ECLI:CZ:US:2013:1.US.4390.12.1
sp. zn. I. ÚS 4390/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jiřího Nykodýma a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ing. Bedřicha Brabce, zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, sídlem v Praze 1, Dušní 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3913/2011-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011 č. j 25 Co 28/2011-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2010 č. j. 19 C 210/2010-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 19. 11. 2012 se Ing. Bedřich Brabec (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v civilním řízení po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady materiální škody za pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "exekuční soud"), který vydal dvě nesprávná usnesení, čímž měla žalobci vzniknout škoda spočívající v přirostlé výši úroků z prodlení za období od 27. 12. 2007 do 4. 5. 2009, t. j. od doručení prvního (vadného) do doručení třetího (již bezvadného) usnesení o nařízení exekuce.
Dne 16. 11. 2010 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu o zaplacení částky GBP 137 694,85 s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou. Žalobce vystupoval v exekučním řízení jako povinný, byl si vědom exekučního titulu, a pokud by svůj závazek dobrovolně uhradil, povinnost platit úroky z prodlení by mu nevznikla, neboť ta se odvíjela od porušení povinnosti žalobcem, nikoliv od porušení povinnosti státem.
Dne 15. 3. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 11. 2010 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že opakované rozhodování exekučního soudu může vést k tomu, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, což lze charakterizovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Skutečnost, že se v řízení o návrhu na exekuci cizího exekučního titulu posuzuje, zda se cizí exekuční titul uznává, však nic nemění na tom, že exekučním titulem byla žalobci uložena povinnost peněžitého plnění včetně povinnosti platit úroky z prodlení. Za zmenšení majetkových hodnot zaplacením úroku z prodlení odpovídá žalobce, neboť to byl on, kdo se dostal do prodlení s peněžitým závazkem; za takto vzniklé zmenšení majetku žalobce neodpovídá stát při výkonu státní moci v exekučním řízení. Postupem exekučního soudu žalobci žádná škoda nevznikla.
Dne 6. 8. 2012 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením §517 odst. 2 obč. zák. předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj peněžitý závazek řádně a včas. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem; lhůta stanovená soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti má význam z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, nikoliv pro otázku prodlení.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že tato rozhodnutí současně porušují i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel uvedl, že byl srozuměn s tím, že dojde-li český soud k závěru, že předmětný cizí rozhodčí nález v České republice vykonatelný je, bude povinen rozhodčím nálezem stanovenou částku (i s úrokem) zaplatit, což také skutečně později dobrovolně učinil; neočekával však, že potrvá několik měsíců a bude potřeba tří pokusů, než se exekučnímu soudu podaří vydat formálně bezvadné rozhodnutí o nařízení exekuce způsobilé přezkumu v odvolacím řízení. Obecné soudy zcela pominuly specifičnost daného případu, jejich postup byl zcela alibistický a v příkrém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem exekučního soudu z hlediska příčinné souvislosti mezi tímto úředním postupem a vznikem škody, jak bylo učiněno obecnými soudy.
Jinak řečeno, stěžovatel tvrdil porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy. V této souvislosti nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Obecné soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na kterou dovolací soud v napadeném usnesení ze dne 6. 8. 2012 poukázal, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Samotná skutečnost, že stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí, zásah do základního práva na spravedlivý proces nezakládá.
K obecnému tvrzení stěžovatele o porušení článku 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].
Pokud se jedná o názorovou nejednotnost v právním posouzení vykonatelnosti cizího rozhodčího nálezu exekučním soudem a odvolacím soudem, na niž poukázal stěžovatel, a která byla základem jím uplatňovaného nároku na náhradu škody, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svojí povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a opakuje, že způsob aplikace práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup těchto soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu