ECLI:CZ:US:2013:2.US.836.13.1
sp. zn. II. ÚS 836/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 275/2010-617 ze dne 5. 5. 2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 51 Cm 177/2006-548 ze dne 2. 8. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 23 Cdo 936/2012-678 ze dne 28. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 11, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 4 a čl. 90, 95 a 96 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který potvrdil rovněž uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody - ušlého zisku ve výši 893 241 Kč. Stěžovatel navrhuje, aby v odůvodnění svého nálezu Ústavní soud obecným soudům uložil, aby jeho nároky byly po věcné stránce posuzovány komplexně, meritorní závěry byly úplné a v souladu s předchozí rozhodovací činností Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, aby senát Městského soudu v Praze, popř. odvolací senát Vrchního soudu v Praze rozhodovaly v jiném personálním složení.
Stěžovateli měla škoda vzniknout tím, že žalovaná v době od 1. července 2004 do 30. září 2004 neumožnila stěžovateli dodávat do svých prodejen zboží stěžovatele, a to zejména v rozporu se závazkem ze smlouvy ze dne 2. ledna a s praxí, kterou smluvní strany po určitou dobu mezi sebou zavedly, a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nalézací a odvolací soud návrhu nevyhověly, neboť v řízení nebyla prokázána existence závazku, který měl být žalovanou porušen. Rámcová smlouva - listina ze dne 2. 1. 2001 - totiž není vlastní kupní smlouvou ve smyslu ust. §409 a násl. obch. zák. a žádný závazek, který by byl žalovaným porušen, neobsahuje. Rovněž nebylo prokázáno porušení povinnosti, jež by vyplývala z jiné listiny nebo z obchodních zvyklostí a nelze ani dovodit, že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí výhrady proti napadeným rozhodnutím, zdůrazňuje své přesvědčení, že smlouva ze dne 2. 1. 2001 s dodatkem je platnou kupní smlouvou, což doložil jejím obsahem a následnou praxí; namítá, že bylo rozhodnuto bez provedení podrobného dokazování a věc nebyla posouzena komplexně, mělo být porušeno právo stěžovatele na legitimní očekávání.
Rozhodnutí jsou tak stižena soudní interpretační libovůlí, čímž bylo narušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. nebylo zajištěno spravedlivé posouzení věci a stěžovateli byla odepřena spravedlnost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stejně tak Ústavní soud není oprávněn nahrazovat roli Nejvyššího soudu, kterému ve smyslu ustanovení zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. sjednocuje soudní judikaturu v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
V projednávané věci obecné soudy náležitě osvětlily úvahy, které je vedly k přijetí stěžovatelem kritizované právní kvalifikace uzavřených dohod o nákupních podmínkách a důsledků z nich plynoucích. S námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako námitkami v ústavní stížnosti) se soudy vypořádaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaké právní předpisy na zjištěný skutkový stav aplikovaly.
Odůvodnění poskytnuté soudy je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky, které by svou intenzitou naplňovaly porušení ústavnosti. Ústavní soud proto neshledává důvod, shodně jako ve stěžovatelových obdobných věcech (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/11, IV. ÚS 2684/11, II. ÚS 568/11, II. ÚS 5/12, I. ÚS 2482/12 1 ÚS 3903/11, IV. ÚS 3965/11 a další) se k věci, z pohledu tzv. jednoduchého práva, duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu