ECLI:CZ:US:2013:2.US.1454.13.1
sp. zn. II. ÚS 1454/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 464/2011 ze dne 10. května 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. května 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byl k jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 362/2007 ze dne 27. června 2011 a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, a trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a 4 písm. b) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru na dobu deseti let. Tvrdí, že jím obecný soud neoprávněně zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jak uvedeno shora, stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím odvolacího soudu. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení ústavní stížnosti na přední straně podání, tak i z obsahu a ze samotného návrhu, v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatel navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí.
4. Z odůvodnění ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel uplatnil proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením sp. zn. 4 Tdo 54/2013-42 ze dne 29. ledna 2013. Proti tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost vůbec nesměřuje, ačkoliv toto rozhodnutí stěžovatel považoval za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť od doručení až tohoto rozhodnutí odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.
5. Pokud stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, měl zjevně za to, že takový prostředek je způsobilý zajistit mu ochranu jeho práv. Proto pokud stěžovatel nyní brojí proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížností a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, nelze než dospět k závěru, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat. V řízení o ústavní stížnosti proto nelze od toho, že se napadenými rozhodnutími zabýval rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání zcela odhlédnout a tuto skutečnost ignorovat, neboť by se tím rozhodnutí o dovolání dostávalo zcela mimo rámec ústavní kontroly ochrany základních práv a svobod prováděné Ústavním soudem, neboť takové rozhodnutí není rozhodnutím deklaratorním, nýbrž kvazimeritorním. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, proto nelze připustit nejen s ohledem na právní jistotu, ale také s ohledem na samotný postulát ochrany základních práv.
6. Případná výzva k rozšíření návrhu by byla v rozporu s rovností zbraní v řízení před Ústavním soudem, neboť je na stěžovateli, aby sám určil rámec, v němž se přezkum Ústavního soudu má odehrávat, a případná ingerence Ústavního soudu by vychylovala dispoziční charakter řízení o ústavní stížnosti směrem k řízení s inkvizičními prvky. Ústavní soud rovněž připomíná, že v řízení před ním je stanovena obligatornost právního zastoupení stěžovatele advokátem, a to právě z důvodu zajištění kvalifikovanosti podání.
7. Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, ačkoliv ve věci bylo podáno dovolání, o kterém bylo již rozhodnuto, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. K doručení přitom došlo dne 17. srpna 2012 a lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula již dne 16. října 2012. Není tedy prostor, aby se Ústavní soud věcně zabýval argumentací obsaženou v ústavní stížnosti.
8. S ohledem na uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj