ECLI:CZ:US:2013:2.US.415.12.1
sp. zn. II. ÚS 415/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. II. ÚS 415/12 ve věci ústavní stížnosti Martiny Palové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Panská 6, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 31. října 2011 č. j. 067 EX 217375/09-23, za účasti Okresního soudu v Kolíně a soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., jako účastníků řízení a Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47 a příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 31. října 2011 č. j. 067 EX 217375/09-23 byla porušena základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47 a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, PhD., ze dne 31. října 2011 č. j. 067 EX 217375/09-23 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. února 2012, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 8. dubna 2010 byla seznámena s přehledem evidovaných neuhrazených pohledávek oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, (dále jen "vedlejší účastník řízení") v souvislosti s přestupky, kterých se měla dopustit tím, že v dopravním prostředku MHD v Praze se neprokázala platným jízdním dokladem, a to v 11 případech v roce 1998 až 2000. Stěžovatelka připustila kontrolu přepravními inspektory v uvedeném období pouze ve třech případech a zcela vyloučila spáchání přestupku v 11 případech. O tom, že by v uvedených věcech probíhalo soudní řízení, se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2010. Stěžovatelka přesto, že pohledávky neuznala, z obavy před exekučním vymáháním, aniž byla jakkoliv obeslána a za situace, kdy neměla k dispozici exekuční titul, uhradila dne 16. dubna 2010 částky ve výši od 5 074,50 Kč do 5 294,50 Kč za pohledávky pod čísly 2 až 9 a 11, včetně částky 5 094,50 Kč za předmětnou pohledávku, v dobré víře, že vyčíslené částky odpovídají celkové výši dluhu. Přesto jí byl dne 2. listopadu 2011 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického (dále jen "soudní exekutor") ze dne 31. října 2011 č. j. 067 EX 217375/09-23 pro pohledávku 208 Kč s příslušenstvím ve výši 11 400 Kč, který napadá ústavní stížností. Až z usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47, které stěžovatelka rovněž napadla ústavní stížností, zjistila, že celková pohledávka vedlejšího účastníka řízení činila 5 123 Kč, a nikoliv 5 094,50 Kč, a vedlejším účastníkem řízení jí tak byla sdělena nesprávná výše dluhu. Po zaplacení sdělené dlužné částky dne 16. dubna 2010 nebyla navíc na skutečnost, že dluh co do výše 28,50 Kč není uhrazen, ani vedlejším účastníkem řízení upozorněna. Nyní jí vznikla povinnost, aniž by vzniklou situaci jakkoli zavinila, zaplatit dalších 11 400 Kč, z toho na nákladech vedlejšího účastníka řízení 3 420 Kč a na nákladech exekutora 7 980 Kč. Stěžovatelka má za to, že ve věci rozhodující soud se jejími námitkami náležitě nezabýval, přesvědčivým způsobem se s nimi nevypořádal, nepřihlédl ke skutečnosti, že exekuce byla nařízena více než sedm měsíců po té, kdy došlo k dobrovolnému uhrazení dluhu, a k tomu přičetl stěžovatelce k tíži, že blíže nespecifikovala, proč oprávněnému zaplatila právě částku 5 094,50 Kč. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě nebyla zachována rovnost zbraní a došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361), ze dne 17. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 808/10 (N 163/58 SbNU 403) a ze dne 8. září 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (N 154/62 SbNU 347).
II. Rekapitulace průběhu řízení
3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 38 EXE 2251/2010 (dále jen "soudní spis") a spis soudního exekutora sp. zn. 067 EX 217375/09 (dále jen "exekuční spis").
4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že soudním exekutorem byl dne 2. listopadu 2009 postoupen soudu návrh vedlejšího účastníka řízení ze dne 24. dubna 2009 na nařízení exekuce pro částku 208 Kč s příslušenstvím ve výši 1 495 Kč k vymožení pohledávky přiznané mu rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. srpna 2000 sp. zn. 6 C 2329/2000, ve kterém byla stěžovatelka zastoupena opatrovníkem stanoveným soudem. Okresní soud v Kolíně vydal dne 1. prosince 2010 usnesení č. j. 38 EXE 2251/2010-22, kterým nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Usnesení nabylo právní moci dne 27. května 2011.
5. Soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. října 2011 č. j. 067 EX 217375/09-23, který je napaden ústavní stížností, vyčíslil náklady exekuce pro pohledávku ve výši 208 Kč s příslušenstvím celkem ve výši 11 400 Kč. Stěžovatelka uvedené náklady z důvodu obavy z dalšího finančního postihu zaplatila a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala v zákonné lhůtě námitky. V podaných námitkách namítala, že dlužná pohledávka byla podle jejího názoru zaplacena již 16. dubna 2010, přičemž usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno až dne 1. prosince 2010, tedy po zaplacení celé dlužné částky. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47, které je rovněž napadeno ústavní stížností, námitky stěžovatelky zamítl.
6. V soudním spisu je rovněž založeno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. ledna 2012 č. j. 38 EXE 2251/2010-64, kterým soud rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 10. listopadu 2011 na zastavení exekuce tak, že návrh zamítl z důvodu, že exekuce zanikla vymožením vymáhaného plnění.
III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření
7. Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. dubna 2012 odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a exekučního spisu s tím, že s námitkami povinné proti příkazu k úhradě nákladů řízení se soud vypořádal a o námitkách bylo rozhodnuto ve lhůtě podle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
8. Soudní exekutor ve svém vyjádření ze dne 19. dubna 2012 rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2011 č. j. 38 EXE 2251/2010-47. Soudní exekutor zopakoval, že exekuční řízení bylo zahájeno na návrh vedlejšího účastníka řízení dne 25. dubna 2009, přičemž stěžovatelka provedla první úhradu dne 19. dubna 2010. Náklady právního zástupce vedlejšího účastníka řízení tak byly podle názoru soudního exekutora přiznány důvodně. Dále pak byla v exekučním řízení vymáhána pohledávka ve výši 28,50 Kč. I když se jednalo o poměrně nízkou částku, stále byla předmětem exekučního vymáhání a na základě jejího vymožení byly určeny náklady exekuce a o těchto bylo rozhodnuto v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který je napaden ústavní stížností. Soudní exekutor z uvedených důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
9. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 16. dubna 2012 uvedl, že návrh na nařízení exekuce podal v dobré víře na základě exekučního titulu. Až po zahájení exekučního řízení dnem doručení odpovídajícího návrhu vedlejším účastníkem soudnímu exekutorovi uhradila stěžovatelka přímo vedlejšímu účastníkovi řízení částku odpovídající vymáhané jistině, nákladům nalézacího řízení a nárokovatelným nákladům za právní zastoupení z nařízené exekuce. O přijatých platbách byl soudní exekutor vedlejším účastníkem řízení vyrozuměn. Vydání exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce je v souladu s exekučním řádem a podle názoru vedlejšího účastníka řízení je nutným důsledkem oprávněně zahájené exekuce, neboť jeho nevydáním by na straně vedlejšího účastníka řízení došlo k bezdůvodnému obohacení plněním bez právního důvodu. K nároku na náklady exekuce, které vyčíslil soudní exekutor, se pak nemůže vedlejší účastník vyjádřit, protože mu nejsou známy podrobnosti o jím provedených úkonech. Vedlejší účastník řízení má v obecné rovině za to, že stěžovatelka nevyužila všech možností daných jí občanským soudním řádem, pokud proti zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nepodala odvolání. Vedlejší účastník řízení je názoru, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
10. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce, která k nim repliku nepodala.
IV. Rozhodování bez ústního jednání
11. V souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
V. Právní východiska
12. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v Ústavě nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.
13. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné i to, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. nález ze dne 10. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 1930/11 (N 5/64 SbNU 53)].
14. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)].
15. Ústavní soud současně, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, vychází z toho, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
16. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí ve věci odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinným opakovaně vyložil, že není možné způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň" dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízené exekuci, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.
17. Je zřejmé, že v posuzované věci soudní exekutor při stanovení výše nákladů exekuce nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku, sdělenou vedlejším účastníkem řízení ve výši 5 094,50 Kč, o jejíž existenci navíc ani dříve nevěděla, bez přímé účasti exekutora dobrovolně vedlejšímu účastníkovi řízení uhradila. Vedlejší účastník řízení přitom sdělil stěžovatelce nesprávnou výši pohledávky. Tak se stalo, že i po zaplacení dlužné částky ve výši 5 094,50 Kč (z toho 740,60 Kč vedlejšímu účastníkovi řízení a 4 353,90 Kč na nákladech právního zastoupení) soudní exekutor pokračoval v exekuci. O skutečnosti, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku, právní zástupce stěžovatelky přitom informoval soudního exekutora i právního zástupce vedlejšího účastníka řízení dne 26. dubna 2010. Právní zástupce vedlejšího účastníka řízení pochybení nenapravil, stěžovatelku neupozornil, že jí byla sdělena nesprávná částka tak, aby mohla částku ve výši 28,50 Kč doplatit a aby mohla být exekuce ukončena, a místo toho soudní exekutor dne 10. května 2011 vyzval stěžovatelku k dobrovolnému plnění (č. listu 19 exekučního spisu) a požadoval po ní zaplatit celou jistinu ve výši 208 Kč, na nákladech vedlejšího účastníka řízení 3 420 Kč, na nákladech nalézacího řízení částku 1 495 Kč, na snížené odměně exekutora částku 3 000 Kč, na náhradě hotových výdajů částku 3 500 Kč, na náhradě ve smyslu §14 a 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, částku 150 Kč a dále na DPH 1 330 Kč, celkem 13 103 Kč. Poté soudní exekutor, i přes námitky vznesené stěžovatelkou, vydal dne 31. října 2011 příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém po stěžovatelce požadoval zaplacení na odměně exekutora částku 3 000 Kč, za hotové výdaje 3 500 Kč, na náhradě podle §14 a 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 150 Kč, na DPH 1 330 Kč a na nákladech právního zastoupení vedlejšího účastníka v exekučním řízení 3 420 Kč, celkem tedy 11 400 Kč.
18. Ve věci rozhodujícímu soudu lze pak vytknout, že v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nezohlednil, že stěžovatelka zaplatila vymáhanou pohledávku, o které jí nebylo před nařízením exekuce nic známo, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, bez přímé účasti soudního exekutora dobrovolně a k pokračování ve vymáhání pohledávky došlo pouze s ohledem na nesprávně podanou informaci vedlejšího účastníka řízení o výši dlužné pohledávky. Znamená to, že Okresní soud v Kolíně nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace příslušných předpisů, a postupoval tak v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. nálezy ze dne 30. června 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), ze dne 18. března 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 (N 58/56 SbNU 623), ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11 (N 18/64 SbNU 179), ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 (N 143/70 SbNU 341), dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz].
19. Ze shora naznačené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech rozhodování o náhradě nákladů exekuce je patrný důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucená kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Ústavní soud ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech řízení zdůrazňuje, že nesmí být formální a mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu, přičemž dovodil, že napadená rozhodnutí těmto požadavkům nedostála.
20. Skutečnost, že stěžovatelka plnila až po nařízení exekuce, nelze zpochybnit, nicméně stalo se tak ihned poté, co se dozvěděla o existenci pohledávky, o které jí nebylo dříve nic známo, neboť v soudním řízení byla zastoupena opatrovníkem, určeným soudem.
21. Dále je třeba poznamenat, že za nejvýraznější aktivity soudního exekutora v daném řízení lze shledat mimo zjištění bydliště stěžovatelky zaslání výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Skutečnost, že stěžovatelka splnila svoji povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. S ohledem na konkrétní okolnosti dané věci je rozhodující skutečností to, že pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, a to ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Pokud pak vedlejší účastník řízení podal stěžovatelce nepravdivou informaci o výši dlužné částky, a soudní exekutor, i když mu byla tato informace známa, přesto vyzval stěžovatelku ke splnění vymáhané povinnosti, je třeba, aby tato skutečnost při určení nákladů exekuce a nákladů oprávněného byla vzata v úvahu.
22. Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že ústavní stížnost je důvodná. Exekuční soud a soudní exekutor, rozhodnutími napadenými ústavní stížností, porušili základní práva stěžovatelky podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.