ECLI:CZ:US:2013:2.US.3084.10.1
sp. zn. II. ÚS 3084/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O., právně zastoupeného Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem Kamenice 155, Náchod, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 2 T 63/2009-448 ze dne 12. 11. 2009, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 7/2010-478 ze dne 4. 3. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 740/2010 ze dne 30. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, přičemž Krajský soud v Hradci Králové zamítl napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně a posléze Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podané z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako policista v postavení vedoucího výjezdové skupiny v období od počátku ledna 2007 do konce března 2008 upravoval výkazy práce své i ostatních, v důsledku čehož způsobil škodu ve výši 11.752,- Kč, přičemž sám měl získat částku ve výši 6.942,- Kč a ostatních 9 policistů celkem 4.810,- Kč.
Trestní stíhání je podle stěžovatele účelovým krokem, který vykazuje obrovské úsilí vynaložené kvůli údajné škodě ve výši 11.742,- Kč, kdy bylo vedeno rozsáhlé trestní stíhání a zabývala se jím řada orgánů činných v trestním řízení a jiných kontrolních orgánů. Hrubý nepoměr mezi údajnou škodou a úsilím vynaloženým (včetně platových nákladů) na prokázání údajného trestného činu je evidentní.
Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principem, podle kterého je trestní řízení až prostředkem ultima ratio nastupujícím v případě, kdy nevedou k nápravě prostředky soukromého práva (viz nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. I. ÚS 4/04). Pokud by totiž bylo prokázáno, že se dopustil stěžovatel manipulace s výkazy odvedené práce, bylo možno věc řešit cestou soukromého práva, tj. prostředky pracovněprávní odpovědnosti.
Napadený prvostupňový rozsudek obsahuje skutkovou větu o 22 bodech na 8 stranách textu a odůvodnění na pouhých 3 stranách, což neodpovídá principům §125 trestního řádu. Soud prvního stupně pouze stručně shrnul obsah provedeného dokazování, tj. uvedl, k čemu vypovídali svědci a jaké jiné důkazy byly provedeny. Pouze v jediném delším odstavci (na straně 10 a 11) soud shrnuje výsledky dokazování, přičemž zčásti pouze parafrázuje text §125 trestního řádu a zčásti uvádí toliko skutkové závěry podporující pozitivní závěr o spáchání trestního činu. Jedinou dialektickou částí hodnocení důkazů je vyvracení věrohodnosti výpovědi svědka Punara, a to však nikoliv hodnocením protikladů závěrů plynoucích z různých důkazů, ale tím, že dle soudu výpověď tohoto svědka je vyvrácena protokoly událostí a podkladů ze systému Elektronické trestní řízení - co protikladného však z uvedených protokolů a podkladů plyne, v odůvodnění chybí.
Podstata právního hodnocení jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona spočívá na skutkovém závěru obecných soudů, že svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že někteří svědci správně vyplnili své výkazy, které bez jejich vědomí stěžovatel opravil, aniž si všimli vyššího platu na výplatní pásce, protože se jednalo o zanedbatelné částky. Jiné svědecké výpovědi (vedoucích zaměstnanců) podle soudu prokazují, že jedině stěžovatel mohl změnit výkazy ostatních policistů, neboť jedině on byl oprávněn vkládat data do mzdového systému. Skutečnost, že s údaji o rozsahu vykonané přesčasové práce manipuloval pouze stěžovatel, vyplývá z jiných záznamů.
Stěžovatel je přesvědčen, že hodnocení dokazování neodpovídalo parametrům §125 trestního řádu, neboť z odůvodnění není zřejmé, které okolnosti vzal soud za prokázané a proč. Mnohé důkazy byly hodnoceny účelově, soud ani nepřipustil možnou jinou interpretaci důkazů a z některých vyvodil závěr, který z nich objektivně nemohl vyplynout. Taková pochybení korespondují s Ústavním soudem kritizovanými vadami dokazování, jež způsobují zásah do práva na spravedlivý proces. I v posuzovaném případě jde o situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy o případ, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Dle stěžovatele trestní řízení, jež proběhlo před obecnými soudy, nezajistilo prokázání jeho viny mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, čímž došlo k naříkanému porušení jeho základních práv. Pokud by obecné soudy provedly řádné dokazování, resp. řádné hodnocení důkazů, nedospěly by k závěru o tom, že byl spáchán trestný čin podle kvalifikace obsažené v napadených rozhodnutích.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud v Náchodě uvedl, že ve věci byly provedeny potřebné důkazy, které byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud se k věci nevyjádřil a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Obě vyjádření soudů byla stěžovateli doručena k případné replice.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto flagrantní či excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudů mu byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, které využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci uplatněnou jeho obhajobou již v průběhu řízení. Jedná se v podstatě o opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné na zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů, jemuž nemůže z ústavního hlediska nic vytknout, odkázat.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy požadavkům spravedlivého procesu dostály.
Ke stěžovatelovým výtkám, týkajícím se uplatnění trestního postihu jako prostředku ultima ratio, Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či kázeňská. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
V posuzovaném případě obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností pracovněprávní, resp. kázeňskou. Vyšší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (viz §3 odst. 1 trestního zákona) spatřovaly v dané věci, zejména v postavení stěžovatele, který se skutků dopouštěl jako policista - vedoucí výjezdové skupiny, a rovněž ve výši škody, která výrazně přesahuje hranici pro škodu nikoli nepatrnou, a proto plně odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti. Ústavní soud i v posuzování otázky subsidiarity a přiměřenosti trestní represe musí vycházet z toho, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje přezkum napadených rozhodnutí pouze na otázky ústavní a nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého, jak již bylo uvedeno shora. Ke kasačnímu rozhodnutí zpravidla přistupuje až v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů právního výkladu, což však v nyní projednávané věci shledáno nebylo.
Závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 564/2000, jichž se stěžovatel dovolává, jsou založeny na odlišném skutkovém základě, a v nynější věci se nemohou uplatnit.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu