infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2013, sp. zn. II. ÚS 677/11 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:2.US.677.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:2.US.677.11.1
sp. zn. II. ÚS 677/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pazdery, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 3 Ads 148/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu pro porušení svého základního práva na rovnost v právech, a to i ve spojení s čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Roztoky ze dne 28. 1. 2010, č.j. 566/2010/ROZ, kterým bylo rozhodnuto o snížení příspěvku na živobytí podle §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, kterým byl stěžovateli snížen příspěvek na živobytí od 1. 1. 2010 z 3126 Kč na částku 2 020 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský úřad uvedl, že dnem 1. 1. 2010 se snížila částka živobytí na částku existenčního minima, tedy na částku 2020 Kč. Stěžovateli, jakožto osobě III. stupně invalidity, kterému nevznikl nárok na invalidní důchod podle §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon o zaměstnanosti, tak náleží pouze částka existenčního minima bez dalšího zvýšení podle §24 až 30 zákona č. 111/2006 Sb. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010 č. j. 2 Ad 32/2010-24 byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu s tím, že podle §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 111/2006 Sb. osobě, která je invalidní třetím stupněm a nesplňuje potřebnou dobu pojištění, náleží pouze částka existenčního minima, nikoliv její zvýšení podle §25 až §30 zákona č. 111/2006 Sb. Na žalobce jako osobu invalidní třetím stupněm invalidity se nemůže vztahovat navýšení z důvodu hodnocení snahy zvýšení příjmu vlastní prací, neboť již k povaze invalidity je z možnosti uzavření řádného pracovního poměru vyloučen. To se týká i zvýšení částky živobytí osoby hledající zaměstnání, neboť se nemůže jednat o osobu, které by vznikaly náklady s hledáním zaměstnání. Z tohoto důvodu není osoba III. stupně invalidity znevýhodněna oproti osobám I. a II. stupně invalidity, neboť u těchto osob nelze vyloučit jejich zapojení do pracovního procesu. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že zákonodárce v §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 111/2006 Sb. nepřesáhl přiměřenost dle čl. 30 odst. 1 a 2 Listiny, a tudíž se nedopustil diskriminace podle čl. 1, čl. 3 a 4 Listiny v porovnání s osobami invalidními v prvním a druhém stupni invalidity. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku městského soudu zamítl jako nedůvodnou, neboť napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným a neshledal ani důvod předložit Ústavnímu soudu dle čl. 95 Ústavy k posouzení ústavnosti aplikované ustanovení §24 odst. 1 písm. h) zák. č. 111/2006 Sb. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl protiústavní diskriminaci založenou aplikovaným podústavním právem [ustanovením §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 111/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2010: "Částka živobytí činí u osoby, která je uznána invalidní ve třetím stupni, ale nemá nárok na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, částku existenčního minima; zvýšení částky živobytí podle §25 až 30 této osobě nenáleží."]. Podle stěžovatele jsou osoby invalidní ve třetím stupni invalidity, které nemají nárok na výplatu invalidního důchodu, citovaným ustanovením diskriminovány - neboť jim klesla částka živobytí na úroveň existenčního minima bez možnosti navýšení - vůči osobám, které nárok na výplatu invalidního důchodu mají (§24 odst. 1 písm. b/ zákona o pomoci v hmotné nouzi). Dle stěžovatele Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětluje, proč uvedené rozlišení (na osoby mající nárok na invalidní důchod a na osoby tento nárok nemající) neplatí u osob prvního a druhého stupně invalidity. Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud nastínil, proč došlo k restrikci u kategorie osob, do níž náleží stěžovatel, zůstává nevysvětleno, proč je v tomto směru činěn rozdíl mezí touto kategorií (invalidita III. stupně) a dalšími kategoriemi (invalidita I. a II. stupně). Stěžovatel namítá diskriminaci spočívající v tom, že osoby III. stupně invalidity jsou znevýhodněny oproti osobám I. a II. stupně invalidity, neboť osobám I. a II. stupně invalidity, nemajícím nárok na invalidní důchod, není fakt neexistence nároku na invalidní důchod k tíži tak, jako stěžovateli, jehož částka živobytí proto dosahuje jen existenčního minima bez možnosti navýšení. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud, který pouze reprodukoval obsah napadeného rozsudku. Stěžovatel právo repliky k vyjádření Nejvyššího správního soudu nevyužil. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti pouze shodné námitky, které již uplatnil v kasační stížnosti a jež ve své podstatě zpochybňují ústavnost ustanovení §24 odst. 1 písm. h) zákona č. 111/2006 Sb. Nejvyšší správní soud se přitom všemi těmito námitkami zabýval v souvislosti s řešením otázky, zda je z jeho pohledu nutno předložit aplikované ustanovení k posouzení ústavnosti Ústavnímu soudu. Jeho závěrům učiněným v napadeném rozhodnutí z pohledu ústavnosti není co vytknout. S námitkou tvrzené diskriminace osob zařazených do III. skupiny invalidity se Nejvyšší správní soud vypořádal, když mj. konstatoval: "...s preferenčním rámcem tak, jak je uváděn v důvodových zprávách, a to zejména ve vztahu k výslovně vyjádřenému záměru zákona směřujícímu k zohlednění průběžné aktivity osob v hmotné nouzi (tedy i zpětné) s tím, že byla reflektována ta skutečnost, že osoby třetího stupně invalidity jsou schopny výdělečné činnosti, byť pouze za zcela mimořádných podmínek.". Nejvyšší správní soud tedy v podstatě argumentoval tak, že v rámci kategorie osob ve III. stupni invalidity jsou zvýhodňovány (z hlediska výše částky živobytí) ty osoby, které mají nárok na invalidní důchod, a to z důvodu jejich "průběžné aktivity", která jim garantuje nárok na invalidní důchod. Tato skupina se tak po určitou dobu podílela na platbách (pojištění) do solidárního systému, neboť již (zákonem požadovanou) pracovala po určitou dobu, a tedy přispívala do systému veřejného pojištění. Zákonodárná úprava byla v tehdejší době zřejmě koncipována i do budoucna jako motivující osoby III. stupně invalidity ke snaze získat pracovní příležitost (pokud jim to jejich postižení umožňuje), v důsledku čehož by pak měly mít konsekventně i nárok na vyšší částku živobytí. Lze tedy z ústavně právních hledisek souhlasit se správními soudy, že uvedené rozlišování mezi dvěma skupinami osob III. stupně invalidity je výrazem jistého ratia (ne pouhá voluntas). Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu posuzovat míru této racionality (srov. podobně např. již nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/02 nebo Pl. ÚS 24/08). Tvrdí-li dále stěžovatel, že Nejvyšší správní soud nevysvětluje, proč rozlišení na osoby mající nárok na invalidní důchod a na osoby tento nárok nemající neplatí u osob I. a II. stupně invalidity, musí Ústavní soud této námitce částečně přisvědčit. Přestože odpověď na otázku stěžovatele z napadeného rozsudku nevyplývá jednoznačně, je v něm dle Ústavního soudu v jisté podobě - z hlediska ústavní konformity dostatečně - obsažena. Pokud stěžovatel namítá znevýhodnění osob zařazených do III. skupiny invalidity oproti osobám invalidity I. a II. stupně, je nutno tuto námitku posuzovat v rámci komplexnějšího srovnání postavení osob zařazených do jednotlivých skupin invalidity. Nelze totiž současně přehlížet i jisté znevýhodnění osob zařazených do I. a II. stupně invalidity, a to ve srovnání s osobami zařazenými do III. stupně invalidity. U osob I. a II. stupně invalidity totiž [za podmínek ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi v rozhodném období] docházelo po 6 měsících pobírání příspěvku na živobytí k poklesu částky právě na existenční minimum bez možnosti navýšení; osoby zařazené do III. stupně invalidity však byly z dosahu této zpřísňující normy vyloučeny [srov. text "toto ustanovení se nevztahuje na osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§11 odst. 3)..."]. Ostatně toto ustanovení Nejvyšší správní soud rovněž přiléhavě reprodukoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Nelze proto považovat za ústavně nekonformní závěr Nejvyššího správního soudu, jímž nedovodil v příslušné podústavní úpravě natolik výrazně znevýhodňující rozlišování osob různých stupňů invalidity, vedoucí k tíži osob zařazených do III. skupiny, jež by zakládalo jejich diskriminaci, a tudíž i protiústavnost podústavní úpravy. Nejvyšší správní soud se svým odůvodněním rovněž vypořádal s podstatou námitek, jež směřovaly proti ústavní konformitě aplikované právní úpravy a podrobně rozvedl, z jakého důvodu nedospěl k závěru o jejím rozporu s ústavním pořádkem, jenž by zakládal povinnost předložit návrh na zrušení zákona Ústavnímu soudu (viz str. 49 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jako obiter dictum však Ústavní soud uvádí následující. Ústavní soud je oprávněn zkoumat, zda je rozlišování mezi jednotlivými skupinami osob výrazem ratia (ne pouhá voluntas) a není přitom součástí jeho pravomoci posuzovat míru této racionality. Jinými slovy, Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda dané rozlišování je "nejvhodnější" či "nejrozumnější", a to ani za situace, kdy lze mít o rozumnosti aplikované právní úpravy jisté pochybnosti, jímž nasvědčuje i skutečnost, že právní úprava byla účinná pouze od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2010 a její změna byla přijata v mimořádném prvním čtení za širokého konsensu v Poslanecké sněmovně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2013 Jiří Nykodým předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:2.US.677.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 677/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 6. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 3. 2011
Datum zpřístupnění 12. 8. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 30
Ostatní dotčené předpisy
  • 111/2006 Sb., §24 odst.1 písm.h
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na přiměřenou životní úroveň (bydlení)
Věcný rejstřík důchod/invalidní
hmotné zabezpečení
diskriminace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-677-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 80015
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22