ECLI:CZ:US:2013:2.US.3548.12.1
sp. zn. II. ÚS 3548/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Luďka Fabingera, právně zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. 8 NZN 225/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství, napadeným ústavní stížností, bylo rozhodnuto tak, že v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, podezřelých Ing. Petra Smetky a Ing. Luďka Fabingera, tak , že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se ke stížnosti JUDr. Hany Marvanové, zmocněnce poškozených Reinholda Klitznera a dalších, zrušuje usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 4 VZN 403/2011, kterým státní zástupce podle §79d odst. 8 tr řádu rozhodl o zrušení zajištění nemovitostí vlastníka Ing. Luďka Fabingera, podrobně popsaných ve výroku tohoto usnesení, a státnímu zástupci se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství dovodilo, že je stížnostním orgánem vzhledem k dikci ustanovení §146 odst. 2 písm. b) tr. řádu, kdy dle jeho výkladu nelze uplatnit postup dle §146a odst. l písm. e) tr. řádu. Tento argument je dle přesvědčení stěžovatele zcela lichý, to i s použitím argumentu a minori ad maius. Podle jeho názoru i v případě omezení zajištění nemovitosti je příslušný k rozhodování o stížnosti soud, nikoliv nadřízený státní zástupce. Navíc §146a odst. l písm. e) tr. řádu implicitně odkazuje na ust. §79d odst. 7) tr. řádu, kde se hovoří i o zrušení zajištění.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství, které dospělo k závěru, že stížnost je podána oprávněnou osobou, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny. Stěžovatel má za to, že zmocněnkyně poškozených není osobou oprávněnou podat stížnost do předmětného rozhodnutí, neboť se poškozených nedotýká. Nejedná se totiž o ustanovení §47 tr. řádu, kde se o právech poškozených přímo hovoří, nýbrž o ustanovení zajišťující případné odnětí výtěžku z trestné činnosti, a to ještě před eventuálním zahájením trestního stíhání, kde teprve nastupuje právo poškozeného, je-li v tomto stádiu trestního řízení stíhán někdo jako obviněný, který způsobil poškozenému škodu. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 776/06, kde se poukazuje na možnost poškozeného podávat stížnost, resp. na jeho vyloučení z takové stížnosti, když je osobou, o jejíchž právech a povinnostech se usnesením přímo nerozhoduje. I zde se usnesením o zajištění nemovitosti přímo nerozhoduje o právech a povinnostech poškozených v uzavřeném řízení vedeném proti Ing. Petru Smetkovi, který majitelem zajištěných nemovitostí není.
Právo stížnosti má však ta osoba, jíž se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje (§142 odst. l tr. řádu), což poškození, jejichž jménem vystupuje JUDr. Marvanová, nejsou. Zákon opravňuje poškozené, aby dávali podnět k zajištění majetku ve smyslu §47 tr. řádu, zde však musí figurovat obviněný a jeho majetek. Proto jakýkoliv návrh JUDr. Marvanové vůči majetku, který nabyl stěžovatel v dražbě, postrádá v trestním řízení právní podklad.
Z usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyplývá, že policejním orgánem bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto usnesením ze dne 11. 7. 2011 o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Rozhodnuto bylo v souvislosti s trestní věcí prověřování podezření ze spáchání zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d) , odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku v souvislosti s uznáním závazku Ing. Petrem Smetkou ve výši 14.200.000 Kč s příslušenstvím , který již neměl existovat, vůči společnosti INTERMADERA, s. r. o. , notářským zápisem ze dne 17. 8. 1999 a v souvislosti se zajištěním takto uznaného závazku zástavním právem na nemovitostech, které byly následně vydraženy v rámci exekuce stěžovatelem za cenu 29.030.000 Kč, čímž mělo být záměrně docíleno toho, aby nároky dalších věřitelů nebylo možno uspokojit.
Na základě žádosti stěžovatele bylo podle §79d odst. 8 tr. řádu zajištění nemovitostí zrušeno. Vrchní státní zastupitelství dospělo k závěru, že dalšího zajištění předmětných nemovitostí již není třeba. Z okolností, které byly předmětem prověřování, nebyly zjištěny žádné indicie, které by potvrzovaly podezření o nestandardním průběhu dražby. Podle závěru státního zastupitelství dražbou změnil majetek dlužníka pouze formu z nemovitostí v peněžitý výtěžek dražby v odpovídající výši, který byl následně vyžádán insolvenčním správcem do majetkové podstaty dlužníka. Proto nelze předmětné nemovitosti považovat za výnos z trestné činnosti. V poučení státní zastupitelství konstatuje, že stížnostním orgánem je v daném případě Nejvyšší státní zastupitelství (dle §146 odst. 2 písm. b) tr. řádu).
Nejvyšší státní zastupitelství na základě stížnosti podané zmocněnkyní poškozených přezkoumalo usnesení státního zástupce a dospělo k závěru, že je důvodná, napadené usnesení zrušilo a uložilo státnímu zástupci, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Zmocněnkyně poškozených je osobou oprávněnou k podání stížnosti, neboť v probíhajícím řízení jsou poškozenými osobami jednotliví věřitelé Ing. Smetky a právě jim měla vzniknout škoda z jednání, jež je předmětem trestního řízení. O zajištění nemovitostí žádali poškození, a proto se jich rozhodování o zrušení zajištění přímo dotýká. V obsáhlém usnesení státní zástupce podrobně rozvádí důvody, které jej ke zrušení usnesení o zrušení zajištění nemovitostí vedly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Tak je tomu i v daném případě.
K námitce, týkající se rozhodování o stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které podle §79b odst. 8 tr. řádu zrušilo zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele, lze uvést následující.
Podle ustanovení §79d odst. 8 tr. řádu má vlastník nemovitosti, která byla zajištěna, právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu bezodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji vlastník nemovitosti, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
Podle §146 odst. 2 písm. b) tr. řádu platí, že pokud lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu.
Speciální ustanovení §146a odst. 1 tr. řádu pak stanoví, v jakých taxativně vymezených případech o stížnostech rozhoduje soud. Dle písm. e) citovaného ustanovení o stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce zajistil nemovitost, rozhodl o omezení zajištění nemovitosti, nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění (§79d odst. 1, 7 a 8), rozhoduje zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.
Na základě shora uvedené zákonné úpravy dal Ústavní soud za pravdu postupu Nejvyššího státního zastupitelství. Jak vyložilo ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, jež bylo zasláno stěžovateli k replice, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydal napadené usnesení podle §79d odst. 8 tr. řádu. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v právním režimu tohoto ustanovení se, ve vztahu k podané žádosti vlastníka nemovitosti, rozhoduje jak v pozitivním slova smyslu, tedy, že se žádostem o zrušení nebo o omezení zajištění vyhoví, tak v negativním slova smyslu (ve vztahu k podaným žádostem), tedy tak, že se žádostem o zrušení nebo o omezení zajištění nevyhoví. Proti oběma způsobům rozhodnutí je přípustná stížnost. Zákonodárce však pod písmenem e) ve zmiňovaném §146a odst. 1 tr. řádu explicitně vyhradil soudu rozhodování o stížnosti pouze v případě negativního rozhodnutí, neboť stanovil, že soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal (v daném případě by jím byl Vrchní soud v Olomouci), rozhodne, pokud státní zástupce nevyhověl žádosti o zrušení nebo o omezení takového zajištění. A contrario, z dikce označeného ustanovení trestního řádu (a §146 odst. 2 písm. b) se dovozuje, že pokud státní zástupce vyhoví žádostem o zrušení nebo o omezení zajištěni nemovitostí, stížnost musí být předložena státnímu zástupci nadřízeného státního zastupitelství (v daném případě státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství), který o ní rozhodne.
Z popsané právní úpravy je tedy zjevné, že z hlediska rozhodování o zajištění nemovitosti soudnímu přezkumu podléhají pouze taková rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o počátku nebo o dalším trvání zajištění. Naopak neexistují důvody, aby soudnímu přezkumu podléhalo rozhodnutí, kterým je zcela ukončen zásah do práv majitele nemovitosti. V takových případech o stížnosti rozhoduje nadřízený státní zástupce ve smyslu §146 odst. 2 písm. b) tr. řádu.
K námitce stran neoprávněnosti zmocněnkyně poškozených podat stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci je možno odkázat na závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství. Jestliže stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 776/06, je třeba uvést, že skutkové okolnosti obou případů jsou odlišné a nelze je bez dalšího srovnávat. V citovaném nálezu se jednalo o odnětí a posléze vrácení (§80 odst. 1 tr. řádu) peněžité částky, u níž nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že pochází z trestné činnosti. O jejím vrácení bylo rozhodnuto po zprošťujícím rozsudku. Ústavní soud přistoupil v této věci ke kasačnímu nálezu zejména proto, že osoba, která podala stížnost proti usnesení soudu o vrácení finančních prostředků, nebyla v projednávané věci osobou, která k vydání usnesení o jejím odnětí dala podnět návrhem a nebyla osobou oprávněnou ani tím, že by se jí "usnesení soudu přímo dotýkalo".
V případě nyní projednávaném dala zmocněnkyně poškozených k zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele podnět a dle vyjádření účastníka řízení v probíhajícím řízení byl zajištěn nemovitý majetek úzce související s podezřením ze spáchání trestné činnosti, které se měli dopustit Ing. Petr Smetka a stěžovatel a poškozenými jsou jednotliví věřitelé Ing. Smetky, zejména v kauze "H-Systém".
Závěrem je třeba připomenout, že k zákonnosti i ústavnosti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 11. 7. 2011, č. j. OKFK-156-2/TČ-2011-200204 , kterým bylo rozhodnuto o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele podle §79d tr. řádu a následného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 To 52/2011, jímž byla zamítnuta jeho stížnost, se vyjádřil Ústavní soud již v usnesení ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 665/12, kterým ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o další postup ve věci, otázkou opodstatněnosti vrácení zajištěných nemovitostí se po kasačním rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství opakovaně zabývá Vrchní státní zastupitelství v Praze, kterému dle sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci byla věc přikázána usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 20. 9. 2012.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu