ECLI:CZ:US:2013:3.US.156.12.1
sp. zn. III. ÚS 156/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Pince, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011 č. j. 4 Ads 94/2011-45 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2011, č. j. 30 Ad 9/2010 - 21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 16. 1. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Z odůvodnění vyplývá, že ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje proti oběma soudním rozhodnutím, stejně jako proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje (dále jen "policejní orgán"). Stěžovatel tvrdí, že postupem kasačního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nemůže obstát z důvodu rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Svou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení §42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon") a podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byť tak neučil v petitu ústavní stížnosti (viz ale body odůvodnění sub 10, 12 a 14).
2. Z ústavní stížnosti a předloženého rozhodnutí kasačního soudu se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím náměstka ředitele policejního orgánu ze dne 23. 3. 2010 č. VS-198/2010 propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky s tím, že služební poměr podle §42 odst. 5 písm. a) služebního zákona skončí dnem doručení tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno rozhodnutím ředitele policejního orgánu ze dne 8. 6. 2010 č. j. ŘŘ-84/2010. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajských soud v Hradci Králové zamítl, stejně jako kasační soud. Proti rozhodnutí kasačního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které napadá výroky všech právě uvedených rozhodnutí a právní závěry v nich učiněné.
3. Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění nejsou předmětem sporu. Tím je hodnocení, které správní orgány a oba soudy vyvodily z jednání stěžovatele a z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2010 č. j. 6 T 10/2010-96. Co se týče napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost jako nedůvodná, je třeba konstatovat, že se v něm kasační soud vyjádřil ke všem námitkám, které nyní stěžovatel předestřel Ústavnímu soudu. Kasační soud dospěl k závěru, že ze služebního poměru podle předmětného ustanovení služebního zákona musí být propuštěn nejen příslušník, který byl pravomocně uznán vinným úmyslným trestným činem, nýbrž i příslušník, proti němuž bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a toto trestní řízení bylo pravomocně skončeno tzv. odklonem. To nelze podle kasačního soudu považovat za rozpor s čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny, podle nichž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
4. Kasační soud především uvedl, že aplikací §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona na základě rozhodnutí služebního funkcionáře nedochází k uznání viny za úmyslný trestný čin a takové opatření není činěno ani proto, že by podmíněné zastavení trestního stíhání pro trestný čin spáchaný úmyslně mělo povahu pravomocného odsouzení. Jde o výraz skutečnosti, že i v tomto případě, stejně jako při pravomocném odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně, mělo protiprávní jednání příslušníka úmyslný charakter. Navíc znění §307 odst. 1 trestního řádu podmiňuje aplikaci institutu podmíněného zastavení trestního stíhání souhlasem obviněného. To znamená, že příslušník bezpečnostního sboru má možnost se takovému nepříznivému následku použití odklonu v trestním řízení vyhnout tím, že s ním v přípravném řízení či v hlavním líčení nevysloví souhlas. To stěžovatel neučinil a s použitím institutu podmíněného zastavení trestního stíhání v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové udělil souhlas. Znění §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona, tedy slova "jednání, kterým trestný čin spáchal", je nutné s ohledem na smysl a účel uvedeného ustanovení interpretovat tak, že se jedná o úmyslný trestný čin, pro který bylo proti příslušníkovi vedeno trestní stíhání, jež bylo pravomocným rozhodnutím podmíněně zastaveno. Opačný výklad by byl protiústavní, neboť uznat vinu za spáchání trestného činu lze pouze pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu, jak již bylo zmíněno. Proto podle kasačního soudu nedošlo k porušení principu presumpce neviny, ani k aplikaci neústavního ustanovení. Výklad této otázky v rozhodnutí krajského soudu tak shledal odpovídajícím a jeho rozsudek přezkoumatelným.
5. Následně se kasační soud vypořádal s výkladem §307 odst. 1 písm. a) trestního řádu s ohledem na to, co musí zahrnovat doznání obviněného, které je základem hypotézy pro aplikaci tohoto ustanovení. Jsou to podle jeho právního názoru všechny skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného trestného činu, tedy i zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu či nedbalosti, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že obviněný s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí. To doložil odkazy na judikatury v tomto směru přisvědčující jeho závěrům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1995 sp. zn. 2 Tzn 25/95, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 1994 sp. zn. 4 To 831/94, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1995, str. 378 a násl.).
6. Neztotožnil se proto s tvrzením stěžovatele, že doznání není obligatorní podmínkou pro použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání. Zdůraznil, že v řízení před ním nebylo možno zkoumat, zda doznání stěžovatele učiněné v trestním řízení zahrnovalo všechny znaky stíhaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona z roku 1961, tedy i subjektivní stránku spočívající v úmyslném přisvojení si cizí věci, neboť to je možno napadnout jen v rámci odvolacího trestního řízení, což se nestalo. Za tohoto stavu věci musely oba správní orgány i krajský soud vycházet z toho, že došlo k vydání pravomocného rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele pro úmyslný trestný čin, a tím i k naplnění jedné z podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru uvedené v §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona.
7. I v případě druhé podmínky pro aplikaci předmětného ustanovení služebního zákona, tj. rozpor jednání, pro které bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin, s požadavky kladenými na příslušníka, je nutné vycházet z toho, že si stěžovatel úmyslně ponechal pro svoji potřebu částku 10 000 Kč, kterou měl vrátit Policii ČR (do fondu KSP), a že se tedy nejednalo o nedbalostní jednání. Právě pro tento trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 bylo totiž proti stěžovateli vedeno trestní řízení, v rámci něhož soud učinil závěr o doznání se obviněného k činu jako jednoho z předpokladů pro vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Delikty příslušníků Policie České republiky jsou společností velmi citlivě vnímány a je podle nich posuzována činnost celého policejního sboru. Příslušníci Policie ČR musí vystupovat profesionálně a nevzbuzovat jakoukoliv pochybnost o postavení policie ve společnosti a plnění jejích úkolů. Policista sám musí o svou bezúhonnost pečovat a vyvarovat se jakéhokoliv protiprávního jednání, neboť jeho společenské postavení by mohlo být kdykoliv ohroženo. S těmito závěry policejního orgánu se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil a dodal, že stěžovatel si nedovoleně ponechal větší obnos a navíc nevrácením částky 10 000 Kč do FKSP závažným způsobem porušil služební povinnost uloženou služebním předpisem. Tento závěr ostatně v stížnostních a žalobních námitkách nerozporoval ani samotný stěžovatel.
8. Dále se kasační soud vypořádal se zbývajícími námitkami stěžovatele, který ke kasační stížnosti předložil pravomocné usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011 č. j. 6 T 10/2010-111, kterým bylo podle §308 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil, takže účinky zastavení trestního stíhání nastaly. Podle kasačního soudu to však nemohlo mít vliv na výsledek řízení, neboť při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vychází soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Usnesení o osvědčení stěžovatele ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání však bylo vydáno až po žalobou napadeném rozhodnutí a dokonce i po kasační stížností napadeném rozsudku, a proto k němu nelze přihlížet. Tento závěr je zcela akceptovatelný i z ústavněprávního hlediska. Účelem §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona je totiž propuštění příslušníka ze služebního poměru v návaznosti na vydání pravomocného rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin. Připuštěním možnosti přihlížet ve správním soudnictví k usnesení o osvědčení příslušníka ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání by tedy došlo k popření smyslu tohoto důvodu pro propuštění, který spočívá v povinnosti služebního funkcionáře bezprostředně reagovat na nejzávažnější protiprávní jednání příslušníka. Proto s ohledem na všechny výše uvedené důvody byla kasační stížnost zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel tvrdí, že postupem podle §42 odst. 5 písm. a) služebního zákona došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť na něho bylo hleděno jako na osobu, která se dopustila trestného činu, přestože je na stěžovatele nutno hledět jako na osobu nevinnou; obžalovaný po celou dobu trestního řízení odmítal, že by se dopustil trestného činu. Policejní orgán svůj závěr o důvodech pro propuštění ze služebního poměru založil na skutečnosti, že dne 25. 2. 2010 bylo usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 10/2010-96 podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele ve věci, v níž byl obžalován pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. z. Obžaloba spatřovala spáchání trestného činu v jednání, kdy si měl záměrně ponechat a nevrátit částku 10 000 Kč, která byla na jeho účet zaslána. Policejní orgán dospěl k závěru, že se stěžovatel k trestnému činu doznal.
10. Oba soudy se navíc dopustily právního formalismu, když mechanicky vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel souhlasil s odklonem trestního řízení ve formě podmíněného zastavení trestního stíhání. Obžalovaný po celou dobu trestního stíhání zdůrazňoval skutečnost, že se trestného činu nedopustil, že došlo pouze k nedorozumění, kterého litoval, ale odmítal, že by spáchal trestný čin. Nemohl ovlivnit obsah odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání a nemohl podat stížnost pouze proti tomuto odůvodnění. Z odůvodnění usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání však soudy vycházely, nevzaly v potaz veškeré dílčí výpovědi i písemná stanoviska stěžovatele v trestním řízení, z nichž je patrné, že stěžovatel odmítal, že by se dopustil trestného činu zpronevěry. Proto je přesvědčen, že došlo k porušení výše uvedených základních práv a svobod. Ustanovení §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona navíc považuje za neústavní z výše uvedených důvodů. K tomu dodává, že celou dobu trval na svém stanovisku, že v dané věci došlo k nedorozumění mezi ním a cestovní agenturou GABI, přičemž až do září 2009 vůbec nevěděl, že mu byla na účet nesprávně připsaná uvedená částka, která měla být po zrušení zájezdu vrácena na účet Policie ČR. Zdůraznil, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že vůbec neotevřel dopisy s bankovním výpisem z účtů a nemohl tedy vědět, že částka 10 000 Kč byla omylem zaslána na jeho účet. Předpokládal, že po stornování cestovní smlouvy majitelka cestovní agentury zašle peníze na účet Policie ČR.
11. Krajský soud v Hradci Králové správní žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že policejní orgán byl oprávněn rozhodnout o propuštění stěžovatele ze služebního poměru a že §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona není protiústavní. Skutečnost, že došlo k vydání usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, svědčí podle soudu o doznání se stěžovatele, že se dopustil trestného činu zpronevěry. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Hradci Králové včetně ústavnosti §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona a jeho aplikace. Opřel se o závěr, že v případě, kdy stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stihání, je nutno vycházet ze závěru, že se stěžovatel k činu doznal.
12. Se závěry obou soudů stěžovatel nesouhlasí. K předchozím tvrzením dodává, že uvedené ustanovení služebního zákona není možno pro jeho neústavnost aplikovat na ukončení služebního poměru. Protože žádným soudním rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jeho vině a naopak v důsledku řádného života během zkušební doby se stěžovatel osvědčil, nastaly s ohledem na §308 tr. ř. účinky zastavení trestního stíhání. Proto je třeba hledět na něj jako na bezúhonnou osobu. S ohledem na presumpci neviny byl postup orgánů veřejné moci nesprávný. Nepatřičné jsou též úvahy Nejvyššího správního soudu, že nepodáním stížnosti proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání se stěžovatel k činu fakticky doznal.
13. Aplikované ustanovení služebního zákona podle stěžovatele vychází ze závěru, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je podkladem pro závěr, že příslušník Policie ČR se dopustil trestného činu. Takovýto závěr předmětného ustanovení je protiústavní právě z důvodu rozporu s výše uvedenou zásadou presumpce neviny, usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání nepředjímá a s ohledem na čl. 40 odst. 2 Listiny nemůže předjímat závěr, zda se příslušník Policie ČR dopustil trestného činu (resp. u činu po 1. 1. 2010 přečinu). Za tohoto stavu skutečnost, že došlo k podmíněnému zastavení trestního stíhání, nemůže být důvodem pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru, neboť je nutno ctít presumpci neviny.
14. Soud měl buď odmítnout aplikaci tohoto ustanovení pro jeho neústavnost, nebo měl věc předložit Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení předmětného ustanovení pro rozpor s Listinou. Pokud takto soud nepostupoval a kasační stížnost zamítl, je rozhodnutí soudu nesprávné a vyznačuje se přepjatým formalismem. Protože se tak nestalo, došlo k porušení výše uvedených ustanovení Listiny a Evropské úmluvy. Proto stěžovatel v petitu své stížnosti navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení. Poté, co stěžovatel odstranil vady podání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná v části, kterou napadá rozsudek kasačního soudu. V případě námitek proti odůvodnění trestního rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové bylo třeba vyjít z toho, že jde o rozhodnutí z jiného řízení, které nesplňuje předpoklady pro projednání Ústavním soudem (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud s ohledem na dále uvedené skutečnosti neshledal.
17. Napadené rozhodnutí o kasační stížnosti se vypořádává se všemi výše uvedenými námitkami stěžovatele, které jsou nyní předestřeny k posouzení Ústavnímu soudu. Ústavní soud se v podstatě s argumentací kasačního soudu ztotožňuje, přičemž se jako soudní orgán ochrany ústavnosti se v dalším zaměřil jen na výtky spjaté s neústavností, které na adresu napadeného rozhodnutí směřoval stěžovatel.
18. V tomto ohledu především Ústavní soud konstatuje, že samotné řízení před kasačním soudem odpovídá požadavkům práva na spravedlivý proces. Kasační stížnost stěžovatele byla přijata k rozhodnutí, postup krajského soudu byl podroben důkladnému přezkumu a v tomto směru bylo i odpovězeno na námitky stěžovatele adresované postupu policejního orgánu a jeho závěrům učiněným při aplikaci §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona. Toto ustanovení z hlediska projednávané věci konkrétně stanoví, že příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže bylo:
- se souhlasem obviněného
- v řízení o úmyslném trestném činu
- pravomocně rozhodnuto
- o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání a
- jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka,
19. Tyto podmínky byly v projednávané věci naplněny, tzn.:
a) stěžovatel nezpochybnil svůj souhlas s takovým postupem soudu,
b) jednalo se o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění rozhodném pro posouzení trestného činu. To stěžovatel nezpochybňuje;
c) rozhodnutí v tomto řízení nabylo právní moci 25. 2. 2010, když se stěžovatel i státní zástupce vzdali práva podat opravný prostředek podle §307 odst. 5 trestního řádu. Rovněž tuto okolnost stěžovatel nezpochybnil;
d) byla splněna i podmínka podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 odst. 1 trestního řádu. To znamená, že trestní řízení před trestním soudem nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím o vině a trestu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, popř. čl. 40 odst. 1 Listiny; tato otázka byla jen předběžně posouzena jako podmínka takového postupu soudu v této věci. Proto výhrady stěžovatele ohledně zjištění jeho viny směřují mimo cíl, neboť trestní řízení v jeho věci bylo ukončeno podmíněně jiným (tzv. zvláštním) způsobem podle pravidel XX. hlavy trestního řádu s tím, že při nesplnění podmínek v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Stěžovatel s tímto způsobem podmíněného ukončení trestního stíhání souhlasil (viz níže);
e) stěžovatel ve svém podání nezpochybňuje takovou kvalifikaci svého jednání, tvrdí však, že ve skutečnosti jde o omyl a souhru okolností.
20. Podstatné v tomto směru je, že výtky směřované proti policejnímu orgánu jdou proti kogentnímu ustanovení §42 odst. 1 písm. c) služebního zákona. Situace uvedené v celém ustanovení §42 odst. 1 vedou k povinnosti policejního orgánu příslušníka propustit. Nejedná se zde o uvážení správního orgánu, nýbrž o právem (zákonem) vázaný správní akt. Tento orgán nerozhoduje o vině a trestu, neboť by to bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a čl. 40 odst. 1 Listiny. V předmětné věci o tom rozhoduje sice soud, ovšem ve srovnání s případy podle §42 odst. 1 písm. a) a b) služebního zákona jen předběžně při posouzení možnosti použití předmětného ustanovení, neboť předpokladem jeho aplikace je naopak zastavení trestního stíhání (byť podmíněné). Výsledkem takového řízení pravomocné rozhodnutí o vině a trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny být nemůže, pouze to bude stanovení zkušební doby, popř. dalších podmínek ve smyslu §307 odst. 2 až 4 trestního řádu.
21. Tím spíše policejnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat důvodnost rozhodnutí trestního soudu, protože to je v kompetenci odvolacího trestního soudu v rámci trestního řízení. Rámec rozhodovací volnosti policejního orgánu je omezen především principem legality podle §181 odst. 2 služebního zákona. Podle §180 odst. 4 služební funkcionář hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. To se v daném případě mohlo týkat pouze posouzení toho, zda jednání, které bylo předmětem řízení, naplňovalo kvalifikaci „jednání v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka“, nikoli toho, zda má znaky trestného činu v jako případě §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Takto bylo také jednání posouzeno a v tomto směru ústavní stížnost námitky neobsahuje.
22. Stěžovatel dále namítá, že se v předmětném ustanovení hovoří o trestném činu. Ten však ve vztahu k jeho jednání nebyl zjištěn s ohledem na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Tento výklad však Ústavní soud nepřijal. Toto ustanovení je nutno vykládat tak, že prvním předpokladem tzv. odklonu je právě důvodné podezření ze spáchání trestného činu spojené s doznáním a souhlasem obviněného. V případě, že byl někdo pravomocným rozhodnutím shledán vinným ze spáchání trestného činu, nepřichází použití tzv. odklonu do úvahy, neboť to není v souladu s účelem zavedením tohoto zvláštního trestněprocesního institutu zákonem č. 292/1993 Sb. do trestního řádu, takže to nelze označit za nějaké obnovení maximy ve stylu „confessio est regina probationum“. Jedná se tedy jen o hypotézu pravidla vytyčujícího postup soudu nebo státního zástupce v tom smyslu, že se má jednat o postup v řízení, kde je osoba obviněna z trestného činu (nyní přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku). Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení v postupu policejního orgánu ani soudů neshledal.
23. Co se týče ostatních podmínek postupu podle předmětného ustanovení, jedná se, jak bylo uvedeno, o zákonem vázaný právní akt, kdy podle §180 odst. 5 služebního zákona byl policejní orgán vázán pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Přitom je zde výslovně stanoveno, že služební funkcionář si nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá, popř. probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce, musí vyčkat jeho výsledku. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od služebního či policejního orgánu podle §180 odst. 5, popř. správního soudu podle §52 odst. 2 s. ř. s., nemusí být vázán rozhodnutím trestního soudu (je-li před ním napadeno ústavní stížností), neboť takové rozhodnutí, popř. i jeho právní základ může přezkoumat z hlediska dodržení ústavnosti. V daném případě však pro takový postup není místo. Od právní moci prvostupňového rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové již totiž uplynul více jak jeden rok. Na počítání lhůty nemělo vliv ani navazující usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011 č. j. 6 T 10/2010-111 o splnění podmínek zkušební doby podle §307 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem k tomu již Ústavní soud nemůže na základě výjimky z pravidla zákazu projednání nepřípustného návrhu takové soudní rozhodnutí přezkoumávat [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Platí-li to pro možnost napadnout takové rozhodnutí přímo, tím spíše to platí pro situaci, kdy stěžovatel naopak s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasil a k činu (bez ohledu na to, zda podle jeho názoru trestnému či nikoli) se doznal ve smyslu §307 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Pro projednávanou věc je proto rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové postaveno na jisto a bylo třeba z něj vycházet. Nelze je napadat prostřednictvím ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které na ně navazuje.
24. V takové situaci nejsou dány ani předpoklady pro to, aby jednající senát Ústavního soudu přerušil řízení ve věci ústavní stížnosti podle §78 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu a postoupil návrh na zrušení předmětného ustanovení služebního zákona z hlediska kautel základních práv a svobod uvedených v Listině, popř. z hlediska porušení principu proporcionality zásahu do základních práv a svobod z hlediska možností zákonodárce vázat tak závažný následek na podmíněné zastavení trestního stíhání. To, že oba soudy dospěly k závěru, že v dané věci není třeba postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je v plném souladu se závěry, které Ústavní soud učinil v tomto řízení. Protože stěžovatel své námitky neústavnosti předmětného ustanovení služebního zákona nevložil do petitu svého návrhu, nebyly dány ani podmínky §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud mohl přiznat takový účinek odůvodnění ústavní stížnosti jen v případě, že by byla splněna základní podmínka – nutnost meritorního projednání této ústavní stížnosti.
25. Ústavní soud pouze dodává, že argumentace stěžovatele v tomto směru je založena na tom, že byl vlastně odsouzen. S tímto názorem se nemohl Ústavní soud ztotožnit s ohledem na zvláštnosti řízení podle oddílu 3. hlavy XX. trestního řádu. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání v sobě spojuje autoritativní rozhodování soudu či státního zástupce, které je však v daném případě podmíněno doznáním stěžovatele ve všech skutkových okolnostech naplňujících zákonné znaky trestného činu zpronevěry a jeho souhlasem, což je rys jednání soukromoprávní povahy. Dal-li stěžovatel souhlas a nevyužil-li možnosti podat stížnost podle §307 odst. 5 trestního řádu, když se jí po vyhlášení rozsudku vzdal, znamená to, že platí, že dal s konečnou platností souhlas pro aplikaci obsahu pravidla §307 odst. 1 trestního řádu. To, že v rámci řízení o jeho stížnost se může jeho postavení zhoršit (možnost reformationis in peius), na tom nic nemění. V následném řetězci právně vázaného aktu policejního orgánu tím však současně postavil tento policejní orgán bez dalšího před povinnost propustit ho ze služebního poměru. V tomto ohledu nemůže Ústavní soud konstatovat porušení pravidla čl. 4 odst. 3 Listiny ohledně zákazu diskriminace při omezení základních práv a svobod.
26. Stěžovatel měl jako příslušník ozbrojeného sboru znát předmětné ustanovení §42 odst. 1 služebního zákona a vědět, že pokud nedosáhne zproštění viny v trestním řízení řádně ukončeném, tak se nevyhnutelnému důsledku propuštění nevyhne ani souhlasem s podmíněným zastavením trestního stíhání. Zatímco otázka zavinění je klíčová v případě propuštění podle §42 odst. 1 písm. a) a b) služebního zákona, v projednávané věci se jedná jen o důsledek rozhodnutí orgánu, kterým je policejní orgán vázán, přičemž toto rozhodnutí je podmíněno souhlasem osoby, která má být propuštěna ze služebního poměru. S ohledem na pravomocně ukončené řízení podle §307 odst. 1 trestního řádu již nebylo možno také posuzovat, zda v dané věci právo na spravedlivý proces nezahrnuje poučení o důsledcích, které může postup podle tohoto ustanovení vyvolat v postavení obviněného podle jiných právních předpisů, když pro jiné fyzické osoby se takový zásah do jejich právní pozice nevyžaduje.
27. Ústavní soud tak konstatuje, že hlavní námitka stěžovatele proti výsledku správního a soudního řízení, totiž, že policejní orgán nebyl oprávněn jej propustit ze služebního poměru, je zjevně neopodstatněná. Jak bylo shora vyloženo, podle §180 odst. 5 a §181 odst. 2 služebního zákona se jednalo naopak o povinnost policejního orgánu takto postupovat. Za této situace, a vzhledem k uvedeným okolnostem, nebylo možno posoudit jinak závažné námitky stěžovatele v meritu věci a rozhodnout o nich podle §54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nálezem. Postup správního orgánu byl nařízen služebním zákonem, postup obou soudů vyšel ze zjištěného skutkového stavu, který stěžovatel nerozporuje (námitky směřují k odůvodnění trestního rozsudku), a výklad ústavního i obyčejného práva provedený oběma soudy nijak nepopírá existenci základních práv stěžovatele, ani extrémně nevybočuje z pravidel práva na spravedlivý proces. V rámci trestního řízení, kde je zásah orgánu veřejné moci podmíněn souhlasem dotčeného nositele základních práv a svobod, je nutno upozornit na zásadu vigilantibus iura, neboť tam, kde je vyžadován souhlas účastníka řízení, tam je třeba na postup orgánu veřejné moci klást jiné nároky a hodnotit jej podle jiných měřítek než v případě jeho autoritativního zásahu proti vůli obviněného.
28. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. V takovém případě návrh plynoucí z odůvodnění ústavní stížnosti ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.