ECLI:CZ:US:2013:2.US.1036.13.1
sp. zn. II. ÚS 1036/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Babáka, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, jíž se jmenovaný domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2013, č. j. 30 Cdo 3424/2012-657, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 26. 6. 2012, č. j. 54 Co 847/2011-634, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 7. 2011, č. j. 8 C 26/2004-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující požadavky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se obchodní společnost BP-PB, s. r. o. (dále jako "žalobkyně"), domáhala proti stěžovateli a jeho bratru určení vlastnictví k pozemkům parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6 a X7 v katastrálním území Velké Meziříčí. Žalobkyně tvrdila, že stěžovatel spolu se svým bratrem byli do katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětných pozemků na základě neplatných kupních smluv, které stěžovatel uzavřel jménem žalobkyně. Stěžovatel byl sice podle plné moci oprávněn za žalobkyni jednat v souvislosti s provozováním konkrétní obchodní aktivity, ale k převodu nemovitostí zmocněn nebyl. Zneužil tak svého oprávnění k získání prospěchu pro sebe a svého bratra a současně poškodil zájmy žalobkyně. Stěžovatel a druhý žalovaný oproti tomu namítali, že nemovitosti zcizili z důvodů finančních obtíží žalobkyně a v zájmu zachování schopnosti pokračovat v podnikatelském záměru, přičemž se tak stalo se souhlasem statutárního orgánu žalobkyně. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou výše uvedeným rozsudkem (v pořadí druhým, když prvý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen) žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí předcházelo dlouhé řízení s podrobným dokazováním, které okresní soud uzavřel tak, že žalobkyně nabyla všechny sporné pozemky řádně a platně do svého vlastnictví, a to na rozdíl od stěžovatele a jeho bratra, kteří při převodu na sebe nedodrželi postup daný §196a odst. 3 obchodního zákoníku (povinnost nechat ocenit převáděný majetek společnosti znalcem). Vzhledem k tomu již otázku rozsahu zmocnění stěžovatele k jednání za žalobkyni nebylo potřeba řešit. Odvolací soud (rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení) rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Stran prvé skupiny pozemků - parc. č. X1, X2, X3 - namítá, že žalobkyně neprokázala aktivní legitimaci, neboť je nenabyla řádně. Tvrdí, že za prodávající obchodní společnost (Velkomeziříčská, a. s.) tehdy podepisovala kupní smlouvu osoba, která již byla odvolána z funkce předsedy představenstva (šlo zároveň o jednatele žalobkyně). Soud prvého stupně z této okolnosti neplatnost nedovodil s tím, že "všichni v představenstvu o tom věděli a nikdo neprotestoval". Odvolací soud však potvrzující rozhodnutí opřel o jiný důvod, a sice dobrou víru nabývající žalobkyně, když odvolání předsedy představenstva tehdy ještě nebylo zapsáno v obchodním rejstříku. Podle stěžovatele je taková úvaha chybná, skutečnost, že odvolaný předseda představenstva prodávající společnosti a jednatel kupující žalobkyně jsou jedna a táž osoba, u žalobkyně dobrou víru vylučuje. Vlastníkem pozemků se tak stát nemohla a nebyla aktivně legitimována k podání žaloby. Současně se soud opomněl zabývat skutečností, že předmětné pozemky byly zahrnuty do konkurzní podstaty společnosti Jelínek Přerov, ačkoliv ve zrušovacím usnesení vydaném v tomto sporu odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že "sepsání předmětných nemovitostí v rámci konkurzního řízení společnosti Jelínek Přerov s. r. o., zpochybňuje nabytí vlastnictví uvedených nemovitostí žalobkyní". Nedostatek aktivní legitimace stvrdí stěžovatel i v případě druhé skupiny pozemků - parc. č. X4, X5, X6 (pozn.: pozemek parc. č. X7 stěžovatel nezařadil do žádné skupiny). Kupní smlouva z roku 1999, jíž žalobkyně nemovitosti nabyla, je podle něj stižena absolutní neplatností pro nedodržení požadavku uvedeného v §196a odst. 3 obchodního zákoníku, neboť byl tehdy zpracován znalecký posudek pouze na jinou než tržní cenu pro účely daně z převodu nemovitostí. Dále stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními soudu o tom, od kdy na pozemcích stojí reklamní billboard, a od toho se odvíjejícím týkajícím závěru o ceně pozemků.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou vedený o této věci a seznámil se s jeho obsahem.
Nejdříve se zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud má v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní stížnost je konstruována tak, jako by Ústavní soud byl součástí obecné soudní soustavy a příslušelo mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, ačkoliv již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval opak. Pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím obecného soudu v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem, může Ústavní soud do řízení vstoupit. Podstatou ústavní stížnosti je však stěžovatelova polemika se skutkovými závěry obecných soudů a právním posouzením věci, aniž by však jeho argumentace byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Přitom platí, že pouhý nesouhlas stěžovatele s názorem vyjádřeným v rozhodnutí nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces, kterého se dovolává. Navíc stěžovatel ve svém podání závěry obecných soudů zkresluje.
Podmínkou úspěšnosti určovací žaloby je jednak existence věcné legitimace účastníků řízení a jednak naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem určení, jakožto způsob právní ochrany, které se má žalobkyni soudním rozhodnutím dostat, ani před obecnými soudy nijak zpochybňován nebyl a neděje se tak ani nyní v ústavní stížnosti. Výhrady se koncentrují na otázku věcné legitimace, žádnou z nich však Ústavní osud neshledal opodstatněnou.
Předně stěžovatel nemá pravdu, že se soudy nijak nezabývaly okolností, že pozemky - zahrnuté jím do prvé skupiny - byly součástí konkurzní podstaty obchodní společnosti Jelínek Přerov. Soud prvého stupně po kasaci svého původního rozsudku k této skutečnosti prováděl skutková zjištění a uzavřel, že předmětné pozemky byly z konkurzní podstaty v průběhu určovacího sporu vyloučeny usnesením Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem k provedení důkazu předmětným usnesením konkurzního soudu a stanovisku účastníků řízení považoval tuto skutečnost nadále za nespornou. Stěžovatel (a rovněž druhý žalovaný) ostatně tuto okolnost v odvolacím řízení (stejně tak v následném dovolání) již ani nenamítali, a odvolací soud proto neměl důvod se jí zabývat. To činí předmětnou námitku v řízení před Ústavním soudem nepřípustnou, krom toho je procesní postup stěžovatele v tomto ohledu poněkud nekonzistentní.
Tvrzené neplatnosti nabývacího titulu žalobkyně - kupní smlouvy uzavřené s akciovou společností Velkomeziříčská - opírající se o to, že podepisující předseda představenstva byl v době podpisu již ze své funkce odvolán, se věnuje podstatná část odůvodnění napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu. Okresní soud svůj závěr o platnosti kupní smlouvy opřel ani ne tak o úvahu, že o smlouvě všichni v představenstvu věděli a nikdo neprotestoval, jak to poněkud nepřesně interpretuje stěžovatel, ale především o prokázanou skutečnost, že úkon dodatečně schválila mimořádná valná hromada. Odvolací soud v této souvislosti jen korigoval konstatování okresního soudu, že jakkoliv odvolání z funkce bylo předmětem soudního sporu, věděl-li jednající předseda představenstva o svém nejistém postavení ve společnosti, nemohl bez ohledu na stav zápisů v obchodním rejstříku jím učiněný právní úkon požívat ochrany. Dle odvolacího soudu je naopak pro zodpovězení otázky, zda jednající předseda představenstva mohl za společnost smlouvu uzavřít, podstatný den právní moci usnesení, jímž byl u dotyčného zapsán do obchodního rejstříku zánik funkce ve statutárním orgánu. Jinak odvolací soud považoval rovněž za podstatné, že úkon byl dodatečně schválen na mimořádné valné hromadě, a neměla-li důvod napadat platnost úkonu dotčená společnost, nemají jej ani stěžovatel a druhý žalovaný. Ústavní soud uzavírá, že hodnocení obou rozsudků nejsou vzájemně rozporná, přičemž proti nim nelze z hlediska ochrany základních práv cokoliv namítat.
Obdobně je to i s posledním okruhem námitek. V rozsudcích okresního i krajského soudu je podrobně zdůvodněno, proč v případě pozemků parc. č. X5, X6, X7 nespadal jejich převod vzhledem k jejich tehdejší hodnotě a výši základního kapitálu zúčastněných společností pod režim §196a odst. 3 obchodního zákoníku. Závěr přitom odpovídá provedeným důkazům. Právě s těmi stěžovatel nyní polemizuje, konkrétně v tom smyslu, že cena, za kterou žalobkyně nabyla pozemky od Velkomeziříčské, a. s., byla podhodnocena, neboť ve skutečnosti již na nich stálo reklamní zařízení, a povinnost vyplývající z §196a odst. 3 obchodního zákoníku tak na transakci dopadala. Vede tedy pouze spor o správnost zjištěného skutkového stavu, k jehož řešení ovšem není, jak už bylo řečeno, Ústavní soud povolán.
Proti usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly. Každopádně z něho vyplývá, že Nejvyšší soud řádně uvážil otázku jeho přípustnosti a negativní závěr patřičně a s odkazem na prejudikaturu odůvodnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu