ECLI:CZ:US:2013:3.US.1904.13.2
sp. zn. III. ÚS 1904/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. března 2013 č. j. 4 Aps 4/2013-6, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2013 č. j. 4 Aps 4/2013-13 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2013 č. j. 4 Aps 4/2013-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení Nejvyššího správního soudu. Obsah jeho ústavní stížnosti plyne souhrnně z usnesení účastníka řízení ze dne 23. dubna 2013 č. j. 4 Aps 4/2013-22 (dostupné na www.nssoud.cz). Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje. Stěžovatel jako v množství jiných podání nedostál zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel od roku 2007 mu adresoval více než 150 podání, ve vztahu ke kterým byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, I. ÚS 783/12, I. ÚS 2783/12, II. ÚS 3748/12).
2. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech stěžovatele opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
3. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, zejména pak v případě stěžovatele, který se na Ústavní soud obrátil již téměř čtyřmi sty podáními. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
4. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s více jak dvěma sty obdobnými usneseními) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu