ECLI:CZ:US:2013:2.US.1553.13.1
sp. zn. II. ÚS 1553/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Pavla Micy, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykova 12, 768 11 Chropyně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2012 č. j. 3 VSOL 909/2012 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2012 č. j. KSBR 24 INS 23614/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu tentýž den, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3, čl. 11, čl. 31 a čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o způsobu řešení úpadku dlužníka.
Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Brně schválil jeho oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Závěrům obecných soudů stěžovatel oponoval, a to jak ve věci samé, tak i ve vztahu k subjektivní přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení [§407 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. KSBR 24 INS 23614/2011, 29 NSČR 20/2013-B-71, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že jím dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. S odkazem na svoje dřívější rozhodnutí (ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 10/2002) Nejvyšší soud vyložil, že dovolání nebylo přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2012); přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. byla vyloučena, neboť dovolání nesměřovalo proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, a ustanovení §238, §238a a 239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezaložila, neboť napadené rozhodnutí nebylo možné podřadit pod žádné z tam vyjmenovaných případů. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel petitorně nežádal, kasační návrh nevyplýval ani z obsahu ústavní stížnosti a Ústavní soud se jím proto nezabýval.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí nejen řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z těchto ustanovení vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy byla přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, bylo dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 201 - tedy dovolání, které směřovalo proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání nebylo přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky tedy tehdy, kdy účastník řízení předestřel dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považoval po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudil opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního.
O takový případ se však ve stěžovatelově věci nejednalo, neboť dovolání bylo odmítnuto nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, ale proto, že zákon přezkum napadeného rozhodnutí vůbec nepřipouštěl. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy neplatí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Ústavní soud ověřil u Krajského soudu v Brně, že ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli doručeno uložením zásilky dne 21. 12. 2012 (adresát nebyl zastižen); dne 3. 1. 2013 byla zásilka vložena do poštovní schránky. Stěžovatel však podal ústavní stížnost proti němu směřující ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně až dne 15. 5. 2013, což za okolností daného případu vedlo Ústavní soud k závěru, že šlo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2013
Milada Tomková, v. r.
soudce zpravodaj