ECLI:CZ:US:2013:3.US.1519.13.1
sp. zn. III. ÚS 1519/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Sedeke, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 68 Co 526/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 10. 5. 2013, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekuční věci vedené k uspokojení pohledávky v částce 16 530 Kč a nákladů exekuce v aktuální výši 31 734 Kč. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
2. Dne 22. 10. 2012 Mgr. Ing. Jiří Prošek, soudní exekutor Exekutorského úřadu
Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), rozhodl, že v souvislosti se zastavením exekuce žádnému z účastníků řízení nepřísluší náhrada nákladů řízení. Dne 29. 1. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 22. 10. 2012 změnil tak, že oprávněné náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I) a žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že povinný pohledávku, pro kterou byl předmětný výkon rozhodnutí nařízen, uhradil jako součást celkové platby ve výši 45 615 Kč dne 7. 7. 2010 hotovostním vkladem na účet právního zástupce oprávněné; učinil tak bez jakýchkoliv dat, která by tuto platbu identifikovala, což vedlo i k tomu, že byl dne 6. 12. 2010 právním zástupcem oprávněné vyzván k zaplacení vymáhané pohledávky na účet ve výzvě označený. Za této situace to byl podle odvolacího soudu povinný, kdo zastavení exekuce zavinil a koho vzhledem k tomu zatěžovala povinnost k náhradě nákladů řízení ve smyslu §89 věty prvé o. s. ř. [správně §89 exekučního řádu (dále jen "e. ř.")]. Na druhou stranu nešlo podle odvolacího soudu odhlédnout od chování oprávněné, která (resp. její právní zástupce) za situace, kdy částka 45 615 Kč tvořila součet nákladů řízení přiznaných jí a dalšímu žalovanému v předcházejících řízeních, nepátrala po identifikaci uvedené platby, jakož i k tomu, že akceptovala napadený výrok, kterým se jí nedostalo náhrady nákladů řízení. Tyto skutečnosti odvolací soud považoval za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který oprávněné nepřiznal dle ust. §150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.
II.
4. Stěžovatel v části II. ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu mu nebyla poskytnuta soudní ochrana dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nesprávnou aplikací ustanovení §89 o. s. ř. (správně e. ř.) a §150 o. s. ř., neboť mu jako povinnému nebyly přiznány náklady exekuce, ačkoliv svým chováním zahájení ani zastavení exekuce nezavinil. Zdůraznil, že částku 16 530 Kč, pro kterou bylo vedeno na jeho majetek exekuční řízení, uhradil více než půl roku před podáním návrhu na nařízení exekuce. Platbu provedl přesně podle dispozic právního zástupce oprávněné na účet advokátní kanceláře, a tudíž nebylo jeho vinou, že právní zástupce nebyl schopen platbu identifikovat.
5. Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení a skutkové okolnosti předmětné exekuční věci a polemizoval se závěry odvolacího soudu, že v důsledku nedostatečné identifikace platby to byl on, kdo zastavení exekuce zavinil. Vyjádřil přesvědčení, že pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a §89 věty prvé e. ř. v jeho případě nebyly splněny podmínky, a polemizoval s odvolacím soudem. Poukázal na nález ze dne 20. dubna 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06 (zřejmě se jednalo o usnesení ze dne 14. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06), v němž se Ústavní soud zabýval okolnostmi, za nichž má náklady při zastavení výkonu rozhodnutí podle §271 o. s. ř. hradit povinný. Svou argumentaci stěžovatel uzavřel s tím, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že mu nebyly přiznány náklady mu vzniklé v exekučním řízení, přičemž právo na náhradu těchto nákladů považoval za součást práva na spravedlivý proces.
6. S ohledem na obsah předložených rozhodnutí a dalších dokumentů vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti vyžadováno nebylo.
III.
7. Ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
8. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, dle něhož to byl stěžovatel, kdo zastavení exekuce zavinil, a jehož proto zatěžovala povinnost k náhradě nákladů řízení ve smyslu §89 věty prvé e. ř., a nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
9. K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování věci týkající se občanských práv nebo závazků, k čemuž v projednávaném případě došlo.
10. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189, 194)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
11. Zákonné principy obsažené v ustanovení §89 věty prvé e. ř., dle něhož "dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil" a ustanovení §150 o. s. ř., dle něhož "jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat", Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111); usnesení ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519)].
12. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Odvolací soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě to byl stěžovatel, který zastavení exekuce zavinil, a že byly dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněné; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit. Již z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně se podává, že odvolací soud přiměřeně vzal v potaz při svém rozhodování spravedlnostní aspekty proběhnuvšího exekučního řízení; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem odvolacího soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.
13. Ke stěžovatelem citovanému usnesení ze dne 14. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06 Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost v této věci byla podána soudním exekutorem nesouhlasícím s usnesením, jímž krajský soud jako soud odvolací změnil usnesení soudu prvního stupně a povinnost k náhradě nákladů exekuce namísto oprávněné uložil povinnému, což byla situace zřejmě odlišná od nyní projednávané ústavní stížnosti. Stejně tak nebylo případné aplikovat na věc stěžovatele ani právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3465/12. V něm sice bylo vyhověno ústavní stížnosti povinného, jemuž byla v rozhodnutí o zastavení exekuce uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce, ačkoliv dlužnou částku uhradil dobrovolně mimo rámec exekuce. V projednávané věci se však jedná o jinou, skutkově odlišnou situaci, takže Ústavní soud postup obecného soudu v dané věci z hlediska ochrany základních práv a svobod aproboval z výše vyložených důvodů.
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu