ECLI:CZ:US:2013:1.US.4310.12.1
sp. zn. I. ÚS 4310/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Heřmanice, P. O. BOX 2, 713 02 Ostrava 13, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 4 T 3/2003, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2012, stěžovatel napadl postup Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 4 T 3/2003, spočívající v tom, že tento soud nepředložil Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí o místní příslušnosti dle §24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ač k tomu dal stěžovatel podnět. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že ve věci není ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu místně příslušný Krajský soud v Plzni, nýbrž Krajský soud v Ostravě, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.
Takovýmto nepředložením bylo dle stěžovatelova názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení jeho práv konstatoval, zakázal Krajskému soudu v Plzni v tomto porušování pokračovat a přikázal mu podat návrh na rozhodnutí o místní příslušnosti.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj