formou opatření ministra, jež definičně (srov. výše argumentaci NSS) nemá a nemůže mít formu OOP (koneckonců nezakládá - a to ani materiálně - nějaká práva a ani nekonkretizuje žádné povinnosti vně systému školství); svým pojetím a charakterem se jedná o typovou podobu jednoho z tzv. vnitřních aktů správy (tj. formy blízké vnitřním předpisům). Tu Ústavní soud - se zřetelem na argumenty NSS, jejich důkladnost a důslednost - nemá ani z hlediska ústavnosti co dodat. Ústavní soud dále z obsahu spisového materiálu, a z obou podání (tj. k NSS a k Ústavnímu soudu) dovozuje, že stěžovatelé setrvale předkládají a opakují obdobnou, resp. více či méně široce podanou argumentaci. Ústavní soud usuzuje, že se někdy jedná o argumentaci spektakulární; tak je tomu např. v případě týkajícím se charakteristiky RVP jako aktu správního orgánu (který však nijak nekonkretizují) s vyšší intenzitou právních účinků, jejichž projev spatřují v omezení ústavně zaručených rodičovských práv a práv nezletilých dětí, a to bez výslovné opory ve školském zákoně. Ústavní soud v této souvislosti (v prvé řadě) poukazuje na zákonnou úpravu RVP ve školském zákoně, mimo jiné na §4 odst. 2, který stanoví kategorický požadavek na tvorbu RVP, jež musí (po proběhlých oponenturách) odpovídat nejnovějším poznatkům příslušných vědních disciplín, pedagogiky a psychologie o účinných metodách a organizačním uspořádání vzdělávání přiměřeně věku a rozvoji vzdělávaného. Nejedná se (a nemůže se) tedy jednat v jakékoliv oblasti vzdělávání o tvorbu a oponenturu RVP bez zákonné opory; zákon naopak vyžaduje reflexi nejnovějších vědních poznatků. Ústavní soud dále připomíná, že to byl právě NSS, který zásadně (a souladně se školským zákonem) odlišil od RVP konkrétní školské vzdělávací programy a jejich funkci v (relativně samostatném) vzdělávacím procesu na jednotlivých školách a vyslovil správný závěr, že případnou kolizi mezi veřejným zájmem (na existenci povinné školní docházky, jejíž obsah přinejmenším rámcově stanoví stát) a základními právy jednotlivců (tj. právy dětí a jejich rodičů na respektování jejich náboženského a filosofického přesvědčení) bude možné posuzovat teprve v momentu, kdy bude zřejmé, v jaké podobě bude výuka sexuální výchovy (či jiného obdobně kontroverzního tématu) realizována na konkrétní škole, kterou navštěvují děti rodičů, jež ji zpochybňují. Dostatečně zřetelně to konstatoval již NSS, poukázav na to, že hlavním úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, nikoli vstupovat v abstraktní rovině do náboženských, či morálně nebo politicko-filosofických sporů, které rozdělují společnost. Ústavní soud nemůže přehlédnout ani skutečnost, že NSS příhodně poukázal na judikaturu ESLP (viz výše Folgero a další proti Norsku), která není zpochybněna ani judikáty, jež uvedli stěžovatelé; ani z nich totiž nevyplývá závěr svědčící pouze stěžovatelům, neboť ani tyto judikáty státům nebrání šířit výchovou a vzděláváním informace, jež se přímo nebo nepřímo dotýkají či souvisejí s náboženstvím a filosofií. Ústavní soud v této souvislosti akcentuje (ostatně NSS již také uvedenou) povinnosti státu dbát o to, aby předávané informace nebo poznatky obsažené v učebních osnovách nebyly jednostranné a indoktrinační (tj. například nerespektující náboženské či filosofické přesvědčení), ale aby byly objektivní, kritické a podporovaly pluralitní charakter myšlenkového světa a společnosti. Ústavní soud konečně nemůže nepřipomenout podstatné upozornění NSS, že efektivní ochranu proti potenciálním zásahům do tvrzených práv stěžovatelů je třeba hledat v jiných řízeních než v řízení o zrušení (části) rámcového vzdělávacího programu. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí NSS je logické, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v souzené věci nespatřuje takové ústavněprávní konsekvence, které by znamenaly nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, jež by šly nad rámec limitů ochrany jednotlivce. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:1.US.1831.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1831/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 6. 2011
Datum zpřístupnění 19. 7. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 33, čl. 15, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.2, čl. 36
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 2
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §101a
  • 2/1969 Sb.
  • 500/2004 Sb., §171
  • 54/2001 Sb., §18, §29, §30
  • 561/2004 Sb., §4 odst.2, §3 odst.2, §2 odst.2, §160
  • 94/1963 Sb., §31
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík opatření obecné povahy
akt/správní
akt/interní
školy
náboženské vyznání/víra
církev/náboženská společnost
rodiče
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1831-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 79870
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22