ECLI:CZ:US:2013:2.US.3492.12.1
sp. zn. II. ÚS 3492/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. Marie Korbelové, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 383/2011-301 ze dne 11. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak se z přiloženého spisového materiálu podává, napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X o výměře 261 m2, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. Y o výměře 472 m2, zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. XX pro katastrální území Ruzyně, obec Praha.
Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatelky rozsudkem č. j. 7 C 56/2003-249 ze dne 12. 1. 2011 zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že se státu ani žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II. a III.).
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 30 Co 383/2011-301 ze dne 11. 10. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2), která v průběhu řízení zanikla bez právního nástupce, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu k žalovaným 1), 3) - 7) rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že se státu ani žalovaným 1), 3) - 7) náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III. a IV.).
Z hlediska skutkového stavu obecné soudy zjistily, že stěžovatelka jako výlučný vlastník rodinného domu čp. XY v P. a parcel č. X a č. Y uzavřela s prvním žalovaným kupní smlouvu na výše uvedené nemovitosti, podepsanou před notářem dne 8. 2. 1996. Následně prvý žalovaný předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 1997 převedl na druhou žalovanou, která nemovitosti kupní smlouvou ze dne 28. 4. 1997 prodala žalovaným 3) - 7) do jejich podílového spoluvlastnictví. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 1998 bylo poté rozhodnuto o omezení stěžovatelky ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu dispozice s finančními prostředky do výše pobíraného invalidního důchodu, a to z důvodu trvalé duševní poruchy stěžovatelky. Pokud se týče žaloby na určení, že stěžovatelka je vlastníkem výše uvedených nemovitostí, byla podána již dne 10. 12. 1996. Rozsudkem č. j. 7 C 315/96-242 ze dne 6. 11. 2002 Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl v části týkající se rodinného domu čp. XY, který byl v mezidobí odstraněn a na jeho místě vznikla nová stavba vlastnicky náležející žalovaným 3) až 7). Zbývající část žaloby týkající se pozemků parc. č. X a Y soud vyloučil k samostatnému řízení, vedenému pod sp. zn. 7 C 56/2003. Předmětem zkoumání v této, nyní posuzované věci bylo, zda kupní smlouva ze dne 8. 2. 1996 je platný právní úkon z hlediska ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), dle kterého je neplatný právní úkon osoby jednající v dušení poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Soud prvního stupně na podkladě znaleckých posudků zabývajících se zdravotním stavem stěžovatelky, výslechu svědků a listinných důkazů dospěl nakonec k závěru, že duševní porucha stěžovatelky její volní složku neovlivnila v takovém rozsahu, že by si nebyla vědoma následků svého jednání, soud měl proto za prokázané, že daná kupní smlouva byla projevem vůle stěžovatelky převést vlastnické právo ke sporným nemovitostem na jiného. Městský soud v Praze jako soud odvolací se s uvedenými závěry zcela ztotožnil.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1929/2012-357 ze dne 2. 8. 2012 odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovaným 1), 3) až 7) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8 160 Kč (výrok II).
S rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka projevila nesouhlas v ústavní stížnosti, v níž namítla porušení svého práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v řízení měly být použity závěry judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 55/2004, který se zabýval absolutní neplatností právního úkonu v důsledku obcházení zákona, v jehož intencích bylo povinností obecných soudů "otázku absolutní neplatnosti titulu řešit s ohledem na všechny možné aspekty", včetně tedy obcházení zákona, což obecné soudy neučinily a otázku platnosti jednotlivých smluv proto posoudily nesprávně. Neplatnost kupní smlouvy ze dne 8. 2. 1996 stěžovatelka přitom dovozovala nejen ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 OZ, ale i vzhledem k nedostatkům v jejích náležitostech, konkrétně v označení převáděných nemovitostí. Absence esenciálních náležitostí, zmatečnost a lichevní charakter, odporující dobrým mravů, tj. ustanovení §39 OZ, pak dle stěžovatelky vedla k absolutní neplatnosti leasingové smlouvy ze dne 9. 2. 1996, uzavřené mezi smluvními stranami v přímé návaznosti na kupní smlouvu ze dne 8. 2. 1996, a dále absence zákonných náležitostí ověřovací doložky způsobovala neplatnost kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1997. K zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces došlo rovněž tím, že obecné soudy v řízení připustily jako důkaz znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., a Stanovisko k psychiatrickému znaleckému posudku vyhotovené MUDr. Andrejem Görčöšem. Ty byly dle stěžovatelky pořízeny neoprávněně, na základě zdravotnické dokumentace stěžovatelky postoupené znalcům právní zástupkyní žalovaných, a neodborně, neboť MUDr. Görčöš není znalcem z oboru psychiatrie a MUDr. David se pro změnu ve svém posudku nad běžné poměry zaobíral právním hodnocením věci. S ohledem na dva již vyhotovené posudky MUDr. Němcové a MUDr. Altrichterové se jednalo také o důkazy nadbytečné. Stěžovatelka podrobila kritice i revizní posudek Znaleckého ústavu Ústřední vojenská nemocnice Praha (dále též "znalecký ústav"), který byl podle jejího vyjádření vypracován v rozporu se zákonem, neboť znalecký ústav vycházel ze závěrů posudků MUDr. Davida a MUDr. Görčöše, ačkoliv se jím provedená revize měla dle zadání soudu týkat znaleckého posudku MUDr. Němcové a s ostatními znaleckými posudky se měl ústav pouze seznámit, navíc závěry zmiňovaných znaleckých posudků stěžovatelka shledávala právně a lékařsky irelevantní vzhledem k nedostatečným podkladům, kterými znalci při vypracování těchto posudků disponovali. Nalézacímu soudu stěžovatelka v závěru vytkla vady při dokazování, které nebylo učiněno v souladu s ustanovením §129 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což zakládalo nemožnost založit rozhodnutí na dotčených důkazech. Porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů stěžovatelka odůvodnila neúměrnou délkou soudního řízení, trvajícího 15 let.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud, neztráceje ze zřetele shora vymezené poslání, přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka své námitky směřuje proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových i právních závěrů. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy, jmenovitě pak zejména soud odvolací, velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Nelze tak přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy platností, resp. neplatností kupní smlouvy ze dne 8. 2. 1996 dostatečně nezabývaly. Poukazovala-li stěžovatelka na neplatnost leasingové smlouvy ze dne 9. 2. 1996, příp. kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1997, nutno poznamenat, že tyto námitky nemají s předmětem sporu vymezeným žalobou souvislost, a obecné soudy, ale ani nyní Ústavní soud, k nim proto nemohly přihlížet, odhlédnuto od toho, že stěžovatelka tato tvrzení uplatnila poprvé až v průběhu dovolacího řízení.
Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelkou přednesené výhrady k obsahu znaleckých posudků (resp. stanovisku) vypracovaných MUDr. Davidem, CSc., MUDr. Görčöšem a znaleckým ústavem, jakož i navazující námitky dopadající na postup obecných soudů, které měly tyto výhrady ve svých rozhodnutích zohlednit. Důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář - I. díl, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 895). Uvedené ovšem neznamená, že je soud odborným znaleckým závěrem vázán, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud důvodné pochybnosti o správnosti odborného znaleckého závěru, může znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (revizní znalecký posudek).
V daném případě existovaly pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku MUDr. Němcové, která konstatovala neschopnost stěžovatelky v rozhodné době uzavírat smlouvy o prodeji nebo koupi toliko v návaznosti na přítomnost duševní poruchy u stěžovatelky, aniž by blíže vysvětlila vztah mezi touto dušení poruchou a předmětným úkonem (viz str. 6 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011). Odvolací soud tudíž neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který ve věci zadal vypracovat revizní posudek ústavu za situace, kdy žalovaní zpochybnili závěry znalkyně MUDr. Němcové, a to právě předloženými posudky (resp. stanoviskem) MUDr. Davida a MUDr. Görčöše. Soud prvního stupně přitom žádná zjištění z posudků předložených žalovanými neučinil, pouze uložil znaleckému ústavu, v rámci zadaného úkolu přezkoumat posudek znalkyně MUDr. Němcové, aby se s těmito posudky seznámil, stejně jako s posudkem znalkyně MUDr. Altrichterové. Následně zpracovaný revizní posudek znaleckého ústavu oba obecné soudy shodně hodnotily již jako úplný a přesvědčivý co do učiněných závěrů.
Z ustanovení §38 odst. 2 OZ vyplývá, že neplatný je právní úkon fyzické osoby, která jedná v duševní poruše, jež ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou, a to aniž by u této fyzické osoby došlo k soudnímu rozhodnutí o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Závěr o neplatnosti právního úkonu v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí. V konkrétní věci kolektiv zpracovatelů znaleckého posudku ústavu potvrdil zjištění MUDr. Němcové, že u stěžovatelky existovala v době podpisu kupní smlouvy duševní porucha projevující se bludným přesvědčením o vlastním závažném onemocnění a nebezpečnosti pro okolí, které by mohla nakazit. Uvedené příznaky jsou dle znalců doprovázeny depresivní náladou a úzkostí, nicméně nevedou k neschopnosti rozhodovat se o finančních záležitostech a neschopnosti uvědomit si možné následky pro vlastní osobu. Jinými slovy, stěžovatelka podle znalců v době uzavření kupní smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji však k tomuto úkonu nečinila neschopnou. S těmito závěry se obecné soudy ztotožnily, neboť byly podporovány i dalšími provedenými důkazy, především výpovědí svědka JUDr. Hájka, tehdejšího právního zástupce stěžovatelky, se kterým obsah kupní smlouvy ze dne 8. 2. 1996 (jakož i leasingové smlouvy ze dne 9. 2. 1996) tato opakovaně konzultovala.
Jako zcela irelevantní se jeví námitka stěžovatelky o porušení ustanovení §129 odst. 1 o. s. ř. při provádění důkazu obsahem spisu Okresního soudu v Berouně (sic správně: Obvodního soudu pro Prahu 4) sp. zn. P 498/2001. V souladu se zněním tohoto ustanovení se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Formulace obsažená v protokolu o jednání před nalézacím soudem, konaném dne 18. 10. 2002, ve znění: "Dále se konstatuje obsah spisu ve věci P 498/2001 a to v č. listu 1 - 103", zcela vyhovuje požadavkům občanského soudního řádu na to, jak má být zachyceno provedení důkazu listinou. Zbývá dodat, že "důkaz obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. P 498/2001" (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. 10. 2011, založený na č. l. 294, 295) provedl též Městský soud v Praze.
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatelku příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 a násl. Listiny. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala právo na úspěch ve sporu, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Shora označené požadavky obecné soudy přitom bezezbytku naplnily.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Daný výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoli stěžovatelka nenapadla v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nebránila tato okolnost Ústavnímu soudu projednat podanou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím instančně nižších soudů, jestliže dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1, 3 o. s. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu