ECLI:CZ:US:2013:2.US.2339.11.1
sp. zn. II. ÚS 2339/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Staňka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 32 Cdo 816/2011-372, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2010 č. j. 18 Co 575/2009-330 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 15. 5. 2009 č. j. 6 C 49/2005-299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní nejprve konstatuje, že petit nekoresponduje se zbývajícími částmi ústavní stížnosti. Stěžovatel uvádí jako účastníky řízení nejen Nejvyšší soud, ale i okresní a krajský soud, obsahově i výslovně textuálně oponuje hlavně rozsudkům soudu prvního a druhého stupně. Uvedený rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a zbývajícími částmi ústavní stížnosti proto Ústavní soud vyložil ve prospěch stěžovatele. Pokud by Ústavní soud interpretoval ústavní stížnost jen jako podanou proti usnesení Nejvyššího soudu, byl by tím nutně omezen rozsah jeho přezkumu.
Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 75 587,- Kč s 2 % úrokem od 27. března 2004 do zaplacení. Vzájemný návrh stěžovatele, kterým se domáhal proti žalobci zaplacení částky 44.699,- Kč, byl zamítnut. Žalobce - Česká pojišťovna, a.s. - odmítl výplatu pojistného plnění, jednak s poukazem na nepravdivé tvrzení stěžovatele o průběhu škodní události, a později též s odkazem na technickou závadu na vozidle, která je podle Všeobecných pojistných podmínek k pojistné smlouvě (dále jen jako VPPH 2000) tzv. výlukou z pojištění. Žalobce omylem převedl částku ve výši pojistného plnění na účet stěžovatele a domáhal se u soudu jejího vrácení. Stěžovatel trval na názoru, že má nárok na pojistné plnění. Dle okresního soudu ze znaleckých posudků plyne, že nejpravděpodobnější příčinou vzniku poškození motoru vozidla byla technická závada, (ať už na samotném řetězu nebo na napínacím mechanismu tohoto řetězu). Za rozhodující považoval soud názor znalce ústavu, podle kterého náhlé zastavením, kterým argumentoval stěžovatel již u pojišťovny, nemohlo být příčinou poškození motoru. Byla tedy dána výluka z havarijního pojištění, a proto žalobce odmítl oprávněně poskytnout pojistné plnění.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ve výroku pod bodem I, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.587,- Kč s 2% úrokem od 27. března 2004 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II., jímž byl zamítnut vzájemný návrh odvolatele o zaplacení částky 44.699,- Kč.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání, neboť nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Pokud Ústavní soud aplikoval vyložená zúžená (oproti přezkumu před obecnými soudy) hlediska ústavně právního přezkumu na nyní posuzovanou věc, dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani v řízení jim předcházejícím základní práva stěžovatele porušena nebyla.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou odůvodněna racionálně, pročež jsou objektivně akceptovatelná, prostá libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti. Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí pro stručnost odkazuje a v reakci na námitky stěžovatele dodává následující.
Podle stěžovatele žalobce nemohl při posuzování pojistného plnění odmítat jej s poukazem na důvody výluky z pojištění, neboť ty se uplatní pouze za situace, že nahodilá skutečnost je způsobena následkem okolností, uvedených v čl. 8 VPPH 2000. Nahodilou skutečností však je samotná havárie. Pokud soudy vycházely z jiného výkladu, pak to podle stěžovatele správné není.
Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu vycházely z premis obdobných (jako stěžovatel) tj., že za pojistnou událost se považuje havárie a výluky z pojištění se uplatní pouze v rámci podřaditelnosti pod čl. 8 VPPH 2000.
Obecné soudy však příčinu vzniku poškození motoru pod výluky z pojištění podřadily s tím, že podle pojistných podmínek se havárií rozumí poškození nebo zničení pojištěné věci nebo její části jakoukoliv nahodilou událostí (tj. působením vnějších sil nebo střetem, nárazem, pádem apod.). Naopak pod výluky z pojištění spadá podle čl. 8 VPPH 2000 nahodilá skutečnost způsobená chybami konstrukce, vadami materiálu nebo výrobními vadami apod. Obecné soudy dovodily, že příčina vzniku poškození vozidla byla právě v motoru vozidla, nebyla jí vnější síla. Tento závěr obecné soudy racionálně logicky odůvodnily, s odkazem na závěry dvou znalců (včetně znaleckého ústavu), a proto je tento jejich názor prostý pochybení v rovině extrémnosti.
K námitce stěžovatele, že znalci stanovili příčinu vzniku poškození vozidla pouze jako nejpravděpodobnější, nikoli s jistotou, Ústavní soud uvádí, že zpětný závěr znalců o příčině vzniku poškození vozidla lze jen málokdy naformulovat s praktickou jistotou, nýbrž zásadně se jedná o rovinu pravděpodobnosti (nejvyšší), což ostatně nastává i v jiných situacích. Rovněž s touto námitkou se však Nejvyšší soud ve svém usnesení řádně vypořádal a jeho závěru nelze ústavně právního hlediska nic vytknout. V odůvodnění uvedl především, že "Argumentuje-li dovolatel tím, že v řízení se nepodařilo příslušnou konkrétní technickou závadu s naprostou jistotou identifikovat, pak pomíjí, že pro právní závěr o výluce z havarijního pojištění je rozhodný právě jen skutkový závěr, že příčinou poškození motoru nebyl nehodový děj (havárie vozidla), nýbrž jeho technická závada, aniž bylo právně významné, zda vadou, v jejímž důsledku došlo k přetržení rozvodového řetězu, byla stižena ta či ona součást motoru. Nelze tedy ani dovodit, že zjištěný skutkový stav věci neumožňoval odvolacímu soudu učinit ten právní závěr, na němž jeho rozhodnutí spočívá".
V kontextu shora uvedeného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze přisvědčit námitce stěžovatele směřující proti závěru o nepřípustnosti dovolání pro nenaplnění podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud připomíná, že přípustnost dovolání dle citovaného ustanovení občanského soudního řádu závisí na uvážení dovolacího soudu a Ústavní soud jeho uvážení v zásadě nepřezkoumává; pouze posuzuje, zda nedošlo ze strany Nejvyššího soudu ke zjevnému excesu, který by měl dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Nejvyšší soud ve svém usnesení řádně objasnil, z jakého důvodu neshledal stěžovatelem položenou otázku za právní otázku, která by mohla přivodit v intencích §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce (viz str. 2 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odkazovaný závěr Nejvyššího soudu lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat za závěr, jemuž není možno z hlediska ústavně právního nic vytknout.
Ústavní soud proto - po shledání, že základní práva stěžovatele porušena nebyla - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu