ECLI:CZ:US:2013:2.US.1377.13.1
sp. zn. II. ÚS 1377/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Igora Havelky, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D, advokátem Advokátní kanceláře Těmín, s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2703/2012-488 ze dne 26. února 2013, a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 499/2011-460 ze dne 19. dubna 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem Karlovarská 7, Jeneč, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. dubna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k jeho odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku č. j. 13 C 118/2006-399 ze dne 27. září 2011, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se po obou vedlejších účastnících [resp. právnímu předchůdci vedlejšího účastníka řízení 2)] domáhal zaplacení 5.377.409 Kč z titulu náhrad za znehodnocené zemědělské nemovitosti vydané v restituci a z titulu náhrad za nemovitosti, které mu nemohly být vydány. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu. Má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak vytýká dovolacímu soudu, že odůvodnění napadeného usnesení je prakticky totožné s odůvodněním usnesení č. j. 28 Cdo 2777/2012-468 ze dne 13. února 2013. Toto druhé řízení vedené na návrh stěžovatele mělo v hrubých obrysech totožný skutkový základ, avšak jeho předmětem bylo zaplacení částky 67.425 Kč, kdežto v nyní posuzovaném řízení šlo o zaplacení částky 5.377.409 Kč, a proto se jednalo o odlišné nároky. Stěžovatel proto nerozumí tomu, proč byl použit téměř identický text odůvodnění, což považuje za mimořádné porušení a omezení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a na přístup k nezávislému a nestrannému soudu.
3. Obecným soudům vytýká, že vytvořily procesní nerovnováhu mezi ním a vedlejšími účastníky řízení, když uvěřily jejich tvrzení, aniž by je podrobily zkoumání. Tvrzení vedlejších účastníků řízení ovšem ve skutečnosti vypovídá jen o tom, že nemají dostatečný a správný přehled o majetku podléhajícímu restitučnímu řízení. Při zohlednění celkového množství nemovitého majetku nacházejícího se v katastrálním území Obříství a jeho blízkém okolí je totiž tento majetek menší, než majetek vydaný stěžovateli a ostatním restituentům. Obecné soudy vzdor tomu vzaly za prokázáno, že ze strany stěžovatele došlo k přečerpání jeho restitučního nároku, jak tvrdil vedlejší účastník 1). Za zarážející považuje to, že vedlejší účastník řízení 1) předmětné restituční nároky nejprve písemně uznal a vypracoval dohody o restitučních náhradách a teprve od roku 1995 zaujal vedlejší účastník řízení 2) účelově likvidační postoj odkladem a následným nevyrovnání restitučních náhrad. V souvislosti s procesem tvorby těchto dohod se stěžovatel dovolává právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 718/11 (ze dne 26. června 2012). Konečně neschopností uzavřít dohodu o dalším postupu mezi vedlejšími účastníky řízení došlo k tomu, že předmětné restituční nároky nebyly vypořádány.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že promlčecí lhůta mu začala běžet doručením dopisu ze dne 16. března 2001, kterým jej vedlejší účastník řízení 1) informoval o tom, že jeho restituční nárok byl přečerpán. Promlčecí lhůta totiž mohla začít běžet nejdříve v roce 2009, kdy došlo k definitivnímu určení ceny všech restituovaných nemovitostí a tím k vytvoření jasné představy o rozsahu nároku stěžovatele a stavu jeho čerpání, což obecné soudy ignorovaly. Stěžovatel přitom svůj nárok opíral o §16 odst. 3 zákona o půdě, který váže počátek běhu promlčecí lhůty na vydání rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, které ještě ani v době zahájení řízení před soudem nebylo pravomocně vydáno. Význam dopisu ze dne 16. března 2001 byl tedy podle stěžovatele obecnými soudy doslova démonizován. Navíc vedlejší účastník řízení 1) stěžovatele nikdy nežádal o vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, ve kterém měl být jeho restituční nárok přečerpán. Dopis ze dne 16. března 2001 je proto podle stěžovatele zjevným omylem.
5. K nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka řízení 2) uvádí, že si nemohl být jistý, který subjekt je ve skutečnosti osobou povinnou dle zákona o půdě, když s ním oba vedlejší účastníci řízení komunikovali současně. Navíc byl v této nejistotě držen i díky postupu vedlejších účastníků řízení v letech 2001-2010. Má za to, že mu tento postup v rozporu s dobrými mravy nemůže být dáván k tíži a poukazuje v té souvislosti na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 634/2003 ze dne
15. dubna 2003. Byl to přitom vedlejší účastník řízení 2), kdo se snažil o obnovení shora uvedených dohod, což blokoval vedlejší účastník řízení 1). Postoj ke své roli v dané věci vedlejší účastník řízení 2) změnil až po zahájení řízení před soudem. I to obecné soudy ignorovaly.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Pokud jde o proces zjišťování skutkového stavu, tak jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že námitky uváděné v ústavní stížnosti uplatňoval již v řízeních, která předcházela vydání napadených rozhodnutí. Rozhodně s ním však nelze souhlasit v tom, že by obecné soudy jeho námitky ignorovaly.
9. Obecné soudy všech stupňů se nejprve zabývaly povahou uplatněného nároku stěžovatele a jasně vyložily, že se jedná o nároky na náhradu jednak za nevydané a jednak za vydané avšak znehodnocené stavby, a to podle §14 odst. 1 a 3 zákona o půdě. Z toho vyložily, že se tyto nároky vztahují právě jen k těm stavbám, o jejichž vydání či nevydání již bylo pravomocně rozhodnuto v jiných řízeních. Výslovně tedy odmítly argument stěžovatele, že by tyto nároky souvisely s vydáním jiného pozemku, k čemuž došlo až v roce 2010. Dále v té souvislosti výslovně odmítly, že by poté, co o vydání, resp. nevydání předmětných staveb bylo pravomocně rozhodnuto, závisel uplatněný nárok na jakémkoliv rozhodnutí orgánu veřejné moci. Posledně uvedeným byla vyloučena použitelnost právních názorů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 718/11 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 634/2003 pro odlišné skutkové okolnosti.
10. V návaznosti na to se v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení soudy zabývaly otázkou běhu promlčecí lhůty. Aplikovaly přitom právní názor plynoucí z ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, s níž stěžovatel ani nepolemizuje. Podle ní se jedná o běžnou promlčecí lhůtu, která běží od chvíle, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že mu povinná osoba náhradu odmítá dát. Právě sdělení vedlejšího účastníka řízení 1) ze dne 16. března 2001, se kterým jediným stěžovatel do daného okamžiku jednal, bylo vyloženo za takový projev vůle povinné osoby. Z toho pak obecné soudy vyložily, že žaloba byla v roce 2006 podána stěžovatelem až po skončení promlčecí lhůty. Přitom neshledaly žádný důvod, pro který by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. V návaznosti nato označily obecné soudy za irelevantní otázku důvodnosti předmětného nároku.
11. Ohledně pasivní legitimace vedlejšího účastníka řízení 2) pak obecné soudy zdůraznily, že stěžovateli byla konkrétní povinná osoba vždy jasně známa, protože s ní jednal a také to, že povinnou osobou nebyl nikdy stát. Za takové situace se vedlejší účastník řízení 2) mohl stát pasivně legitimovaným, jen pokud by uzavřel dohodu předvídanou v §18a odst. 1 alinea ultima zákona o půdě, což se v daném případě nestalo.
12. Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele důsledně, legitimně, přesvědčivě a předvídatelně vypořádaly a pokud některé námitky považovaly za irelevantní, tak vyložily proč. Ani postup dovolacího soudu, který v téže době projednával dvě věci stěžovatele s velmi podobným skutkovým a právním základem, a v návaznosti na to vydal takřka totožná rozhodnutí, nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem, ale spíše za projev předvídatelnosti soudního rozhodování. Pro dané právní řešení byla totiž výše nároku irelevantní.
13. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu