ECLI:CZ:US:2013:2.US.469.13.1
sp. zn. II. ÚS 469/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky ve věci ústavní stížnosti Miroslava Lepila, právně zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem Revoluční 1080/2, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 14 To 675/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo odepřít výpověď dle čl. 37 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel byl v trestní věci č.j. OKFK-268/TČ-2011-251101, vedené Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odborem závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělením předvolán k podání svědecké výpovědi. V ústavní stížnosti uvedl, že se k výslechu dostavil, přičemž po seznámení s předmětem výslechu využil svého práva ve věci nevypovídat (tj. využil svého práva dle §100 odst. 2 tr. řádu). Stěžovatel byl k podání svědecké výpovědi předvolán jako jediný akcionář a obchodní ředitel společnosti ML Compet a.s., která byla administrátorem veřejných zakázek, ohledně nichž je policejním orgánem vedeno trestní řízení. Členka představenstva a generální ředitelka společnosti, paní Lucia Novanská, je v trestním řízení jednou z obviněných osob. Již z těchto skutečností, které byly policejnímu orgánu známy, muselo být dle názoru stěžovatele policejnímu orgánu zřejmé, že odepření výpovědi z jeho strany není zjevně bezdůvodné ani účelové.
Přesto, že stěžovatel dle svého přesvědčení využil práva, o kterém byl ze strany policejního orgánu poučen, byl následně policejním orgánem opakovaně donucován, aby konkretizoval, ve vztahu k jaké osobě požaduje využít práva odepřít výpověď. Stěžovatel osobu, vůči níž využil práva ve věci nevypovídat, nekonkretizoval, toliko uvedl, že odkazuje na §100 odst. 2 tr. řádu a pouze využívá svého práva.
Usnesením policejního orgánu byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč. Podle stěžovatele policejní orgán k uložení pokuty přistoupil výlučně z toho důvodu, že nesdělil konkrétní osobu, vůči níž (v jejíž prospěch) využil práva odepřít výpověď. Policejní orgán zastává stanovisko, že je oprávněn posuzovat a přezkoumávat oprávněnost využití §100 odst. 2 tr. řádu svědkem, a za tímto účelem je oprávněn požadovat dostatečné informace, z nichž usoudí, že odepření výpovědi bylo důvodné a že svědek (stěžovatel) je povinen poskytnout informace, na základě kterých bude policejní orgán schopen založit rozhodnutí o důvodnosti odepření výpovědi.
Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud Praze jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že v "posuzované věci svědek značně neurčitě vyslovil, že hodlá využít práva odepřít výpověď dle §100 odst. 2. tr. řádu. Bylo povinností policejního orgánu zjistit, z jakého důvodu, tedy zda z důvodu nebezpečí trestního stíhání pro svoji osobu nebo jiné osoby vymezené tímto ustanovením. Policejní orgán tedy v souladu s trestním řádem vyzval svědka k označení důvodu, ten však odmítl výzvy uposlechnout, a to i přes upozornění na možné uložení pořádkové pokuty. Bylo plně na svědkovi, aby způsobem nepopírajícím smysl ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu důvod nebo důvody pro odepření výpovědi sdělil. Pokud tak neučinil, právem mu byla policejním orgánem při použití §66 odst. 1 tr. řádu uložena pořádková pokuta".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán jej nutil opakovaně, aby konkretizoval, ve vztahu k jaké osobě požaduje využít svého práva, což je údajem natolik konkrétním, že jeho sdělení fakticky zkracuje stěžovatele v jeho ústavních právech. Položením tohoto dotazu policejní orgán ústavní právo stěžovatele porušil a nebýt odepření odpovědi, tak by policejní orgán dotčené ústavní právo stěžovatele fakticky popřel.
Uložení pořádkové pokuty je podle názoru stěžovatele podmíněno tím, že dotyčný neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu. V dané věci policejní orgán sice stěžovatele vyzval, nicméně tato výzva nebyla stěžovateli dána podle jakéhokoli ustanovení trestního řádu. Aby bylo přípustné uložení pořádkové pokuty, pak by muselo jít o výzvu výslovně upravenou trestním řádem. O takovou výzvu se zde však nejedná. Usnesení policejního orgánu ani neuvádí, v jakém ustanovení trestního řádu měla předmětná výzva adresovaná stěžovateli podklad. Bez toho, aby zde byla trestním řádem předpokládaná výzva, nemůže policejní orgán k uložení pořádkové pokuty přistoupit (nejde-li samozřejmě o jiné důvody, např. pořádková pokuta za nevhodné chování). Podle přesvědčení stěžovatele je napadené usnesení soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře.
Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení §97, §100 odst. 2 a §66 odst. 1 tr. řádu. Dle uvedených zákonných ustanovení lze uložit v trestním řízení svědkovi pořádkovou pokutu za bezdůvodné odepření výpovědi.
K interpretaci a aplikaci předmětného zákonného rámce z hledisek ústavněprávních, zejména pak k rozsahu přezkumného oprávnění obecného soudu, eventuálně jiného orgánu činného v trestním řízení, vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření výpovědi osoby podávající vysvětlení, se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97, na nějž poukázal v ústavní stížnosti i stěžovatel, konstatoval, že "ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§101 odst. 2 tr. řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Přitom zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým."
V nálezu sp. zn. II. ÚS 642/04 Ústavní soud vyslovil, že "pokud tedy poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení, ... uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, ... nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za uvedených skutkových okolností se tak jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné."
V nálezu sp. zn. I. ÚS 4642/12 ze dne 30. 4. 2013, který se problematikou odepření výpovědi (resp. podání vysvětlení) zabýval, Ústavní soud konstatoval, že "jeví se naprosto nezbytné vyžádat si od něj nejprve osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad v citované judikatuře Ústavního soudu obsažených, o důvodnosti stěžovatelova odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, případně (a teprve) v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jinými slovy vyjádřeno, bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v §100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit."
V daném případě nelze postup policejního orgánu posuzovat jako nezákonný a porušující ústavě garantovaná práva stěžovatele i s ohledem na shora zmíněnou judikaturu Ústavního soudu.
Je třeba zdůraznit, že stěžovateli nic nebránilo, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 tr. řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout. V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít svědeckou výpověď pouze obecným poukazem na citované ustanovení, výzvy neuposlechl. Své obecné stanovisko o odmítnutí svědecké výpovědi blíže nezdůvodnil. Proto policejní orgán přistoupil k uložení pořádkové pokuty (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3101/11).
Ze skutkového stavu je zřejmé, že policejní orgán i stížnostní soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny) za současného dodržení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), kterého stěžovatel využil, aniž by byl zjištěn zásah do jejího práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny).
Orgány činné v trestním řízení uložením pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. řádu pro porušení svědecké povinnosti (§97 tr. řádu), v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 tr. řádu, neporušily stěžovatelem tvrzená ústavně zaručená práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí odůvodnily právním názorem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Odůvodnění napadeného usnesení, jakož i jemu předcházející usnesení policejního orgánu, je podle přesvědčení Ústavního soudu odůvodněno dostatečným způsobem, jež je přiměřený závažnosti dané problematiky.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu