ECLI:CZ:US:2013:2.US.781.13.1
sp. zn. II. ÚS 781/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky ve věci ústavní stížnosti Josefa Čižinského, právně zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 123 EC 27/2012, ve výroku II. o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve věci žalobce Česká kancelář pojistitelů o zaplacení 5.314,- Kč bylo rozhodnuto tak, že žaloba, aby žalovaný (stěžovatel) zaplatil částku 5.314,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4.670,- Kč od 29. 8. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 644,- Kč od 26. 1. 2012 do zaplacení se zamítá a žádnému z účastníků se přiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Nákladový výrok byl podle přesvědčení stěžovatele obecným soudem velice stroze odůvodněn tak, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §150 o.s.ř. Obecný soud zkonstatoval, že žalovaný byl sice procesně vzato úspěšný, avšak přihlédl ke "specifickým" okolnostem případu, kdy žalovanému objektivně nic nebránilo, aby nejen tvrdil, ale i doložil předmětnou kupní smlouvu, tedy doklad o tom, že již v rozhodné době nebyl vlastníkem ani provozovatelem dotčeného vozidla, čímž by dle názoru soudu I. stupně předešel soudnímu řízení.
Stěžovatel spatřuje protiústavnost výroku o nákladech řízení mimo jiné v tom, že mu soud I. stupně de facto zamezuje do budoucna se účinně bránit a nepřímo ho vybízí uznávat protizákonné požadavky požadované žalobcem. V konkrétní kauze byl žalován k úhradě částky 5.314,- Kč spolu se zákonným úrokem. Elektronickým platebním rozkazem mu byla tato povinnost uložena včetně úhrady nákladů řízení ve výši 12.320,- Kč. Stěžovatel vyhledal odbornou pomoc a v dané věci poté uhradil svému právnímu zástupci za úkony právní služby částku ve výši 5.000,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, i pokud jde o výrok o nákladech řízení, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného, než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci zjevně splněny nejsou.
Stěžovatel brojí - v konečném důsledku - proti tomu, že postupem soudu byl zkrácen na částce cca 5 000 Kč. Jedná se o věc zjevně bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; s výjimkou případů shora citovaných.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem okresního soudu, že zde existují "důvody zvláštního zřetele hodné" pro to, aby mu jako procesně úspěšnému účastníkovi (výjimečně) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. V této souvislosti namítá, že dané rozhodnutí je zatíženo libovůlí, protože došlo k zjevnému a neodůvodněnému vybočení z interpretačních standardů, které jsou soudní praxí respektovány.
Projevem libovůle v soudním rozhodování, neslučitelným s principy spravedlivého procesu, je především situace, kdy napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění buď zcela, nebo je nelze považovat za řádné, tj. postrádá-li elementární srozumitelnost nebo stojí-li ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení. Již z výše uvedeného však plyne, že se okresní soud otázkou náhrady nákladů zabýval, přičemž uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností shledal, že podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. na danou věc byly naplněny. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu vybočení z běžných interpretačních standardů, základní myšlenkou, na níž rozhodnutí o nákladech řízení stojí, je, že z hlediska "důvodů hodných zvláštního zřetele" lze posuzovat i příčiny vzniku soudního sporu, resp. zda procesně úspěšný žalovaný svým jednáním (či opomenutím) nevyvolal soudní spor (a tím i vznik nákladů s tím spojených) zbytečně.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě citovaného ustanovení jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž řešení otázky, co je - v souvislosti
s konkrétními okolnostmi toho kterého případu - jejím obsahem, je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu. Důvodem zásahu Ústavního soudu by v této souvislosti mohla být skutečnost, že rozhodnutí soudu stojí na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo jako skutečně "extrémní". Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu