ECLI:CZ:US:2013:1.US.4379.12.1
sp. zn. I. ÚS 4379/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), nezletilého, zastoupeného zákonnou zástupkyní matkou Evou P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného advokátem Mgr. Robertem Cholenským, se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení obecné kriminality ve věci sp. zn. KRPH-32681/TČ-2012-051071-NO, a postupu Okresního státního zastupitelství v Trutnově ve věci sp. zn. 2 ZT 58/2012, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení obecné kriminality a Okresního státního zastupitelství v Trutnově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2012, stěžovatel napadl postup Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policie") ve věci sp. zn. KRPH-32681/TČ-2012-051071-NO, a dále Okresního státního zastupitelství v Trutnově (dále jen "státní zastupitelství") ve věci sp. zn. 2 ZT 58/2012, spočívající v tom, že tyto orgány, dle názoru stěžovatele, nereflektovaly jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel uvádí, že je proti němu vedeno řízení pro podezření z činu jinak trestného krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a činu jinak trestného porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kdy v této věci podával vysvětlení na policejní stanici. K činnosti jinak trestné se v rámci tohoto úkonu přiznal. Policie poté rozhodla usnesením o odložení věci z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná. Toto usnesení o odložení věci bylo následně okresním státním zastupitelstvím ve vztahu k části v něm uvedených skutků zrušeno.
Pochybení stěžovatel shledává v tom, že vůči němu nebylo realizováno právo na obhajobu ve své negativní složce, totiž jako právo na obhajobu nutnou. Z toho stěžovatel dovozuje, že podané vysvětlení je absolutně neúčinné. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále v obecné rovině rozebírá institut nutné obhajoby a důvody, proč by měl být i v řízení proti dětem mladším 15 let institut nutné obhajoby aplikován, které spatřuje v charakteru opatření, která lze podle §93 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen "ZSM") uložit, a nedostatečné schopnosti dětí se hájit. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci by měl být na základě analogie aplikován §42 odst. 2 ZSM upravující nutnou obhajobu mladistvých.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jiný zásah vůči jeho osobě nadále trvá, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení zůstává součástí spisu. Stěžovatel má rovněž za to, že vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a přikázal státnímu zastupitelství vyřadit ze spisu a zničit úřední záznam o podaném vysvětlení stěžovatele ze dne 12. 10. 2011. Zároveň požádal o vydání předběžného patření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým by Ústavní soud nařídil policii a státnímu zastupitelství neporušovat jeho právo na nutnou obhajobu tím, že mu není ustanoven advokát.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2681/07).
Ústavní soud nevidí žádných důvodů, proč by ze shodných principů neměl vycházet rovněž v případě řízení vedených o dětech mladších 15 let podle ZSM, a konkrétně pak i ve stěžovatelově případě. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti vyplývá, že aktuálně žádnému trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci vystaven není, tím spíše pak ne takovému, který by nebylo možno odčinit jinak a který by byl svojí intenzitou srovnatelný se vzetím do vazby. Sama skutečnost, že se stěžovatelem byl sepsán určitý úřední záznam, o kterém se stěžovatel domnívá, že je procesně nepoužitelný a měl by být ze spisu vyřazen, je stěží důvodem pro zásah Ústavního soudu. Povinností Ústavního soudu je naopak reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost, aniž by bylo řízení vedené orgány veřejné moci skončeno a aniž by mu bylo pravomocně uloženo jakékoliv opatření dle §93 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Ústavní soud tedy nemůže, než ji hodnotit jako zcela předčasnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Ústavní soud rovněž nemohl vyhovět stěžovatelovu návrhu na předběžné opatření, kdy procesní podmínkou pro jeho vydání je perfektní ústavní stížnost, tzn. stížnost prostá vad, alespoň těch neodstranitelných, a stížnost zřejmě přípustná, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj