ECLI:CZ:US:2013:2.US.143.13.1
sp. zn. II. ÚS 143/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. 14 C 264/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, Okresní soud v Benešově rozhodl napadeným rozsudkem ve věci žaloby společnosti BEZREKLAMKY s.r.o., o zaplacení částky 3.590,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 3.590,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 5.680,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Po zahájení řízení doručoval Okresní soud v Benešově stěžovateli žalobu a předvolání k ústnímu jednání na adresu trvalého pobytu P., na níž poštovní doručovatel dne 29. 5. 2012 stěžovatele nezastihl, a proto zanechal v místě doručování výzvu k vyzvednutí zásilky na poště. Zásilka byla po uplynutí tzv. úložní doby vhozena do schránky dne 11. 6. 2012, ačkoli v té době se stěžovatel nacházel ve vazbě. Dne 29. 6. 2012 projednal Okresní soud v Benešově při ústním jednání žalobu a téhož dne vynesl napadený rozsudek. Jednání se uskutečnilo v nepřítomnosti stěžovatele. Soud konstatoval, že stěžovatel, coby žalovaný, byl řádně předvolán, neboť mu předvolání i žaloba byly doručeny na adresu trvalého pobytu, přesto se k ústnímu jednání dne nedostavil.
Rozsudek Okresního soudu v Benešově byl stěžovateli doručen dne 6. 8. 2012 do výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice. Stěžovatel následně navrhl, aby Okresní soud v Benešově rozhodl o neúčinnosti doručení předvolání a žaloby podle ustanovení §50d občanského soudního řádu.
Usnesením ze dne 5. 11. 2012. č.j. 14 C 264/2011-41 rozhodl Okresní soud v Benešově, že doručení předvolání a žaloby do vlastních rukou stěžovatele na adresu jeho trvalého pobytu je neúčinné. Soud usnesení zdůvodnil skutečností, že po vyhlášení rozsudku zjistil, že stěžovatel byl v době doručování písemností umístěn ve vazbě, a tudíž mělo být doručováno na adresu Věznice Praha-Pankrác v souladu s ustanovením §46b písm. c) občanského soudního řádu, podle kterého je doručovací adresou osoby umístěné ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazbě adresa věznice, kde se trest či vazba vykonává. Zároveň však soud konstatoval, že s výrokem usnesení nelze spojit pro stěžovatele žádné příznivé účinky, neboť občanský soudní řád neposkytuje stěžovateli opravný prostředek, kterým by mohl dosáhnout zrušení rozsudku.
Stěžovatel namítá, že v důsledku vadného postupu soudu neměl možnost před soud předstoupit, předestřít svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv. Věc byla projednána a rozhodnuta bez jeho vědomí a v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel využil k ochraně svého práva všech procesních prostředků, které mu zákon poskytuje. Okresní soud rozhodl o neúčinnosti doručení žaloby i předvolání, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. bagatelní věc, nebylo možno podat proti rozsudku odvolání, ani předmětnou vadu řízení zhojit podáním žaloby pro zmatečnost. Stěžovatel se domnívá, že základní princip spravedlivého procesu, vyjádřený mj. v článku 38 odst. 2 Listiny, je nutno respektovat vždy, tedy i u tzv. bagatelních věcí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účinného do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pravomocný rozsudek okresního soudu, který mu byl doručen dne 6. 8. 2012, lhůtu pro podání ústavní stížnosti však počítá až od doručení usnesení okresního soudu o neúčinnosti doručení dle §50d občanského soudního řádu. Podle předchozí právní úpravy, platné do 31. 12. 2012, nebylo možno proti rozsudku soudu I. stupně v tzv. bagatelních věcech, podávat odvolání, a v případě odnětí možnosti jednat před soudem I. stupně ani žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Tato procesní situace proto vyžadovala, pokud byl stěžovatel přesvědčen o porušení svých ústavně zaručených práv, podat ústavní stížnost proti rozsudku ve věci samé ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Návrh na vyslovení neúčinnosti doručení dle §50d občanského soudního řádu v daném případě nepředstavoval další prostředek k ochraně práva, neboť tímto procesním postupem nebylo možno zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně.
Pokud tedy stěžovatel podal ústavní stížnost až dne 11. 1. 2013, je nutno na ni ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu pohlížet jako na návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2013
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj