ECLI:CZ:US:2013:1.US.2469.12.1
sp. zn. I. ÚS 2469/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2469/12 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Bohuslava Navrátila, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, se sídlem nám. T. G Masaryka 588, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 EXE 2549/2011-51 ze dne 14. 6. 2012, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelových námitkách ohledně nákladů exekuce, a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, se sídlem exekutorského úřadu Komenského 38, Přerov, č. j. 103 Ex 57191/11-27 ze dne 23. 3. 2012, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány jako účastníků řízení.
I. Postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 EXE 2549/2011-51 ze dne 14. 6. 2012 a příkazem k úhradě nákladů exekuce JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, se sídlem exekutorského úřadu Komenského 38, Přerov, č. j. 103 Ex 57191/11-27 ze dne 23. 3. 2012 porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázal na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 12. 1. 2012 bylo stěžovateli doručeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 EXE 2549/2011-15 ze dne 1. 12. 2011, kterým byla vůči němu nařízena exekuce. Současně s tímto usnesením byla doručena výzva pověřeného soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti ve lhůtě 15 dnů od doručení.
3. Dne 16. 1. 2012 stěžovatel zaslal soudnímu exekutorovi návrh na odklad provedení exekuce, a to z důvodu probíhajícího řízení o ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, která byla exekučním titulem. Svým rozhodnutím č. j. 103 EX 57191/11-18 ze dne 19. 1. 2012 soudní exekutor návrhu vyhověl s tím, že provedení exekuce se odkládá do pravomocného skončení řízení u Ústavního soudu.
4. Dne 5. 3. 2012 bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o odmítnutí jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem.
5. Dne 5. 3. 2012 stěžovatel plně uhradil exekucí vymáhanou částku ve výši 227 500 Kč.
6. Dne 6. 3. 2012 stěžovatel exekutora informoval o odmítnutí své ústavní stížnosti, o zaplacení vymáhané pohledávky předchozí den a žádal o vyčíslení nákladů exekuce.
7. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 3. 2012 exekutor uložil stěžovateli zaplatit náklady exekuce ve výši 70 569 Kč, z čehož 21 525 Kč činily náklady oprávněného. Odměna exekutora byla vypočtena podle §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (tzv. exekuční tarif) jako 15 % z částky 249 025 Kč, což bylo vymožené plnění plus náklady oprávněného, k čemuž bylo podle §13 odst. 1 vyhlášky připočteno 3 500 Kč jako náhrada hotových výdajů.
8. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, kde mimo jiné tvrdil, že exekutor v řízení nic nevymohl, neboť dlužnou částku stěžovatel dobrovolně uhradil dne 5. 3. 2012.
9. Napadeným usnesením okresní soud náklady exekuce snížil na 66 681 Kč, protože do vymožené částky pro potřeby výpočtu odměny nelze zahrnout náklady oprávněného. Hlavní námitku stěžovatele však odmítl s tím, že dluh uhrazený stěžovatelem 5. 3. 2012 nelze považovat za uhrazený dobrovolně, neboť se tak stalo až po uplynutí 15denní lhůty dané stěžovateli dne 12. 1. 2012. Navíc k němu došlo až v důsledku činnosti soudního exekutora.
II. Argumentace stran
10. Stěžovatel namítá, že soudní exekutor ani okresní soud při stanovování výše nákladů exekuce nevzali v potaz, že dluh uhradil dobrovolně ve lhůtě mu poskytnuté soudním exekutorem. Soudní exekutor dle stěžovatele nemusel udělat žádný úkon, a přesto vyúčtoval náhradu nákladů exekučního řízení v plné výši. Nijak nebyla zohledněna složitost prováděné exekuce. Okresní soud zároveň zcela ignoroval relevantní judikaturu Ústavního soudu v dané věci.
11. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a s ústavní stížností stěžovatele nesouhlasil.
12. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Exekuce dle něj proběhla v souladu s exekučním řádem a občanským soudním řádem a se všemi platnými právními normami a také normami morálními. Uvedl, že stěžovatel 5. 3. 2012 uhradil pouze pohledávku oprávněného, a nikoliv náklady exekuce. Odložením exekuce se nestavěla 15denní lhůta k dobrovolnému plnění. V této lhůtě měl stěžovatel uhradit i zálohu na snížené náklady exekuce.
13. Stěžovatel v replice uvádí, že do dne 27. 3. 2012, kdy obdržel příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 3. 2012, nevěděl konečnou výši nákladů exekuce. Zároveň soudní exekutor byl seznámen se skutečností, že pokud bude ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, stěžovatel ihned pohledávku zaplatí. Pokud soudní exekutor uvádí, že odkladem exekuce nedošlo ke stavění lhůt, jedná se ze strany soudního exekutora o nesprávný výklad a přepjatý formalismus. Neboť pokud je v řízení rozhodnuto, že v něm nebude dále pokračováno do doby, než bude pravomocně ukončeno jiné řízení, poněvadž další postup v tomto řízení závisí právě na výsledcích řízení druhého, pak by bylo v rozporu s účelem a smyslem povolení odkladu výkonu exekuce, kdyby v tomto exekučním řízení i po dobu, po kterou se čeká na výsledky řízení jiného, účinně běžely účastníkům lhůty pro provedení určitých úkonů. Odklad exekuce by poté naprosto postrádal smysl, neboť by při výkladu procesních účinků odkladu výkonu exekuce, jak je provedl soudní exekutor, byla pro účastníky řízení jejich procesní pozice zcela shodná jako v případě, že by soudní exekutor návrhu na odklad nevyhověl.
III. Hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) jakož i v celé řadě navazujících rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013 (N 143/70 SbNU 341)] Ústavní soud zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle této ustálené judikatury není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Aniž by bylo zpochybněno právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
16. Ústavní soud v této své judikatuře považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, rovněž za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, taková konstrukce by postrádala i "výchovný" prvek, pokud není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment.
17. Tyto právě uvedené závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc. Stěžovatel zde plnil dobrovolně ihned po obdržení rozhodnutí o odmítnutí jeho ústavní stížnosti. Zároveň následující den zaslal soudnímu exekutorovi žádost o vyčíslení nákladů exekuce, čímž jasně vyjádřil svou vůli i tyto náklady zaplatit dobrovolně. Soudní exekutor však při vyčíslování nákladů exekuce tyto skutečnosti nijak nevzal v potaz a svou odměnu vypočítal stejně, jakoby svými úkony plně vymohl požadovanou částku bez součinnosti stěžovatele. Tím se však jeho rozhodnutí dostalo do rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu.
18. Okresní soud v napadeném rozhodnutí rovněž zcela ignoroval výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, kterou vůbec nevzal v potaz. V důsledku tak jeho rozhodnutí trpí stejnou vadou jako napadené rozhodnutí exekutora a nepřiměřeným způsobem zasahuje do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), body 28-29].
19. Pokud exekutor a okresní soud nevzali při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že porušili nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatele na ochranu majetku, ale také jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku i čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzali v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb.
20. V novém rozhodnutí bude muset soudní exekutor vzít výše uvedené principy z judikatury Ústavního soudu v potaz a při vypočítávání své odměny především zohlednit složitost a namáhavost exekuce vedené proti stěžovateli projevené skutečností, že tento plnil dobrovolně.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.