ECLI:CZ:US:2013:2.US.1601.13.1
sp. zn. II. ÚS 1601/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, AK se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2013 č. j. 24 Co 117/2013-965 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 2. 2013 č. j. 0 Nc 234/2012-913, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, otec nezletilých dětí M. a M., domáhal vydání nálezu deklarujícího, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v rámci řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu do i po rozvodu manželství jejich rodičů a o úpravu styku nařídil Okresní soud v Náchodě k návrhu matky předběžné opatření, jímž (opakovaně) zakázal stěžovateli jakýkoli kontakt s dětmi odevzdanými do péče matky, a to až do doby pravomocného skončení řízení (výrok I.); tentýž zákaz vyslovil i ve vztahu k prarodičům dětí (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí soudů byla založena na zprávách specialistek z oboru psychiatrie a psychoterapie, MUDr. Anny Hanušové a Mgr. Martiny Vondrové, které na základě znalostí psychických potíží obou nezletilých a negativních dopadů na jejich zdraví, v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně prezentovaných, dospěly k závěru o možné retraumatizaci obou dětí v případě jakéhokoliv jejich kontaktu s otcem.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům soudů obou stupňů oponoval, tvrdil, že zprávy obou specialistek byly neúplné a nedostatečné a vzhledem k tomu, že nebyly ustanoveny soudem, lze pochybovat i o jejich objektivitě. Stěžovatel nebyl vyšetřen ani vyslechnut, soud též nevyslechl staršího syna M., ač mu toto právo náleží dle Úmluvy o právech dítěte. S odkazem na závěry plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nálezu Ústavního soudu vydaného ve věci sp. zn. I. ÚS 420/05, či rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bergmann proti České republice stěžovatel vytkl obecným soudům, že přikročily k zákazu styku otce s dětmi, aniž by předtím zvolily přístup méně omezující rodičovská práva, např. rodinnou terapii, mediaci či sociální poradenství.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud přihlíží ve své rozhodovací praxi k účelu předběžného opatření, jímž se dočasně upravují práva a povinnosti; zatímní úprava poměrů nevylučuje, že o právech účastníka řízení může být konečným rozhodnutím ve věci rozhodnuto jinak. Předběžné opatření tak zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, jehož trvání je omezeno a k návrhu může být i zrušeno. Ústavní soud proto již dříve ve své rozhodovací praxi judikoval, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů.
Shora učiněný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. Nařízení předběžného opatření musí mít stejně jako jiná rozhodnutí zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); tj. aplikuje tzv. omezený test ústavnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 a řada dalších dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
Shodně Ústavní soud postupoval i v projednávané věci. Ověřil, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona a dostatečně uvádělo důvody, které vedly k vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření. Podle Okresního soudu v Náchodě matka nezletilých prokázala zprávami odborníků potřebu zatímní úpravy a soud měl za osvědčené i okolnosti, jež nasvědčovaly nežádoucímu dopadu styku otce s nezletilými syny; Krajský soud v Hradci Králové se zabýval odvolacími námitkami stěžovatele, zejména stran pochybností o nestrannosti či profesní erudici obou specialistek. Nahlížeje na projednávanou věc pod zorným úhlem limitů, v nichž může posuzovat ústavnost rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Okresního soudu v Náchodě ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové v tomto přezkumu obstálo. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 420/05 ze dne 11. 10. 2007 (N 158/47 SbNU 63) neshledal Ústavní soud v daných souvislostech případným pro výrazné skutkové odlišnosti.
K namítanému porušení práva na péči o děti a jejich výchovu Ústavní soud dodává, že i dočasné pozastavení styku otce s dětmi by v krajním případě mohlo představovat porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, pokud by nebylo v souladu se zákonem, nesledovalo legitimní cíl nebo cíle podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebylo nezbytným pro dosažení sledovaného cíle. K takovému pochybení však, jak již bylo shora konstatováno, nedošlo. Ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, umožňuje styk dítěte s rodičem omezit nebo jej i zakázat, jestliže je to nutné v zájmu dítěte; ochrana zájmu dítěte je i podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a legitimním cílem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud má za to, že obecný soud při rozhodování o dočasném zákazu styku nezletilých s otcem vážil všechny okolnosti případu a k zákazu styku přistoupil v zájmu jejich zdravotního stavu, kdy by v rámci probíhající terapie traumatu z rozvodové situace rodičů mělo postupně docházet k narovnání vztahu dětí s otcem. Důvody, jež vedly k přijetí předmětných rozhodnutí, lze považovat za ospravedlnitelné a též i nezbytné, neboť ani rodič nemůže být oprávněn podle čl. 8 Úmluvy k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj.
K namítanému porušení čl. 10 Listiny Ústavní soud jen obecně uvádí, že postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti, není možno bez dalšího považovat za postup v rozporu s ústavními kautelami (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 471/97, Sb. n. u., sv. 10, str. 459).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu