ECLI:CZ:US:2013:2.US.4927.12.1
sp. zn. II. ÚS 4927/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka - ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 ve věci ústavní stížnosti Marie Veselé, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 Cm 646/2011-46 ze dne 11. 10. 2012, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 Cm 646/2011-46 ze dne 11. 10. 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud zamítl její argumenty jako nedůvodné, aniž se s nimi náležitě vypořádal. Stěžovatelka v této souvislosti zejména poukázala na to, že krajský soud konstatoval neunesení břemene tvrzení i důkazního břemene, přestože stěžovatelka ve své replice k vyjádření vedlejšího účastníka k jejím námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu rozsáhle argumentovala souvislostmi mezi spornou směnkou a úvěrovou smlouvou, přičemž tvrdila, že rozporovaná směnka postrádá právní důvod, resp. její uplatnění jako zajišťovacího institutu ve spojení s úvěrovou smlouvou, uzavřenou mezi stěžovatelkou a právní předchůdkyní vedlejšího účastníka je v rozporu s právními předpisy. Krajskému soudu vytkla, že nerespektoval ustanovení čl. 89 Ústavy České republiky, neboť nepřihlédl k právním závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), ač na tyto závěry stěžovatelka ve svých podáních poukazovala s tím, že jsou s ohledem na skutkové okolnosti případu dle jejího názoru aplikovatelné též na nyní projednávaný případ, avšak krajský soud se s touto stěžejní argumentací nijak nevypořádal. Závěrem poukázala na další judikaturu Ústavního soudu vztahující se k směnečnému právu a navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
II.
3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 38 Cm 646/2011, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.
4. V dané právní věci vydal Krajský soud v Hradci Králové na návrh vedlejšího účastníka dne 5. 6. 2012 směnečný platební rozkaz č. j. 38 Cm 646/2011-15, kterým stěžovatelce, v původním řízení žalované, uložil, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatila vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 5 446,90 Kč s 6% úrokem od 1. 11. 2011 do zaplacení a odměnu 18,16 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 10 600 Kč k rukám jeho právního zástupce, nebo aby v téže lhůtě podala proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu u jmenovaného soudu námitky, o nichž byla dále poučena.
5. Proti citovanému směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky [a co do nákladového výroku odvolání ve smyslu §175 odst. 6 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], v nichž namítla neexistenci pohledávky, jak se podává ze směnky, neplatnost zmíněné směnky i zlou víru majitele směnky podle §10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, kteréžto skutečnosti po skutkové stránce blíže rozvedla. Navrhla, aby krajský soud námitkami dotčený směnečný platební rozkaz rozsudkem zrušil a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení v její prospěch.
6. Krajský soud v Hradci Králové následně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že kauzální námitky jsou akceptovatelné pouze tehdy, jsou-li řádně odůvodněny, tedy pokud je alespoň stručným způsobem vylíčen obsah směnečné smlouvy, přičemž obsah takové smlouvy ze strany stěžovatelky vylíčen nebyl, když ta žádným způsobem neprokázala svá tvrzení obsažená v námitkách. K tomu krajský soud uvedl, že k prokázání důvodnosti kauzálních námitek leží břemeno tvrzení i břemeno důkazu zásadně na dlužníkovi, tedy žalované, která v průběhu námitkového řízení žádným předloženým důkazem neprokázala nedostatek dobré víry a dbalosti majitele směnky při jejím nabytí, navíc ani neuvedla, v čem takovéto nedostatky spatřuje. Soud dále poznamenal, že stěžovatelka ani nepodpořila žádným důkazem své tvrzení o provedení plateb prostřednictvím měsíčních splátek po 610 Kč za období únor 2011 až leden 2012 a sama navíc v námitkách přiznává, že v období svého plnění dluhu ve splátkách pochybila v podobě drobného porušení smlouvy; důvod neplatnosti směnky tak není dán. Soud uzavřel, že z provedeného dokazování dospěl k závěru, že k jednání majitele při nabývání směnky vědomě na škodu žalované nedošlo a takovéto jednání nebylo ani žádným z provedených důkazů prokázáno.
III.
7. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové jako účastníka a obchodní společnost FORSET CELLECT LIMITED jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
8. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 10. 2013 v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Vedlejší účastník poskytnuté čtrnáctidenní lhůty k vyjádření nevyužil, a proto ve vztahu k němu nastal stav předvídaný ustanovením §101 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu, pročež s ním Ústavní soud již dále nejednal.
10. Za této situace tedy Ústavní soud vyjádření účastníka řízení nezasílal k replice stěžovatelce. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
14. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces svým nedostatečným odůvodněním, které zároveň neodráží skutečnosti, které z předložených listinných důkazů a vyjádření účastníků řízení jednoznačně vyplývají, když se v napadeném rozsudku krajský soud nevypořádal se stěžejní argumentací stěžovatelky.
15. Na prvním místě pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), III. ÚS 151/06 (viz výše), III. ÚS 677/07 (viz výše), I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), III. ÚS 961/09 (viz výše)]. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349) a IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), III. ÚS 961/09 (viz výše)]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, přičemž nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
16. V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, neboť vypořádání se s jejími argumenty - tak jak je jednotlivě vymezila v obou výše uvedených podáních - hned v několika ohledech absentuje. Krajský soud v Hradci Králové svůj rozsudek odůvodnil pouze tím, že stěžovatelka - alespoň stručným způsobem - nevylíčila obsah směnečné smlouvy a žádným předloženým důkazem neprokázala nedostatek dobré víry a dbalosti majitele směnky při jejím nabytí, navíc ani neuvedla, v čem takovéto nedostatky spatřuje. Takové konstatování však nenachází oporu v obsahu jednotlivých podání stěžovatelky, resp. je s ním v rozporu, když v nich zcela určitým a konkrétním způsobem uvedla, jak sporná směnka souvisí s úvěrovou smlouvou a ji doprovázejícími všeobecnými obchodními podmínkami (tj. že jde o blankosměnku, o níž se hovoří v čl. 2.5 všeobecných obchodních podmínek jako o zajišťovací směnce k úvěru z úvěrové smlouvy, ke kterémužto tvrzení stěžovatelka připojila řadu listin vč. pokynů pro klienta, v nichž se o takové směnce v podrobnostech hovoří - viz č. l. 22; toto tvrzení je ostatně mezi účastníky řízení nesporné, neboť je explicitně potvrzuje i vedlejší účastník ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu na č. l. 34) i proč tato souvislost činí dle jejího názoru směnku neplatnou (srov. č. l. 16 a dále ještě podrobněji na č. l. 40-42).
17. Krajský soud dále vůbec nereagoval na ty námitky stěžovatelky (č. l. 41), v nichž soudu předestřela právní názor zaujatý ve vzpomínaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), v němž Ústavní soud konstatoval, že "považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Z těchto důvodů by ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému."
18. Odtud je patrné, že krajský soud jednak na zcela konkrétním způsobem předestřenou argumentaci stěžovatelky nemohl reagovat pouhým konstatováním o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, jednak se vůbec nevypořádal s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v citovaném nálezu, když na tyto námitky stěžovatelky nezareagoval, resp. je ani jinak do své vlastní úvahy nepromítl, čímž porušil jak právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i ustanovení čl. 89 Ústavy České republiky.
19. Za daných okolností proto Ústavní soud přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Krajský soud v Hradci Králové vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).