ECLI:CZ:US:2013:1.US.920.13.2
sp. zn. I. ÚS 920/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jana Fenyka a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. ve Vazební věznici v Olomouci, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 0 Nt 158/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 6 To 585/2012, o vzetí do vazby, a proti postupu uvedených soudů v řízeních v těchto věcech, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti.
Usnesením policejního orgánu ze dne 27. 11. 2012 bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno proti stěžovateli trestné stíhaní jako obviněného ze spáchaní zvlášť závažného zločinu vydíraní podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku.
Napadeným usnesením Okresního soudu ve Zlíně byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že vazba počíná dnem 27. 11. 2012 ve 3.23 hodin.
V odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu je uvedeno především následující.
Stěžovatel založil společnost FINAL SOLUTION, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, za účelem vymáhání pohledávek a přebíral od věřitelů pohledávky za účelem jejich vymožení a ovládnutí hudebních klubů a erotických klubů, organizoval nejen na území Zlínského kraje nejméně od roku 2012 cílené ničení majetku fyzických a právnických osob, a to žhářskými útoky na jejich vozidla a jiný majetek, střelbu na jejich vozidla a rodinné domy a také přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky. Vykonáním těchto násilných útoků pověřoval obviněné Haviara a Duriše. Obvinění opakovaně telefonovali anonymně na policejní linku a udávali zde nastražení bomb v hudebních klubech, aby tak získali "zakázku" na provoz ochranky v těchto podnicích, když předtím byli provozovateli s touto nabídkou odmítnuti. Tento skutkový děj je v napadeném usnesení konkretizován.
Okresní soud uvedl, že neumožnil stěžovateli prostudování trestního spisu ani studium trestního řádu. Spisový materiál je značně rozsáhlý a jeho podrobné studium zabere mnoho hodin. Před obviněným nebudou zatajeny žádné relevantní poznatky. Ve vazebním zasedání byl po celou dobu přítomen obhájce stěžovatele. Možnosti porady s obhájcem stěžovatel několikrát využil. Snaha o studování trestního řádu je očividným pokusem o zmaření vazebního zasedání.
Ke skutkové stránce uvedl soud prvního stupně v podstatě následující. Scénář obviněných byl vždy podobný. Poškození byli nejprve osloveni na první pohled mírumilovně, avšak vždy s jasně projevenou výhružkou (např. navštěvováni větším počtem fyzicky velmi dobře disponovaných mužů); tu soud demonstruje případ konkrétní diskotéky. Výhrůžky poté přerostly v otevřenou demonstraci fyzického násilí (střelba na obydlí a vozidla poškozených, jejich zapálení). Stěžovatel ve vazebním zasedání připustil, že skutečně dluhy vymáhal vůči osobám, které jsou uvedeny v popisu skutku. Operativně pátracími prostředky byl zdokumentován například pohyb vozidel, v nichž cestovali jiní obvinění, kteří tak jednak získávali poznatky o denním režimu poškozených osob, jímž bylo následně vyhrožováno, jednak samo toto sledování bylo projevem hrozeb. O účasti stěžovatele na těchto událostech vypovídá například pan Zaremba. Stěžovatel připouští, že spoluobvinění Haviar a Ďuriš pro něj pracovali. Metodou pachové identifikace bylo podpořeno podezření, že obvinění Ďuriš a Haviar telefonovali z veřejných telefonních automatů ve Zlíně výhrůžky o nastavených bombách. Tyto osoby spojují osobu stěžovatele s projednávanými skutky.
Podle soudu prvního stupně spisový materiál obsahuje také dvě obžaloby, které v roce 2011 podaly na stěžovatele orgány Slovenské republiky; jde o takřka totožné trestné činy, s velmi podobným způsobem provedení. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně na Slovensku odsouzen za násilnou trestnou činnost; jakkoli jde o odsouzení zahlazené, jsou dokladem toho, že stěžovatel má sklony k násilnému chování.
Dále soud prvního stupně uvedl, že stát zde má co do činění s velmi nebezpečnou skupinou osob, a stěžovatel zaujímá v této hierarchii vysokou příčku. Hrozí mu trest odnětí svobody v sazbě od 5 let do 12 let. Není nereálná domněnka, že v případě uznání vinným by mu mohl být uložen trest ve výměře kolem 8 let, což podle ustálené soudní praxe samo o sobě odůvodňuje důvod útěkové vazby podle §67 písm. a) r. ř. Je odůvodněna i obava, že by stěžovatel mohl ovlivňovat osoby, které budou vystupovat jako svědci, popř. i spoluobviněné, kteří nebyli zadrženi. Tato obava pramení právě z toho, jak stěžovatel a lidé z jeho okolí k poškozeným a tedy k potenciálním svědkům, již chovali. Důvod vazby předstižné pak soud shledává v tom, že stěžovateli za vinu kladená trestná činnost byla páchána po delší období, a je velmi důvodné podezření, že se obdobné trestné činnosti dopouštěl i ve Slovenské republice.
Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl především následující. Pokud jde o námitku, že stěžovatel ani obhájce nemohli nahlédnout do vyšetřovacího spisu, pak krajský soud odkázal na §65 odst. 2 trestního řádu, podle kterého v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisu odepřít. Spis z přípravného řízení je "v dispozici" orgánů činných v přípravném řízení, které mají určitou strategii vyšetřování. Možnost do tohoto spisu nahlédnout či nikoliv je dána právě orgánům činným v přípravném řízení a nikoliv soudci, byť ten rozhoduje o vazbě. Tento soudce nezná záměry orgánů činných v trestním řízení, mohl by je při umožnění nahlédnutí do spisu zmařit. Za situace, kdy koliduje oprávněně zájem státu na účinném postihu kriminality, je pak připuštěno dočasné omezení práva na nahlížení do spisu v přípravném řízení. Obviněného je třeba seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi není trestním řádem předepsán a zejména není předepsáno, že by obviněnému či jeho obhájci muselo být umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou důvody vazby i tomu odpovídající skutkové okolnosti patrny. Jak plyne z protokolu o vazebním zasedání, návrh státního zástupce na vzetí do vazby byl předán jak stěžovateli, tak jeho obhájci, a bylo jim umožněno se s ním seznámit.
K vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. krajský soud uvedl, že hrozba vysokým trestem nestojí osamoceně. Totiž stěžovatel sám prohlásil, že není přihlášen k pobytu na území České republiky, často její území opouští, odjíždí na Slovensko a je tedy skutečně nebezpečí, že by uprchnout mohl.
Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu, krajský soud poukázal na skutečnost, že někteří ze spoluobviněných do vazby vzati nebyli a existuje tedy obava, že by jejich prostřednictvím mohl stěžovatel působit na svědky; to platí, zvláště za situace, kdy se v podstatě takovým způsobem při páchání trestné činnosti stěžovatel k poškozeným již choval.
K vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. krajský soud uvedl, že stěžovatel páchal trestnou činnost více útoky po delší dobu a existuje zde velmi důvodné podezření, že se této trestné činnosti dopouštěl i na Slovensku; to značí nebezpečí, že by při ponechání na svobodě i nadále v trestné činnosti pokračoval.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv (zejména na osobní svobodu a na obhajobu, na presumpci neviny a na zákonného soudce).
Stěžovatel formuloval ústavní stížnost i tak, že je podána též "proti postupu" okresního a krajského soudu (nikoli jen proti shora citovaným usnesením), kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv. Tu Ústavní soud vychází z toho, že je stížnost podána pouze proti shora citovaným usnesením, neboť stěžovatelem rozporovaný postup obecných soudů byl v napadených rozhodnutích implikován, "spotřebován", a proto i postup obecných soudů přezkoumal Ústavní soud prostřednictvím napadených usnesení.
Konkrétní námitky stěžovatele v ústavní stížnosti, jejím doplnění a replice (k vyjádření obecných soudů) budou reprodukovány a vypořádány v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.
Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl v podstatě následující.
Stěžovateli skutečně nebylo při vazebním zasedání konaném dne 29. 11. 2012 umožněno nahlédnutí do trestního spisu, leč takový postup je možný; soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 239/04 nebo III. ÚS 322/09. V daném případě bylo odmítnuto nahlédnutí do spisu právě z důvodů ochrany svědků a skutečností podléhajících utajení, neboť je zde důvodné podezření ze spáchání vysoce nebezpečné formy kriminálních činů.
Okresní soud dodal - pokud jde o námitku, že stěžovatel nebyl okresním soudem před vzetím do vazby adekvátně seznámen s důvody trestního stíhání - že týž v době konání vazebního zasedání (přesněji řečeno ještě před jeho konáním) převzal usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a tudíž se s důvody, které vedly k jeho trestnímu stíhání, mohl seznámit. Dále byl stěžovateli ještě před zahájením vazebního zasedání dne 29. 11. 2012 doručen návrh státní zástupkyně na jeho vzetí do vazby. Byl mu poskytnut čas k jeho přečtení a po zahájení vazebního zasedání státní zástupkyně tento návrh také přednesla; stěžovatel byl tedy seznámen s důvody, o které státní zástupkyně (protistrana) opírala svůj návrh. Jako ryze obstrukční se pak jevil požadavek stěžovatele na umožnění nahlédnutí do trestního řádu; stěžovatel mohl využít právní porady svého přítomného obhájce nebo žádat o vysvětlení toho kterého institutu soud.
Okresní soud k rychlosti vazebního řízení uvedl, že usnesení o vzetí do vazby bylo písemně vypracováno téhož dne (tj. 29. 11. 2012), kdy bylo o vazbě rozhodnuto; státní zástupkyni a obhájci bylo doručeno dne 3. 12. 2012, toho dne rovněž tlumočnici (za účelem jeho překladu do slovenštiny - o což stěžovatel požádal), stěžovateli bylo doručeno (včetně písemného překladu do slovenštiny) dne 7. 12. 2012. Písemná odůvodnění stížnosti stěžovatele proti němu (která byla podána ihned po oznámení usnesení jeho vyhlášením ve vazebním zasedání) byla soudu doručena dne 4. 12. 2012, 6. 12. 2012 a 11. 12. 2012 a věc byla předložena Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, dne 12. 12. 2012, tedy po 13 dnech od vazebního zasedání.
Okresní soud k námitce o porušení práva na presumpci neviny označil pasáž odůvodnění usnesení o vzetí do vazby ("Posuzovaná trestná činnost je vysoce společensky škodlivá. Jde o jednání, které se zcela vymyká civilizované společnosti. Stát zde má co dočinění s velmi nebezpečnou skupinou osob, přičemž obviněný Maslák zaujímá v této hierarchii vysokou příčku.") za "velmi nešťastnou formulaci". Dodal však, že nelze větu vytrhávat z kontextu a poukázal na jednu z dalších navazujících vět: "Soud v tuto chvíli samozřejmě nemůže a ani nechce předjímat konečné rozhodnutí o vině a trestu obviněného, pokud ten bude vůbec postaven před soud.").
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně se ve svém vyjádření k námitce stěžovatele o porušení základního práva na zákonného soudce uvedl následující: "Dle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně platnému k 01.12.2012 (jehož část týkající se trestního oddělení pobočky ve Zlíně, v příloze zasílám) tvoří senát 6To předsedové senátu JUDr. Marie Káňová, JUDr. Jiří Dufek, JUDr. Iveta Šperlichová, JUDr. Radomír Koudela a soudce JUDr. Ivan Holík. Vyplývá z něj rovněž, že předsedům senátu JUDr. Koudelovi a JUDr. Šperlichové jsou v senátě 6To, v rámci rotace přidělovány pouze věci rozhodování o úkonech soudů v přípravném řízení, které je vedeno pro trestné činy, o nichž v I. stupni nerozhoduje krajský soud. V těchto případech pak jako členové senátu působí soudci ze senátů 59Co a 60 Co. Vždy při nařízení věci je příslušným předsedou senátu dán písemný pokyn, aby předsedové senátu 59Co a 60Co určili dva soudce, a to ke každému případu ad hoc. Jiný postup nelze zvolit, neboť pokud by v těchto věcech přípravného řízení rozhodovali JUDr. Káňová, JUDr. Holík, JUDr. Dufek, byli by následně ze zákona vyloučeni z projednávání odvolání v těchto věcech.
Dále z uvedeného rozvrhu práce vyplývá, že s výjimkou věcí shora uvedených, jsou ostatní věci napadlé do senátu 6To přidělovány rotačním způsobem JUDr. Káňové, JUDr. Dufkovi a JUDr. Holíkovi s tím, že předsedkyně senátu JUDr. Káňová převezme všechny věci odvolání se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních. Je tedy určeno, že ve všech věcech, kdy je rozhodováno o úkonech soudu v přípravném řízení, které je vedeno pro trestné činy, v nichž v I. stupni rozhoduje krajský soud, jsou tyto přidělovány rotačním způsobem, buď JUDr. Dufkovi nebo JUDr. Holíkovi. V případě nemoci, dovolené či jiné odůvodněné absence JUDr. Káňové, JUDr. Holíka, JUDr. Dufka, jsou opět při nařízení věci písemně požádáni předsedové senátu 59Co, 6OC0 o určení soudce v těchto věcech pro zastupování a to opět ad hoc.
Z uvedeného tedy vyplývá, že soudcům ze senátů 59 Co a 60 Co nejsou v žádném případě přidělovány trestní věci, jako soudcům referujícím. V důsledku toho, že u Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín je pouze 5 trestních soudců, jiné řešení rozvrhu práce není možné.
Na závěr uvádím, že ve věci Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně sp. zn. 6To 585/2012 týkající se stěžovatele Miroslava Masláka, v níž je podána ústavní stížnost, bylo ze spisu zjištěno, že senát 6To rozhodoval ve složení JUDr. Káňová, jako předsedkyně senátu a soudci JUDr. Dufek a JUDr. Holík, takže v tomto případě k žádnému zastupování nedošlo."
III.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody účastníků řízení [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných osob umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo jestliže rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229).
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí právě uvedeným postulátům zcela vyhovují.
IV.
V konkrétnostech Ústavní soud uvádí zejména následující.
Stěžovatel v prvé řadě namítá odepření nahlédnutí do trestního spisu (před vzetím do vazby obecnými soudy 28. 11. 2012), čímž prý došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Napadená usnesení o vzetí do vazby spočívají výlučně na informacích získaných ze spisu, ke kterému stěžovatel neměl přístup, a proto nemohl zaujmout relevantní stanovisko. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho obhájci bylo umožněno nahlédnutí do údajně již kompletního spisu dne 1. 3 2013 a dne 7. 3. 2013 nahlédnutí do spisu bylo umožněno stěžovateli. Stěžovatel poukazuje (a to i v replice) na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06. Uvedl, že okresní soud nezdůvodnil, proč nemohl výpovědi svědků - jejichž zájmy chtěl chránit - (alespoň) přečíst.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 277/13 Ústavní soud uvedl: "I ze stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu z 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06 [N 56/44 SbNU 719] plyne, že je ústavně souladné, aby v určité fázi řízení nebyly skutečnosti vyplývající z vyšetřovacího spisu zpřístupněny s tou výjimkou, že obviněný (respektive jeho obhájci) musí získat informace, jež alespoň v minimálním rozsahu odůvodňují jak zahájení trestního stíhání, tak deklarované vazební důvody. To lze přitom realizovat i tak, že orgány činné v trestním řízení poskytnou obviněnému potřebné informace. To bylo v projednávané věci splněno, neboť z návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně z 27. 10. 2012, č. j. 6 KZV 38/2012-38, na vzetí stěžovatele do vazby - k němuž bylo vedeno vazební zasedání za účasti stěžovatelova obhájce [srovnej číslo listu 4 a následující spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 Nt 152/2012] - jsou podklady vedoucí k uvalení vazby dostatečně zřejmé. V protokolu o vazebním zasedání jsou obsažena podrobná vyjádření stěžovatele a zejména jeho obhájce k návrhu na vzetí do vazby.".
V usnesení ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2560/08 Ústavní soud uvedl:
"V této části Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž konstatoval, že státnímu zastupitelství nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku. Proto také po státním zastupitelství, jako žalobci a zástupci státu, nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení seznamovalo stíhaného s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (viz nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02). Ústavní soud v dalším nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 uvedl, že jde-li o otázku práva nahlížet do vyšetřovacího spisu v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby, nelze toto právo pokládat za absolutní. Podle okolností postačuje, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu, a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování." - viz BVerfG, 2 BvR 1895/03; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 312/07.
Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby vzápětí poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je zřejmé, že minimálně základní informace pro to, aby stěžovatel mohl před soudem ve výše naznačeném směru argumentovat, mu poskytuje již ... usnesení o zahájení trestního stíhání. Další informace pak vyplynuly z návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby. Ostatně, na základě těchto informací stěžovatel v řízení před obecnými soudy, jak je patrno z protokolu sepsaného u Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 8. 2008, relevantní námitky skutečně uplatňoval ... K tomu je nezbytné dodat, že pro povahu stíhané trestné činnosti lze považovat postup orgánů činných v trestním řízení, kdy bylo stěžovateli, příp. jeho obhájci, odmítnuto nahlédnout do vyšetřovacího spisu - alespoň v této fázi řízení - za zcela důvodný.
Lze tedy shrnout, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, sama tato skutečnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod nezakládá. Pro úplnost je nutno doplnit, že proti sdělení policejního orgánu o odepření práva nahlédnout do spisu umožňuje trestní řád podat státnímu zástupci žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu (§157a odst. 1 TrŘ).".
V usnesení ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1200/11 Ústavní soud zejména uvedl:
"...Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možné v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje jiných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. kriminalita organizovaná. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality - resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy - s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.
...k odepření nahlédnutí do spisu došlo bezprostředně po zahájení trestního stíhání, tedy ve velmi brzkém stadiu přípravného řízení, kdy začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu. V obecné rovině lze konstatovat, že v takové fázi trestního řízení je zvýšená možnost maření vyšetřování ze strany obviněného, pokud by byl detailně seznámen s poznatky, kterými v daný okamžik disponují orgány činné v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 311/04). Zásada veřejnosti se právě z těchto důvodů v přípravném řízení neuplatňuje, ale je zakotvena pouze pro řízení před soudem (§2 odst. 10 tr. ř.). Svého práva nahlédnout do spisu podle §65 odst. 1 tr. ř. se stěžovatel může domáhat zejména v dalším průběhu vyšetřování; oprávnění orgánů činných v trestním řízení toto nahlédnutí odepřít je přitom časově omezené a vztahuje se pouze na dobu do skončení vyšetřování. Po upozornění stěžovatele a jeho obhájce na možnost prostudovat spis ve smyslu §166 odst. 1, 2 tr. ř. již toto právo odepřít nelze (§65 odst. 2 tr. ř.).
Jinými slovy, v případě odepření možnosti stěžovatele nahlédnout do spisu šlo v posuzované věci o procesní a vyšetřovací taktiku, již orgánům činných v trestním řízení za tehdejší situace nelze upírat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 182/05).".
V usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4554/12 Ústavní soud uvedl:
"Z hlediska dodržení zásady kontradiktornosti považuje Ústavní soud za dostatečné, že stěžovatel byl soudem seznámen s obsahem návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. Stěžovatel ve vazebním zasedání mohl polemizovat se skutkovými závěry, z nichž orgán veřejné žaloby dovozuje nutnost jeho vazebního stíhání... Je pravda, že trestní obvinění, které proti stěžovateli bylo vzneseno, případně i důvody vazby koluzní dle §67 písm. b) tr. řádu vyplývají ze zjištění policie učiněných prostřednictvím operativně-pátracích prostředků, zejména odposlechů telekomunikačního provozu. Z této skutečnosti však dle názoru Ústavního soudu nelze dovodit povinnost soudu či orgánů činných v trestním řízení obviněnému před rozhodnutím o vazbě zpřístupnit veškerý obsah vyšetřovacího spisu. V raném stadiu vyšetřování závažné organizované trestné činnosti by takový postup takřka s jistotou zmařil nebo výrazně ztížil objasnění věci. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí akceptoval obdobný postup orgánů činných v trestním řízení, který je veden snahou o zabezpečení a ochranu důkazních pramenů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 239/04).
Postup dle §65 odst. 1, 2 tr. řádu je vyhrazen toliko orgánům činným v přípravném řízení a soudce rozhodující o vazbě dle §68 odst. 1 tr. řádu nemůže roli těchto orgánů suplovat. Vazební soudce však může s odkazem na převahu zájmu na ochraně důkazních pramenů v raném stadiu trestního řízení postupovat tak, že z obsahu spisu toliko tlumočí straně obhajoby zjištění významná pro rozhodnutí o vazbě.".
V usnesení ze dne 8. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 589/06 Ústavní soud konstatoval:
"I přes odepření práva nahlédnout do spisu byla stěžovatelka s důvody trestního stíhání dostatečným způsobem seznámena (viz odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání), byla seznámena i s návrhem státního zastupitelství na její vzetí do vazby, který obsahoval skutečnosti, v nichž byl shledán koluzní důvod vazby a k těmto skutečnostem měla možnost porady s obhájcem (č. l. 6 spisu)...
Relevantní je též to, v jakém stadiu přípravného řízení k odepření došlo, přičemž zejména na jeho počátku, jak tomu bylo v souzené věci, kdy teprve začíná proces vyhledávání a provádění důkazů a jsou zjišťovány základní obrysy skutkového stavu, je možnost maření vyšetřování ze strany obviněného obzvláště vysoká.
V projednávané věci postupoval policejní orgán a státní zastupitelství řádně v rámci své kompetence, s přihlédnutím k charakteru věci a zcela v souladu s ustanovením §65 odst. 2 TrŘ, podle kterého v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů, a spolu s tím i ostatní práva uvedená v odstavci 1, ze závažných důvodů odepřít. Za závažné důvody ve smyslu §65 odst. 2 TrŘ lze považovat důvody, které odůvodňují obavu, že s ohledem na počátek vyšetřování by umožněním nahlédnutí do spisu hrozilo nejen vyzrazení zaměření a taktiky vyšetřování, ale s ohledem na propojení jednání všech obviněných a současnou důkazní situaci (postupné zajišťování listinných důkazů, jejich vyhodnocování) hrozilo i nebezpečí likvidace písemných a jiných věcných důkazů, s možnými negativními důsledky pro vyšetřování, a to vše před plánovanými výslechy svědků a zadržením další podezřelé osoby.".
Požadavky dovozené judikaturou Ústavního soudu plně dopadají i na tuto konkrétní souzenou věc.
Jde zejména o následující okolnosti, které odůvodňují ústavní konformitu omezení obhajoby stěžovatele tím, že mu bylo odepřeno nahlédnutí do spisu. Relevantní je, že šlo o samotný počátek vyšetřování; významná je též povaha stíhané trestné činnosti (propojení jednání více obviněných, závažná organizovanost trestné činnosti, spočívající ostatně též ve vydírání). Soud rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby vzápětí poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání; proto je zřejmé, že minimálně základní informace sledující to, aby stěžovatel mohl před soudem ve výše naznačeném směru argumentovat, mu poskytuje již usnesení o zahájení trestního stíhání. Tyto informace pak vyplynuly i z poměrně podrobného návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby, který mu byl doručen při vazebním zasedání před započetím jeho výslechu a byl mu poskytnut čas k jeho přečtení; návrh na vzetí do vazby byl státní zástupkyní též přečten před započetím výslechu stěžovatele. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy, jak je patrno z protokolu z vazebního zasedání sepsaného u Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 11. 2012, k věci vyjadřoval, a to i skutkově. Stěžovatel byl seznámen s popisem stíhaných skutků (viz text shora), zjevně tedy včetně jmen poškozených, věděl, co je mu vytýkáno; okresní soud (popřípadě státní zástupkyně) se jej k osobám poškozených (a tedy vlastně i k vytýkaným skutkům) dotazoval, takže stěžovatel mohl předložit - a také tak učinil - svoji konkurující verzi skutkového stavu v rámci obhajoby a uplatňovat námitky (srov. protokol z vazebního zasedání sepsaného u Okresního soudu ve Zlíně, str. 5 - 11). Stěžovatel měl možnost svoji skutkovou verzi prosazovat i v reakci na odůvodnění skutkového děje v napadeném usnesení okresního soudu (č.l. 9 a násl.) a také tak ve stížnosti učinil (srov. zejména doplnění stížnosti stěžovatele jím sepsané ze dne 9. 12. 2012 (např. č. l. 99 - 102).
Ústavní soud dodává, že i ze stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu z 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06 [N 56/44 SbNU 719] plyne, že je ústavně souladné, aby v určité fázi řízení nebyly skutečnosti vyplývající z vyšetřovacího spisu zpřístupněny, byť s tou výjimkou, že obviněný (respektive jeho obhájci) musí získat informace, jež alespoň v minimálním rozsahu odůvodňují jak zahájení trestního stíhání, tak deklarované vazební důvody; to lze přitom realizovat i tak, že orgány činné v trestním řízení poskytnou obviněnému potřebné informace (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 277/13). To bylo v nynějším případě splněno, jak se podává i z textu shora. Případ řešený nálezem sp. zn. II. ÚS 336/06 pak vykazuje zásadní skutkové odlišnosti od nynější věci. Nelze totiž tvrdit, že by nyní obecné soudy rezignovaly na svoji přezkumnou funkci a že by bez dalšího vycházely ze závěrů orgánů veřejné žaloby, aniž by se zabývaly podrobněji potřebnými podklady; to bylo právě vytýkáno v případě řešeném nálezem sp. zn. II. ÚS 336/06.
V.
Stěžovatel dále namítl, že mu bylo odepřeno nahlédnutí do trestního řádu při vazebním zasedání.
Tu Ústavní soud - pro stručnost - poukazuje na relevantní argumentaci okresního soudu (srov. text shora) poukazující na to, že stěžovatel měl možnost radit se se svým obhájcem jako osobou znalou práva, který mu tak mohl obsah trestního řádu zprostředkovat.
VI.
Stěžovatel vznáší i námitky do skutkové roviny věci. Například uvádí, že byl spojen s údajnými pachateli pouze na základě dohadů, tedy že spolupracovali spolu, že se léta znají a že jsou společně stíhaní na Slovensku; z toho však prý není možné podezření ze spáchání trestné činnosti dovozovat.
Tu Ústavní soud cituje například usnesení ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12, jehož pohledem (tj. zúženými kritérii) napadená usnesení obecných soudů obstojí:
"S ohledem na (meritornímu přezkumu o vině a trestu vyhrazené) důkazní námitky stěžovatele nutno zdůraznit, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 1414/07 potom Ústavní soud formuloval názor, z něhož plyne, že pokud by Ústavní soud ve fázi nepravomocně skončeného trestního řízení hodnotil jednotlivé komponenty procesní činnosti s důkazním procesem spjaté, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.
... procesní pochybení vytýkaná orgánům činným v trestním řízení týkající se realizace důkazního procesu budou podrobena přezkumu (v následujícím řízení) v rámci rozhodování o meritu věci, pročež v této fázi řízení nepřísluší Ústavnímu soudu kromě případných zjevných excesů (projevů svévole) je pohledem tohoto meritorního rozhodování hodnotit. Opačný přístup by znamenal nerespektování pravomoci obecných soudů, resp. (nikoliv nevýznamné a systémově nežádoucí) narušení (a faktické obrácení) pořadu práva.".
VII.
Stěžovatel dále namítl porušení svého práva na urychlené rozhodnutí o vazbě, neboť "řízení o stížnosti proti vazbě, tedy v rámci jednoho stupně soudního přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody, trvalo od 29.11.2012 do 15.01.2013". V replice k vyjádření obecných soudů uvádí, že podstatná je celková délka řízení včetně času spotřebovaného doručováním rozhodnutí. V tomto případě trvalo řízení téměř tři měsíce a na celkové délce se tlumočníci v podstatě nepodíleli, "pokud se stěžovatel nemýlí".
Zde Ústavní soud odkazuje na popis úkonů (ve vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti), které činil v nyní napadené věci okresní soud, z nichž se průtahy v řízení nepodávají, a nepřiměřenou dobu řízení nelze dovodit ani ze stížnostního řízení. Nelze totiž racionálně tvrdit, že vazební řízení trvalo téměř tři měsíce, jak uvádí stěžovatel. Interval stěžovatelem uváděný od 29. 11. 2012 do 15. 1. 2013 za téměř tři měsíce považovat nelze; přiléhavější je tvrdit délku v podstatě poloviční, např. přibližně jeden měsíc a půl.
Tu lze (nadto) dodat, že na délce řízení se z povahy věci musela odrazit i nutnost stěžovatelem vyžádaného překladu napadených rozhodnutí. Je zřejmé, že si nějaký čas vyžádal překlad napadeného usnesení okresního soudu do slovenského jazyka (byť jen v řádu dnů: překladatelce bylo usnesení doručeno dne 3. 12. 2012, již přeložené usnesení doručeno stěžovateli dne 7. 12. 2012). Rozhodnuto bylo stížnostním soudem dne 18. 12. 2012, leč nějaký čas si vyžádalo opět opatření (ze dne 21. 12. 2012) o přibrání tlumočnice (č. l. 121) a pak i samotný překlad. Na tom nic nemění skutečnost, že překlad písemnosti do slovenštiny (byť z oblasti trestního řízení) se opticky jeví být jako úkon relativně jednoduchý.
Dále obecně platí, že na celkové době řízení se podepisuje i rozsah stížnostních námitek se zřetelem na jejich přečtení, reflexe a vypořádání stížnostním soudem. Přitom, jak uvádí okresní soud ve svém vyjádření, ze strany stěžovatele a jeho obhájce vzešly tři stížnosti, a to rozsahu nikoli zanedbatelného.
Konečně nelze nevidět, že týž den (29. 11. 2012) bylo rozhodováno o vzetí do vazby v téže trestní věci více osob (rovněž Jana Surého, č. l. 34 a násl., a Radovana Heliseho, č. l. 49 a násl.).
VIII.
Stěžovatel rovněž namítl porušení svého práva na presumpci neviny (a to i v replice). Konkrétně prohlásil: "Okresní soud v usnesení z 29.11.2012 uvedl: "Posuzovaná trestná činnost je vysoce společensky škodlivá. Jde o jednání, které se zcela vymyká civilizované společnosti. Stát zde má co dočinění s velmi nebezpečnou skupinou osob, přičemž obviněný Maslák zaujímá v této hierarchii vysokou příčku." Krajský soud v usnesení z 18.12.2012 uvedl: "(...) krajský soud existenci tohoto vazebního důvodu vidí ve skutečnosti, že obviněný páchal po delší dobu tuto trestnou činnost více útoky (...). Tyto skutečnosti zcela jednoznačně odůvodňují nebezpečí, že při ponechání na svobodě by i nadále v trestní činnosti pokračoval". Uvedenými výroky konstatujícími vinu stěžovatele předtím, než o ní rozhodne zákonným způsobem soud, došlo k porušení presumpce neviny stěžovatele. Konstatování obecných soudů, že stěžovatel trestnou činnost "páchal" je nepřípustné.".
Ústavní soud dovozuje, že zásada presumpce neviny porušena nebyla. Před pravomocným rozhodnutím o vině a trestu se vždy vychází u vazby předstižné "jen" z určité pravděpodobnosti v §67 písm. c) tr. řádu předvídaného jednání. V případě stěžovatele pak bylo racionálně uvažováno z hlediska většího počtu útoků (sedm poškozených), z možného páchání trestné činnosti po delší dobu, a konečně z důvodného podezření, že se této trestné činnosti dopouštěl i ve Slovenské republice. Ostatně, okresní soud nadto poukazoval na charakter stěžovatele, pramenící i z předchozího - byť zahlazeného - odsuzujícího rozsudku. To byly argumenty pro racionálně akceptovatelný závěr, že hrozí opakování trestné činnosti, které závěr o naplnění §67 písm. c) tr. řádu odůvodňují dostatečně.
IX.
Konečně, stěžovatel namítl porušení svého základního práva na zákonného soudce. K tomu uvedl v podstatě následující.
Rozvrh práce nesplňoval požadavek předvídatelnosti, transparentnosti a srozumitelnosti.
Počet soudců v soudním oddělení 6 To krajského soudu neodpovídá ustanovením §40 odst. 1, odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Z rozvrhu práce je zřejmé, že soudní oddělení 6 To je tvořené 11 soudci (5 jmenovitě uvedených soudců v senátu 6 To a 6 soudců ze senátů 59 Co a 60 Co), ačkoli by mělo být tvořeno 3 soudci.
V době nápadu stěžovatelovy věci při jejím přidělení rotačním způsobem členu senátu nebylo vůbec jasné, kdo bude předsedou senátu a kdo dalším členem senátu v jeho věci. Stěžovateli není vůbec zřejmé, jakým způsobem byl konstituován 3členný senát na rozhodnutí o stížnosti proti vazbě.
Podle stěžovatele je navíc rozvrh práce nesrozumitelný, jestliže na jedné straně se v něm uvádí, že "trestní věci se do odvolacího senátu 6 To (...) přidělují (...) rotačním způsobem všem členům senátu", na straně druhé uvádí "s tím, že řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních. Předsedům senátu: JUDr. Radomíru Koudelovi a JUDr. Ivetě Šperlichové budou přidělovány (...)". Z takovéto formulace pak také možná vyplývá, že předseda senátu JUDr. Jiří Dufek nebude mít v roce 2012 přidělenou žádnou věc. Kromě toho zastupující soudce mají určit předsedové senátů 59 Co a 60 Co. Z rozvrhu práce není vůbec zřejmé, zda zastupující členové senátu 6 To, určení ze senátů 59 Co a 60 Co, se určují ad hoc, tedy pro každou jednotlivou věc, nebo se určují na určité období.
V replice k vyjádření soudu pak stěžovatel uvedl, že interpretace rozvrhu práce obsažená ve vyjádření krajského soudu ze samotného rozvrhu práce nevyplývá. Z rozvrhu práce není patrno, že soudci ze senátu 59 Co a 60 Co rozhodují pouze v senátech předsedů JUDr. Radomíra Koudelu a JUDr. Ivety Šperlichové a nejsou referujícími soudci. Navíc, z rozvrhu práce prý plyne, že řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních; stěžovateli tak není zřejmé, proč v jeho věci byla předsedkyní senátu JUDr. Marie Káňová, a ne JUDr. Jiří Dufek. V době nápadu stěžovatelovy věci při jejím přidělení rotačním způsobem členu senátu nebylo vůbec zřejmé, kdo bude předsedou senátu a kdo dalším členem senátu v jeho věci.
Ústavní soud sice připouští, že textová formulace rozvrhu práce není nejvhodnější a patrně připouští jisté výkladové nejasnosti. Nicméně, vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti co do námitky nezákonného soudce považuje za akceptovatelné (byť se v tom kterém případě neopírá přímo o doslovné znění rozvrhu práce).
Ústavní soud odkazuje i na vlastní usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4717/12: "Právo na zákonného soudce neznamená ... že obviněný (žalovaný) bude vždy znát předem svého zákonného soudce; právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) naopak znamená především tolik, že musí být vždy zpětně dohledatelné, že soudce nebyl povolán k rozhodování v konkrétní věci zcela nahodile, bez transparentního mechanismu, že se tak nestalo fakticky a bezprostředně toliko z vůle někoho jiného, vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům: naplnění práva na zákonného soudce vytváří překážku vzniku tzv. kabinetní justice, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců.".
Ústavní soud uvádí, že v této souzené věci nic nenasvědčuje tomu, že by členové senátu rozhodujícího o stížnosti stěžovatele byli povolání k rozhodnutí "toliko z vůle někoho jiného", vlastně jen "na příkaz", tedy v důsledku svévolné manipulace při přidělování věcí jednotlivým soudcům; ostatně opak netvrdí ani stěžovatel. Předsedou senátu byla JUDr. Marie Káňová, tzv. řídící předsedkyně senátu, uvedená v rozvrhu práce na prvním místě v sekci "předseda senátu" a dalším členem senátu byl JUDr. Jiří Dufek uvedený v sekci "předseda senátu" a JUDr. Ivan Holík uvedený v sekci "členové senátu". Stěžovatel sice v replice namítá (k vyjádření krajského soudu), že mu není zřejmé, proč v jeho věci byla předsedkyní senátu JUDr. Marie Káňová a ne JUDr. Jiří Dufek, jestliže podle z rozvrhu práce řídící předsedkyně senátu JUDr. Marie Káňová převezme měsíčně všechny věci odvolání - se specializací na trestné činy v dopravě a stížnosti, kromě věcí vazebních. Ústavní soud však k tomu uvádí, že výraz "převezme" lze vyložit jako převzetí referujícího soudce, nebránící však v předsednictví senátu JUDr. Marii Káňová (napadené rozhodnutí vypracoval JUDr. Ivan Holík).
X.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pokud jde o žádost stěžovatele o přednostní projednání věci, Ústavní soud - vzhledem k datu doručení ústavní stížnosti dne 15. 3. 2013 a datu rozhodnutí Ústavního soudu - ústavní stížnost týkající se omezení osobní svobody fakticky přednostně projednal a rozhodl. Koneckonců, napadené usnesení krajského soudu bylo doručeno stejnému obhájci stěžovatele (který posléze podal též ústavní stížnost jménem stěžovatele) již dne 15. 1. 2013, stěžovateli dne 17. 1. 2013 (č. l. 133). Pokud tedy stěžovatel usiloval o rychlé rozhodnutí věci, měl možnost podat ústavní stížnost dříve než dne 15. 3. 2013, tedy nikoli na samotném konci zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v trvání dvou měsíců (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. června 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu