ECLI:CZ:US:2013:3.US.2355.13.1
sp. zn. III. ÚS 2355/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti 1/ R. A., 2/ R. D., zastoupených JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem v Brně, Hlavní 40, proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 31. 5. 2013 vydanému soudcem Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 Nt 3057/2013-9 a následnému postupu Policie České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, neboť dle jejich názoru jím bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a taktéž jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně žádají Ústavní soud, aby zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jejich základních práv.
Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným příkazem k domovní prohlídce dle ustanovení §83 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §82 odst. 1 tr. řádu nařídil domovní prohlídku "bytu ve druhém nadzemním podlaží vlevo s domovním zvonkem označeným jménem D., v bytovém domě na adrese B., včetně všech jeho součástí a příslušenství, který užívá k bydlení podezřelá R. A. a podezřelý R. D.".
Příkaz k domovní prohlídce okresní soud odůvodnil podezřením, že se v označených prostorách mohou nacházet "paměťová média a nosiče pro výpočetní techniku, samotné počítače s vnitřní pamětí nebo i vytištěné listiny a písemnosti nebo i další nosiče dat, na kterých se mohou nacházet důkazy v souvislosti s projektem Duhová Pole v Brně", jakož i "účetnictví zájmových společností, listiny v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízením nebo i jakékoliv další důkazy v souvislosti s prověřovanou trestnou činností".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že:
1. Příkaz k domovní prohlídce zcela nedostatečně (ve smyslu závěrů nálezů sp. zn. III. ÚS 287/96, I. ÚS 369/10 a II. ÚS 3073/10) odůvodňuje, proč má být domovní prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, mj. i proto, že toto odůvodnění je zcela obecné a nekonkrétní (nevztahuje se ke konkrétním osobám ani důvodům neodkladnosti).
2. Stejně nedostatečně je odůvodněna potřebnost provedení domovní prohlídky, neboť se opírá o pouhou domněnku, že se v daných prostorách nacházejí blíže neurčené listiny či paměťové nosiče, což budí dojem, že byl příkaz k domovní prohlídce vydán pouze proto, aby policejní orgán mohl "metodou pokus-omyl" zjistit, zda se v prostorách jejich obydlí nacházejí věci důležité pro trestní řízení, či nikoliv, což je v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10, dle kterých musí být co možná nejpřesněji vymezeno, po čem je pátráno.
3. Není řádně vymezen trestný čin, pro který má být domovní prohlídka provedena, neboť - v rozporu se skutečností (resp. zcela účelově) - jsou označeni za součást organizované skupiny, přičemž však není nikterak konkretizováno, kdy a jakým způsobem mělo k jejich zapojení do ní dojít; ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že jejich inkriminovaná činnost s činností dalších podezřelých nijak nesouvisí. Nadto není (opět v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10) zřejmé, kterou trestněprávní skutkovou podstatu měli svým údajným jednáním naplnit.
4. Provedení domovní prohlídky bylo v rozporu s principem proporcionality, neboť sledovaného výsledku mohlo býti dosaženo použitím mírnějších prostředků, jakož i se zásadou zdrženlivosti vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, (§8, §78 a §79 tr. řádu); z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce nevyplývá, že by se soud možností použití alternativních způsobů opatření důkazů vůbec zabýval.
5. Příkaz k domovní prohlídce je pouhým a "přesným opisem" odůvodnění návrhu a neobsahuje žádné vlastní úvahy soudu, ani popis důvodů, které jej vedly k tomu, že návrhu vyhověl; po materiální stránce proto není příkazem soudu, nýbrž Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2013 stěžovatelé navrhli vstup České advokátní komory do řízení jako vedlejšího účastníka, protože podle jejich názoru došlo v dané věci k porušení ustanovení §85b odst. 1 tr. řádu tím, že policejní orgán nevyžádal součinnost České advokátní komory (konsekventně i k porušení ustanovení §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
V dalším doplnění ústavní stížnosti (ze dne 17. 10. 2013) stěžovatelé odkázali na obsah sdělení Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 30. 9. 2013, ve kterém jsou zodpovězeny stěžovatelkou položené otázky týkající se (možných) trestněprávních aspektů insolvenčního práva.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovateli namítaných ustanoveních Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v bytě stěžovatelů "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v "bytě ... je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce slouží.
Ohledně námitky stěžovatelů, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč (kvůli jakým věcem) má být domovní prohlídka provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Hodnoceno z těchto hledisek napadenému příkazu k domovní prohlídce nelze nic zásadního vytknout, neboť - na rozdíl od případů, ze kterých vzešly stěžovateli v ústavní stížnosti odkazované nálezy - potřebné materiální předpoklady, formulované v bodech 17 a 18 stěžovateli opakovaně odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10, nakonec naplňuje.
Přisvědčit není možno stěžovatelům ani potud, že by příkaz k domovní prohlídce nebyl výsledkem "samostatné duševní činnosti" rozhodujícího soudce. Přestože se určité formulace v návrhu na vydání příkazu a samotného příkazu k domovní prohlídce mohou shodovat, je současně zřejmé, že odůvodnění napadeného příkazu je jako celek formulováno autonomně a - v kontextu jisté časové naléhavosti - adekvátně konkrétně. Neobstojí tak námitka stěžovatelů, že by rozhodující soudce návrh státního zástupce "fakticky nepřezkoumal a spokojil se toliko s převzetím návrhu na provedení prohlídky".
Obdobné lze vztáhnout k otázce identifikace skutkové podstaty trestného činu, kterého se měli stěžovatelé svým jednáním dopustit. Z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce se podává, že se stěžovatelé měli stát součástí organizované skupiny, a oproti jejich tvrzení je zde konkretizováno, že se tak mělo stát po jmenování stěžovatelky insolvenční správkyní, a úkolem stěžovatelů mělo být pomocí postupných a předem plánovaných kroků zajistit ve spolupráci s ostatními členy skupiny kontrolu nad insolvenčním řízením za účelem vyvedení majetku společnosti.
Případným potom není ani tvrzení stěžovatelů, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu zdrženlivosti, neboť před vydáním příkazu k domovní prohlídce nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních §78 a §79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).
K námitce, že při provádění domovní prohlídky bylo porušeno ustanovení §85b tr. řádu, nemohlo být efektivně přihlédnuto, jestliže z protokolu o provedení domovní prohlídky se podává, že stěžovatelé nežádají přítomnost zástupce České advokátní komory, neboť písemnosti a ostatní věci, které se v bytě nacházejí (...) nemají souvislost s projednávanou trestní věcí, přičemž správnost (korektnost) obsahu tohoto protokolu stěžovatelé v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňují. Opodstatnění tím nemá ani návrh, aby jako vedlejší účastník do řízení před Ústavním soudem přistoupila Česká advokátní komora (§76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Konečně stojí za zaznamenání, že na dosud řečeném ničeho nemění ani obsah sdělení Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, neboť závěry, jež by - bez dalšího - mohly vést k úsudku, že napadený příkaz k domovní prohlídce vykazuje zjevné ústavněprávní deficity, neobsahuje.
Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11), a hodnocení návrhu stěžovatelů, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat "v porušování jejich základních práv", je tomu konsekventní.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu