ECLI:CZ:US:2013:2.US.1386.13.1
sp. zn. II. ÚS 1386/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pavla Vařeky, zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, advokátní kanceláře, se sídlem v Brně, Příkop 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2013 č.j. 8 Afs 46/2012-40 a návrhu na zrušení §104 odst.3 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byly odmítnuty jako nepřípustné kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně (dříve Finanční ředitelství v Brně), potvrzujícím rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzické osoby pro zdaňovací období 2005 a 2006. Rovněž navrhuje zrušení §104 odst. 3 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb.
Stěžovatel upřesnil, že proti rozhodnutím finančního ředitelství podal správní žaloby ke Krajskému soudu v Brně, jimž bylo v plném rozsahu vyhověno, a to rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 10. 2010 č.j. 30 Ca 2/2009-40 a č.j. 30 Ca 7/2009-36. Proti rozsudkům krajského soudu podalo Finanční ředitelství v Brně kasační stížnosti, kterým Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. ledna 2012, č.j. 8 Afs 26/2011-68 vyhověl a rozsudky krajského soudu zrušil. V dalším řízení Krajský soud v Brně, vázaný právním názorem Nejvyššího správního soudu následně zamítl obě žaloby stěžovatele, a to rozsudky ze dne 30. 5. 2012 č.j. 30 Af 30/2012-91 a č.j. 30 Af 31/2012-76.
Proti posledně jmenovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnosti, o nichž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu tak že kasační stížnosti byly odmítnuty, jako nepřípustné dle ustanovení §104 odst. 3 písm.. a) s.ř.s., které stanoví: "Kasační stížnost je dále nepřípustná proti, rozhodnutí,..., jímž soud rozhodl znovu poté, "kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem...".
Stěžovatel je přesvědčen, že kasační stížnosti neměly být odmítnuty, protože citované ustanovení je protiústavní. Odmítnutím kasační stížnosti byl stěžovatel krácen na svých subjektivních veřejných právech procesní povahy, neboť byl krácen na svém právu na poskytnutí soudní ochrany.
Stěžovatel namítá, že ustanovení §104 odst. 3 písm.. a) s.ř.s., upravující nepřípustnost "opakované" kasační stížnosti, odporuje konstrukci správního soudnictví. Je neodůvodněnou odchylkou od principů obecného soudnictví, které umožňuje opětovné podání téhož opravného prostředku. Svou argumentaci stěžovatel vyvozuje z názorů publikovaných v odborné literatuře.
Z opatrnosti stěžovatel namítá i porušení vlastnického práva, neboť daňová povinnost mu byla uložena nad rozsah stanovený zákonem, resp. mu byla uložena správcem daně postupem, který je mimo meze stanovené zákonem. Došlo k nadužití zákonných institutů, neboť stěžovateli bylo vytýkáno, že nedoložil zdanění prostředků vložených do podnikání v létech 2005 - 2006.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností dle petitu napadá výhradně usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byly odmítnuty jeho kasační stížnosti jak nepřípustné. V napadeném rozhodnutí se však Nejvyšší správní soud zabýval pouze otázkou procesní, tedy přípustnosti "opakované" kasační stížnosti, nikoliv meritem věci. Rozsudky krajského soudu, kterými byly žaloby zamítnuty, stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Z uvedeného důvodu se Ústavní soud nezabýval doplňujícími námitkami stěžovatele ohledně tvrzené nesprávně stanovené daňové povinnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo v důsledku odmítnutí opakované kasační stížnosti ke zkrácení práv stěžovatele na poskytnutí soudní ochrany. Námitkami stěžovatele proti rozhodnutím správce daně se na základě odvolání zabývalo finanční ředitelství, správní žaloby byly řádně projednány krajským soudem a meritem věci se zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č.j. 8 Afs 26/2011-68 .
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení o odmítnutí kasační stížnosti, Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se otázkou přípustnosti opakované kasační stížnosti řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, proč ji neshledává přípustnou. V odůvodnění rozhodnutí objasnil, že se v dané věci nejedná o výjimku upravenou zákonem, kdy by opakovaná kasační stížnost byla přípustná, pokud je v ní namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Rovněž uvedl, že nejsou splněna ani judikaturní kritéria přípustnosti, která uvedené ustanovení konkrétně nezmiňuje, ale implicitně v sobě obsahuje.
Dle Nejvyššího správního soudu kasační stížnosti stěžovatele byly postaveny pouze na polemice s argumentací v rozsudku čj. 8 Afs 26/2012 - 68. Stěžovatel tedy se svými kasačními stížnostmi zůstal plně v rámci otázky, ke které se Nejvyšší správní soud již závazně a komplexně vyjádřil v předchozím zrušujícím rozsudku. Institut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností vylučuje, aby Nejvyšší správní soud k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní názor. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejenom krajský soud (§110 odst. 4 s. ř. s.), ale také samotný Nejvyšší správní soud, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci.
Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. S ohledem na shora nastíněné konkrétní okolnosti případu nelze dovozovat porušení práva na soudní ochranu, pokud Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost stěžovatele, jejíž argumentace směřovala proti závěrům Nejvyššího správního soudu vysloveným v téže věci v jeho předchozím rozhodnutí. Pro úplnost Ústavního soudu dodává, že neústavnost postupu Nejvyššího správního soudu v dané věci nemůže být dovozována jen z názoru stěžovatele na neústavnost příslušného předpisu.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku posouzení ústavní stížnosti byl návrh na zrušení 104 odst. 3 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., odmítnut podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu