ECLI:CZ:US:2013:2.US.4054.12.1
sp. zn. II. ÚS 4054/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Husera, právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem s místem výkonu advokacie K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6, proti 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 5. 2008 č. j. 11 C 241/2002- 201, 2) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008 č. j. 51 Co 337/2008-223, 3) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2011 č. j. 11 C 241/2002-274 a 4) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 č. j. 51 Co 551/2011- 333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva na "nedotknutelnost vlastnictví", "pokojné držení majetku", "právní jistotu a legitimní očekávání", "spravedlivý proces", " zákonného soudce" a "rovnost účastníků", v důsledku čehož mělo dojít i k porušení "principu právního státu". Ústavní soud identifikoval dle popisu stěžovatele tato základní práva jako ta, která jsou zakotvena ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované (dále též "vedlejší účastnice") vydání klíčů od bytu (blíže označeného ve výroku rozsudku) a zaplacení částky 42 300 Kč s příslušným úrokem (viz výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (viz výrok II.). Dalším napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně zaplacení částky 42 300 Kč s přísl. a ve výroku o nákladech řízení potvrzeno (viz výrok I.) a výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť bez souhlasu stěžovatele užívala větší část nemovitosti, než by jí příslušelo podle jejího spoluvlastnického podílu, žalovaná se však v řízení úspěšně dovolala promlčení tohoto nároku.
Stěžovatel se poté žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení obou výše uvedených rozsudků. Za důvody zmatečnosti označil jednak existenci překážky věci dříve zahájené, jednak okolnost, že mu postupem soudu měla být odňata možnost jednat před soudem. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Ve vztahu k rozsudkům vydaným ve věci samé tvrdí, že obecné soudy pochybily v hodnocení právního titulu, na němž byl založen jeho nárok. Obecné soudy chybně kvalifikovaly jeho nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, a v souladu s právní úpravou promlčení bezdůvodného obohacení považovaly subjektivní právo stěžovatele za promlčené, neboť žaloba byla podána dne 9. 3. 2005, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí lhůty dle §107 odst. 1 občanského zákoníku a zároveň se promlčení žalovaná v řízení úspěšně dovolala. Dle názoru stěžovatele bylo toto právní posouzení obecných soudů nesprávné, neboť nebyla respektována příslušná ustanovení občanského zákoníku i judikatura Ústavního soudu, zejm. jeho nález ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (publ. jako N 43/40 SbNU 355). Kdyby obecné soudy správně vyhodnotily právní titul, v němž jeho nárok spočívá, uplatnila by se obecná tříletá promlčecí lhůta, a námitka promlčení žalované by tak pozbyla své relevance. Tímto postupem se obecné soudy dle přesvědčení stěžovatele dopustily zásahu do jeho základních práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny, neboť nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny.
Ve vztahu k usnesením obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě pro zmatečnost, stěžovatel shodně jako v předchozím řízení tvrdí, že se nemohl kvalifikovaně nalézacího řízení účastnit, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i rovnost účastníků řízení. K situaci došlo bez zavinění stěžovatele, kdy mu jeho právní zástupce před jednáním vypověděl zmocnění.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10.
Městský soud v Praze odkázal na svůj právní názor, vyjádřený v napadeném usnesení, na němž nehodlá nic měnit, a vyslovil přesvědčení, že stěžovatel nebyl v odvolacím řízení zkrácen na svých ústavních právech.
Obvodní soud pro Prahu 10 upozornil na to, že se v napadeném usnesení vypořádal s oběma tvrzenými důvody zmatečnosti, přičemž shledal, že zákonné předpoklady vyhovění žalobě pro zmatečnost nebyly naplněny. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že při jednání dne 5. 5. 2008 nebyl zastoupen, soud vyjádřil názor, že pouze stěžovatel si mohl zvolit zástupce poté, co jeho předchozí právní zástupce ukončil zastupování. Stěžovatel si ho však nezvolil ani nepožádal soud o jeho ustanovení či o případné odročení jednání. Soud též upozornil na to, že argument o nerespektování nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 a sp. zn. II. ÚS 2919/05 stěžovatel v žalobě pro zmatečnost neuváděl. Ústavní stížnost proto navrhl odmítnout.
Vedlejší účastnice RNDr. Irena Havlasová, ač doloženě vyzvána, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá shora uvedená rozhodnutí, vydaná ve dvou typech řízení. V prvním byla zamítnuta jeho žaloba o vydání klíčů a o zaplacení finanční částky. Ve druhém se jednalo o řízení o jeho žalobě pro zmatečnost.
V souvislosti s tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá zmatečnostní řízení, Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy).
Důvody, pro které obvodní soud napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a pro něž městský soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v rozhodnutích těchto soudů vyloženy. Způsob, jakým oba soudy interpretovaly ustanovení §229 o. s. ř., je ústavně konformní a nevybočuje ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Ústavní soud proto na řádně odůvodněné závěry soudů obou stupňů odkazuje, aniž by měl potřebu k nim cokoli dodávat. V tomto směru neshledal porušení tvrzených ústavních práv; pouhý nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů nemůže založit důvod ke kasaci napadených usnesení.
Co se týče námitek proti samotným rozsudkům, vydaným v řízení o vydání klíčů od bytu a zaplacení částky 42 300 Kč s příslušnými úroky, Ústavní soud si musel položit otázku, zda jsou dány podmínky projednání této části ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu shora uvedeném je rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 337/2008-223 ze dne 28. 11. 2008, který byl stěžovateli doručen dne 19. 12. 2008. Stěžovatel však proti němu v zákonem stanovené 60denní lhůtě ústavní stížnost nepodal. Využil pouze mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost, podané z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Námitky, uplatněné v ústavní stížnosti proti rozsudkům ve věci samé, jimiž stěžovatel zpochybňuje soudy provedené hodnocení právního titulu, na němž byl založen jeho nárok, a namítá nerespektování s tím související judikatury Ústavního soudu, však v žalobě pro zmatečnost neuvedl a ani uvést nemohl, neboť jejich obsah zjevně nelze podřadit pod důvody zmatečnosti taxativně vyjmenované v §229 o. s. ř. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv proto není rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, ale již potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 241/2002-201 ze dne 5. 5. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 337/2008-223 ze dne 28. 11. 2008 v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 241/2002-274 ze dne 30. 5. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 551/2011-333 ze dne 11. 7. 2012 v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu