infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.11.2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12 [ nález / BALÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 190/71 SbNU 269 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:2.US.2529.12.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Náležitosti výroku o trestu zákazu činnosti; výše uloženého trestu

Právní věta Chybí-li ve výroku rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, délka tohoto zákazu činnosti, trpí tím rozsudek neurčitostí a nevykonatelností a zasahuje do právní jistoty stěžovatele. Pro naplnění ústavního imperativu určitosti a na něj navazujícího principu právní jistoty nedostačuje zhojení neúplnosti výroku v odůvodnění rozsudku [srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21) a sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273) týkající se nezhojitelnosti vady skutkové věty trestního rozsudku prostřednictvím odůvodnění rozsudku]. Obecné soudy takovým postupem porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. princip nezhoršení postavení obviněného v důsledku využití opravného prostředku zakotveného v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s požadavkem kontradiktornosti dle článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na obhajobu zakotvené v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo na odvolání v trestních věcech ve smyslu článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo být stíhán jen zákonem stanoveným způsobem, garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a porušily zásadu nulla poena sine lege zakotvenou v čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2013:2.US.2529.12.2
sp. zn. II. ÚS 2529/12 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) - ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 2529/12 ve věci ústavní stížnosti M. M. L., zastoupeného JUDr. Patricií Krejčí, advokátkou, se sídlem Jelínkova 26, Brno, proti rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 2. 2011 č. j. 2 T 229/2010-319 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2011 č. j. 13 To 122/2011-387, jimiž byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití a byl mu uložen trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2011-430, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 2. 2011 č. j. 2 T 229/2010-319 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2011 č. j. 13 To 122/2011-387 a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2011-430 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, a to pro porušení práva spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. principu nezhoršení postavení obviněného v důsledku využití opravného prostředku zakotveného v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy ve spojení s požadavkem kontradiktornosti dle článku 6 odst. 3 Úmluvy, práva na obhajobu zakotveného v článku 40 odst. 3 Listiny, práva na odvolání v trestních věcech ve smyslu článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, práva být stíhán jen zákonem stanoveným způsobem, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny, a pro porušení zásady nulla poena sine lege zakotvené v článku 39 Listiny. II. 2. Z podané ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 2 T 229/2010 zjistil Ústavní soud následující: 3. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 2. 2011 č. j. 2 T 229/2010-319 byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že při hodině náboženství seděl s nezletilou na pohovce zakryt dekou a dotýkal se jí nejprve přes oděv a následně i na holém těle v oblasti břicha, ve spodní části prsou a pod kalhotami, přičemž jí opakovaně šeptal do ucha otázku "Nevadí?", za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání či funkce, při jejichž výkonu osoba je vykonávající přichází do styku s dětmi mladšími patnácti let. K absenci výměry trestu zákazu činnosti ve výroku rozsudku soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že senát odhlasoval tento trest ve výměře čtyř let, avšak následně předseda senátu při vyhlašování rozsudku opomněl tuto délku trestu vyhlásit, což posléze již nemohl nijak napravit. 4. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 4. 2011 č. j. 13 To 122/2011-387 zrušil celý výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výchovné činnosti s dětmi a mládeží na dobu čtyř let, neboť dospěl k závěru, že je třeba přesněji vymezit rozsah takto uloženého trestu. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2011-430 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ztotožnil se s právní kvalifikací skutku stěžovatele i s jeho právním posouzením soudy nižších stupňů. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce, dle které odvolací soud stanovením výměry trestu zákazu činnosti ve výši čtyř let porušil zásadu zákazu reformationis in peius, neboť na trest uložený soudem prvního stupně je třeba pohlížet jako na trest neuložený, a konstatoval, že v důsledku pochybení soudu byl tento trest uložen na prakticky neomezenou dobu, následkem čehož stanovením čtyřleté výměry nedošlo ke zhoršení procesního postavení stěžovatele. III. 6. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud porušil zásadu nulla poena sine lege a zákaz reformationis in peius tím, že se pokusil napravit "fatální nečinnost" státního zástupce, který se vzdal práva na odvolání, a svévolně doplnil chybějící výměru trestu zákazu činnosti, ačkoli stěžovatel se ve svém odvolání zaměřil na zcela jiné právní a skutkové vady, čímž odvolací soud nepřípustně zhoršil postavení stěžovatele uplatnivšího opravný prostředek. Stěžovatel je totiž názoru, že okresní soud mu uložil pouze podmíněný trest odnětí svobody, neboť trest zákazu činnosti postrádající základní zákonnou náležitost (výměru trestu) je nezákonný a protiústavní a je třeba na něj pohlížet, jako by nebyl uložen. Stěžovatel odmítá názor odvolacího soudu, že šlo o pouhé zpřesnění trestu, jakož i názor dovolacího soudu, dle kterého okresní soud uložil časově neomezený trest; má za to, že žádný rozsah trestu stanoven nebyl a výměra stanovená odvolacím soudem je zcela nová. Porušení zásady zákazu reformationis in peius shledává stěžovatel i ve skutečnosti, že uložením nového trestu zákazu činnosti byl jednoznačně přísněji postižen, protože vzhledem k poslání stěžovatele coby církevního hodnostáře vyučovat náboženství, posvěcovat lidi a řídit působí tento trest na stěžovatele bezprostředně, a tím citelněji než podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel zdůrazňuje nutnost extenzivního výkladu zákazu reformationis in peius a uvádí, že z lidského a morálního hlediska se s odsuzujícím rozsudkem vykazujícím rysy hypertrofie trestní represe nikdy neztotožnil. 7. Stěžovatel dále namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením, neboť krátkodobé, nikoli však intenzivní dotyky rukou na břichu nejsou podle judikatury obecných soudů slučitelné s "jiným způsobem pohlavního zneužití", a nevykazují tedy zákonné znaky objektivní stránky trestného činu pohlavního zneužití. Soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly ani s otázkou subjektivní stránky zločinu, neboť z dokazování vyplývá, že si stěžovatel dotyků nebyl vědom a nevzbudily pozornost ani u bezprostředně sedící svědkyně a ostatních přítomných dětí. Soudy tak své rozhodnutí opřely v zásadě o jediný důkaz, a to o výpověď poškozené mladší patnácti let, která pro neprocesní způsob provedení musela být téměř po půl roce zopakována a která trpí významnými rozpory oproti výpovědi původní. Stěžovatel obecné soudy kritizuje i proto, že věrohodnost poškozené opřely o znalecký posudek PhDr. Košťálové, která připustila možnost lehkého zkreslení detailů při výslechu, které vysvětlila únavou a kolísáním koncentrace poškozené, jichž si však nikdo z dalších přítomných nevšiml. Stěžovatel má též za to, že nebyla dostatečně osvětlena role svědkyně M. Z., která měla v minulosti intimní poměr se stěžovatelem a využila situace ve svůj prospěch tím, že poté, co se jí poškozená svěřila s jednáním stěžovatele, nekontaktovala v prvé řadě rodiče poškozené, ale faráře v Ústí nad Orlicí. Stěžovatel uzavírá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nevysvětlily, z jakého důvodu považují důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele za nepodstatné a důkazy v jeho neprospěch za zásadní. IV. 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejších účastníků. 9. Předseda senátu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v plném rozsahu odkázal na napadený rozsudek tohoto soudu. 10. Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Vysvětlil, že novým rozhodnutím o zákazu činnosti, jehož délka nebyla původně vůbec stanovena, nedošlo ke zpřísnění uvedeného trestu, neboť původně byl chybně uložen na neurčitou dobu, tedy prakticky trvale. Nesouhlasil ani s názorem, že v dalším řízení již nelze k odvolání obžalovaného napravit vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud původní výrok o trestu neobsahoval jednu ze stanovených náležitostí; celkově rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke zmírnění původně uloženého trestu. V dalším předseda senátu odkázal na odůvodnění rozhodnutí o odvolání a dovolání, a to i ve vztahu ke způsobu hodnocení důkazů o vině stěžovatele. 11. Předseda senátu Nejvyššího soudu v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud na str. 7 a následujících vyjádřil ke znakům spáchaného trestného činu a zmínil i výpovědi svědkyň, které měly vliv na právní posouzení stěžovatelova jednání; s ohledem na skutečnosti plynoucí z těchto výpovědí nelze akceptovat námitky extrémního nesouladu či rozporu. Co do otázky trestu zákazu činnosti předseda senátu plně odkázal na str. 10 až 11 napadeného rozhodnutí. 12. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se vzdaly postavení vedlejšího účastníka. 13. Nejvyšší státní zástupce navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedl, že to, zda je trest uložený odvolacím soudem přísnější, nelze posuzovat izolovaně u jednotlivých druhů uložených trestů, ale je nutno zkoumat přísnost uloženého trestu jako celku, a proto se odvolací soud nemusí dostat do rozporu se zákazem reformace in peius, pokud některý z trestů zpřísní a současně zmírní další uložené druhy trestů. Ve stěžovatelově případě dle názoru nejvyššího státního zástupce k porušení zásady zákazu reformace in peius nemohlo dojít, neboť postavení stěžovatele se v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nezhoršilo, když namísto "časově neomezeného" trestu zákazu činnosti mu byl uložen trest ve výměře čtyř roků; kromě toho rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele příznivé i v tom směru, že odstranilo stav právní nejistoty vyvolaný absencí výměry trestu. Pro případ, že by v konkretizaci výměry trestu bylo možno spatřovat zhoršení postavení stěžovatele, zdůraznil, že odvolací soud získal procesní prostor pro nápravu pochybení soudu prvního stupně právě výrazným snížením výměry trestu odnětí svobody a zkrácením zkušební doby podmíněného odsouzení, v důsledku čehož není trest uložený odvolacím soudem jako celek přísnější než trest uložený soudem prvního stupně. Polemiku stěžovatele se skutkovými a právními závěry soudů vnímá nejvyšší státní zástupce pouze jako požadavek revize skutkových zjištění, způsobu hodnocení důkazů a interpretce jednoduchého hmotného a procesního práva, což však není úlohou Ústavního soudu. 14. Stěžovatel nevyužil možnosti reagovat na tato vyjádření replikou. V. 15. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele [srov. ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu - zvláště pak ze znění napadených rozhodnutí, ze stěžovatelovy ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka. VI. 16. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. 17. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Současně však, může-li mít evidentní pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nesmí Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57) a sp. zn. II. ÚS 2411/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 28/52 SbNU 275)]. 18. Judikatura Ústavního soudu zrcadlí váhu, jakou Ústavní soud přikládá principu právní jistoty a důvěry v právo, když judikuje, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání, v němž každý může mít důvěru v právo. Princip právní jistoty ve smyslu nutné předvídatelnosti důsledků právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost však nelze omezovat pouze na samotný text právního předpisu. Následnou interpretací při soudním rozhodování dochází k jeho dalšímu dotváření. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002 (N 145/28 SbNU 287)]. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, přistupují k výkladu právních norem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551)]. 19. Princip právní jistoty je rozvíjen i v rámci principu zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) zakotveného v článku 39 Listiny a článku 7 Úmluvy a patřícího mezi základní právní principy evropské právní kultury již od dob osvícenství (srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 31), který je nutno chápat jako provedení zásady právní jistoty, zákazu libovůle a rovnosti před zákonem v oblasti trestního práva (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 804). Je nezbytné jej vykládat a aplikovat tak, aby poskytoval efektivní ochranu proti svévolnému trestnímu stíhání, odsouzení a potrestání (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. W. proti Spojenému království ze dne 22. 11. 1995 č. 20166/92, odst. 34), přičemž požadavek zákonnosti v trestním právu je třeba posuzovat striktněji (srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 37). 20. Uvedený princip je standardně vykládán tak, že trestné činy a tresty za ně musí být jasně definovány zákonem (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Achour proti Francii ze dne 29. 3. 2006 č. 67335/01, §41). Pojem zákona v sobě zahrnuje kvalitativní požadavky zahrnující i dostupnost a předvídatelnost zákona, přičemž tyto požadavky musí být splněny jak ve vztahu k definici trestného činu, tak k trestu za něj. Jedinec musí ze znění příslušného zákonného ustanovení rozpoznat - a v případě potřeby za pomoci soudní judikatury - za jaké konání a nekonání je trestně odpovědný a jaký trest mu za něj bude uložen (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kafkaris proti Kypru ze dne 12. 2. 2008 č. 21906/04, §140). 21. Výše rozvedené požadavky, jež jsou kladeny na kvalitu zákona, je nutno vztáhnout také na akty aplikace takového zákona, tedy na rozhodnutí vydaná v konkrétní trestní věci. Klade-li se totiž důraz na povědomost jedince o tom, jakým trestem je dle zákona ohrožen, tím spíš by neměl mít pochybnosti o tom, jak byl takový zákon v jeho individuální věci aplikován, tj. jakým druhem trestu a v jakém rozsahu byl stižen. Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má totiž kategorie trestu nejen svou kvantitativní a časovou dimenzi, ale také svou dimenzi kvalitativní vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem je zasažena lidská svoboda a důstojnost [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.)]. Výrok o trestu se proto skládá ze zákonného pojmenování ukládaného druhu trestu s uvedením příslušného zákonného ustanovení, podle něhož je trest ukládán a vyměřována jeho výše, případně u některých trestů je stanoven způsob jejich výkonu; v případě trestu zákazu činnosti je pak třeba přesně označit činnost a dobu, po kterou obžalovaný nesmí vůbec předmětnou činnost vykonávat (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1682 a 1685). 22. Výrok napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, tyto podmínky nesplňuje, neboť z něj není seznatelné, v jaké délce mu byl tento trest uložen. Trpí tak neurčitostí a nevykonatelností a zasahuje do právní jistoty stěžovatele. Pro naplnění ústavního imperativu určitosti a na něj navazujícího principu právní jistoty nedostačuje zhojení neúplnosti výroku v odůvodnění rozsudku [srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21) a sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273) týkající se nezhojitelnosti vady skutkové věty trestního rozsudku prostřednictvím odůvodnění rozsudku]. Je tomu tak proto, že trestní právo a soudní rozhodnutí na jeho podkladě vydaná zasahují nejintenzivněji do lidské autonomie a osobní svobody, které patří mezi nejcennější lidské statky, a proto je třeba obzvláště dbát na úplnost, určitost a preciznost formulace těchto rozhodnutí. Dostatečná není ani náprava odvolacím soudem cestou doplnění výroku s odůvodněním, že se jednalo pouze o jeho upřesnění; odvolací soud však mohl věc vrátit soudu prvního stupně bez zrušení napadeného rozsudku s pokynem, aby neúplný výrok doplnil (srov. ustanovení §259 odst. 2 trestního řádu). 23. Lze tedy shrnout, že pochybení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který při vyhlašování odsuzujícího rozsudku ve věci stěžovatele opomněl ve výroku o trestu zákazu činnosti uvést výši takto uloženého trestu, což mělo odraz i v následném písemném vyhotovení tohoto rozsudku, vyvolává viditelnou právní nejistotu v osobních poměrech stěžovatele a porušuje jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny. 24. V řízení následujícím po zrušení napadených rozhodnutí Okresní soud v Ústí nad Orlicí znovu rozhodne o vině a trestu stěžovatele. 25. Stěžovatelovými námitkami stran nedostatečnosti skutkových zjištění a nesprávnosti právního posouzení skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen, se Ústavní soud nezabýval, neboť již shora zjištěné důvody zakládaly nutnost kasace napadených rozhodnutí obecných soudů. Tím byl vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů, přičemž Ústavní soud - v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity - dovozuje, že opodstatněnost těchto dalších námitek, které byly vztahovány k rozhodnutím obecných soudů, bude namístě posoudit eventuálně až ve světle nových rozhodnutí obecných soudů. 26. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:2.US.2529.12.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2529/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 190/71 SbNU 269
Populární název Náležitosti výroku o trestu zákazu činnosti; výše uloženého trestu
Datum rozhodnutí 19. 11. 2013
Datum vyhlášení 26. 11. 2013
Datum podání 4. 7. 2012
Datum zpřístupnění 11. 12. 2013
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Ústí nad Orlicí
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 39, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §259 odst.2, §120, §122
  • 40/2009 Sb., §73, §187
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /zákaz reformationis in peius
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík trest
trestná činnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2529-12_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81811
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19