infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.10.2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 [ nález / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: N 179/71 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:3.US.562.12.3

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Materiální vykonatelnost exekučního titulu (přezkum platnosti rozhodčí doložky vespotřebitelských smlouvách a pravomoci ...

Právní věta V exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález, se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky. Ústavní soud zastává názor, že pokud rozhodčí společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména, anebo jednoznačným určením jeho volby. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný, a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce. Jestliže je rozhodčí doložka sjednána ve spotřebitelské smlouvě, je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jehož cílem je ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Při zkoumání platnosti rozhodčí doložky je třeba zkoumat, zda způsob určení rozhodce nenaplňuje znaky nepřiměřených podmínek tím, že vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení Otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení, a to i tehdy, pokud povinný v rozhodčím řízení neexistenci (resp. neplatnost) rozhodčí smlouvy nenamítl. Jestliže obecné soudy nesplnily povinnost zabývat se posouzením materiální vykonatelnosti exekučního titulu, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2013:3.US.562.12.3
sp. zn. III. ÚS 562/12 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 24. října 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 ve věci ústavní stížnosti Jana Kavura, zastoupeného Mgr. Jiřím Salačem, LL.M., advokátem, se sídlem Výletní 957, 250 01 Brandýs nad Labem, doručovací adresa: pobočka AK Zlatnická 10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011 č. j. 25 Cdo 2175/2011-96, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 24 Co 90/2010-57 a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4, jimiž byla nařízena exekuce na stěžovatelův majetek, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Zajišťovací společnosti, s. r. o., IČ: 64087531, se sídlem Krakovská 583/9, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 24 Co 90/2010-57 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4 se zrušují. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel ústavní stížností napadá všechna v záhlaví tohoto nálezu označená rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále též jen "Listina") a práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvujícího, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v tom, že jak Okresní soud Praha-východ, tak i Krajský soud v Praze se při svém rozhodování zaměřily výhradně na existenci rozhodčího nálezu a jeho formální právní moci (jeho doručení stěžovateli), ale odmítly se zabývat otázkou platnosti rozhodčí doložky v bodu II smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a zprostředkovatelem kapitálového životního pojištění, obchodní společností ČFU, s. r. o. Stěžovatel v této souvislosti dále namítá, že oba obecné soudy se měly námitkami stěžovatele týkajícími se neplatnosti rozhodčí doložky zabývat v rámci řízení o návrhu oprávněné ČFU, s. r. o., na nařízení exekuce na majetek stěžovatele a přezkoumat rovněž pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu z úřední povinnosti. Tato povinnost soudů podle názoru stěžovatele vyplývá z judikatury Evropského soudního dvora k aplikaci směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), v němž se uvádí, že je třeba považovat za nepřípustnou, a tedy neplatnou takovou rozhodčí doložku, která nezajišťuje dodržení procesních práv srovnatelných s řízením, které by mohlo proběhnout v případě, že by se spotřebitel k ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nezavázal. Stěžovatel dále podrobně vysvětluje, z jakých důvodů je rozhodčí doložka sjednaná ve smlouvě neplatná ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 občanského zákoníku: - způsob vedení rozhodčího řízení je stanoven pouze odkazem na jednací a poplatkový řád společnosti ČRS GROUP, s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem; - řízení je zásadně jednoinstanční a neveřejné; - způsob určení rozhodce ad hoc je netransparentní - má být určen osobou jednatele společnosti. ´ Protože stěžovatel nebyl poučen o možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu (§31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), této možnosti nevyužil. Závěrem stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí. II. Z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 28 Nc 9757/2009 Ústavní soud zjistil, že tento soud usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4 (které ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu nabylo právní moci dnem 17. 5. 2010) nařídil ve věci oprávněné ČFU, s. r. o., (později Zajišťovací společnost, s. r. o.) proti povinnému Janu Kavurovi podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Eduardem Rojíčkem ze dne 13. 2. 2009 č. j. ČRS-SP-16/2009 na majetek povinného exekuci pro částku 10 000 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 21 424 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou stanoveny v průběhu řízení (výrok I). Provedením této exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava (výrok II), přičemž soud zakázal povinnému po doručení tohoto usnesení nakládat s jeho majetkem (výrok III). Na č. l. 8-9 spisu je založena kopie rozhodčího nálezu ČRS GROUP, s. r. o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Matiční 730/3, ze dne 13. 2. 2009 č. j. ČRS-SP-16/2009 (který nabyl právní moci dnem 21. 1. 2009 a stal se vykonatelným dne 25. 1. 2009), jímž stěžovateli jako straně žalované uložil rozhodce JUDr. Eduard Rojíček zaplatit žalobci částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % p. a. a dále až do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, a to do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu (výrok I), náklady rozhodčího řízení ve výši 10 000 Kč (výrok II) a náklady právního zastoupení ve výši 11 424 Kč (výrok III). Na č. l. 23 je založena kopie smlouvy ze dne 10. 9. 2007 uzavřené mezi ČFU, s. r. o., a stěžovatelem, obsahující pod bodem II rozhodčí doložku tohoto znění (pozn. red.: včetně pravopisných nepřesností): "Věřitel s dlužníkem se dohodli, že veškeré spory mezi nimi, ať již vzniklé nebo budoucí, budou rozhodovány v rozhodčím řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a to jedním ad hoc rozhodcem, kterého jmenuje jednatel společnosti ČRS GROUP s. r. o. se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Matiční 730/3, PSČ 702 00 (dále jen "ČRS GROUP s. r. o."). Rozhodčí řízení se zahajuje doručením návrhu smluvní strany na adresu ČRS GROUP s. r. o., Ostrava - Moravská Ostrava, Matiční 730/3, PSČ 702 00. Rozhodčí řízení bude probíhat dle Jednacího řádu a Poplatkového řádu vydanými ČRS GROUP s. r. o., na základě písemných podkladů a vyjádření předaných smluvnímu stranami. Strany tímto prohlašují, že možnost vyjádřit se k věci danou jim rozhodcem na základě tohoto ujednání považují za poskytnutí možnosti věc před rozhodci projednat ve smyslu příslušných ustanovení citovaného zákona. Ústní jednání bude svoláno v případě, bude-li to rozhodce považovat za nezbytné pro vydání rozhodnutí. Platné znění Jednacího a Poplatkového řádu je zveřejněno na adrese www.crs-group.cz." Krajský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce pro příslušenství pohledávky, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález není vykonatelným exekučním titulem v případě příslušenství pohledávky, neboť nestanoví počátek doby, od níž se úrok z prodlení ve stanovené výši počítá. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález byl stěžovateli doručen dne 20. 2. 2009, stal se vykonatelným dne 24. 2. 2009. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.], neboť podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) dovolání v dané věci není přípustné, a to i přes nesprávné poučení o případné přípustnosti dovolání. Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a usnesením ze dne 22. 3. 2012 č. j. III. ÚS 562/12-26 odložil vykonatelnost napadených usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 25 Cdo 2175/2011-96, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010 č. j. 24 Co 90/2010-57 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, za nějž jedná předseda senátu JUDr. Vladimír Mikušek, který zdůraznil, že stěžovatel ústavní stížností sice rovněž napadl rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, blíže se však tímto rozhodnutím nezabývá ani neuvádí, v čem by měla být právě tímto rozhodnutím dotčena jeho práva zaručená Ústavou a Listinou. Krajský soud v Praze jménem předsedkyně senátu JUDr. Šárky Kamenické odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a podotknul, že stěžovatel okolnost, že exekuční titul byl vydán ve věci vyplývající ze spotřebitelské smlouvy, neuvedl. Zbývající účastníci řízení - Okresní soud Praha-východ a Zajišťovací společnost, s. r. o., jako vedlejší účastník řízení - se k ústavní stížnosti, ač Ústavním soudem vyzváni, nevyjádřili (viz č. l. 30-31, č. l. 34). Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by byly pro rozhodování relevantní, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření již účastníkům a vedlejšímu účastníkovi k replice. IV. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, jestli ústavní stížnost splňuje zákonné požadavky a jestli jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jednou z těchto podmínek je i dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, byla ústavní stížnost podána včas. Ve vztahu k nesprávnému poučení Krajského soudu v Praze dovolací soud konstatoval, že takové nesprávné poučení, podle něhož je dovolání proti němu (za určitých podmínek) přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Postup dovolacího soudu nelze označit za svévolný, přičemž ústavní stížnost napadající usnesení dovolacího soudu je v této části zjevně neopodstatněná. I když vadné poučení Krajského soudu v Praze nemůže založit přípustnost podaného dovolání, jiné důsledky má ve smyslu judikatury Ústavního soudu chybné poučení ve vztahu k posouzení včasnosti ústavní stížnosti [shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v citovaném nálezu vyslovil názor, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané ústavní stížnosti, že akceptace závěru o opožděnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou obecných soudů by byla nepřípustně formalistickým přístupem, neboť stěžovatel v daném případě postupoval v oprávněné důvěře ve správnost poučení krajského soudu, pokud předmětné dovolání podal, a nesprávné, tedy vadné poučení krajského soudu nemůže jít k tíži toho, kdo u soudu hledal ochranu svých základních práv a svobod [např. nález sp. zn. III. ÚS 332/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 173/35 SbNU 323), usnesení sp. zn. I. ÚS 2178/09 ze dne 4. 9. 2009 a nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)]. Z výše uvedeného důvodu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, i když dovolání nebylo v předmětné věci zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatele. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně. V. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími i vyžádaným spisem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 28 Nc 9757/2009, dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 24 Co 90/2010-57 a ve vztahu k usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4 je ústavní stížnost důvodná. Důvodností či opodstatněností podané ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k věci, resp. k existenci uplatňovaného práva. Tato povinnost však nebyla v předchozím exekučním řízení respektována. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že občanské soudní řízení ve spojení s řízením rozhodčím se rozpadá na dva samostatné úseky, a to nalézací a exekuční. V rámci nalézacího řízení soud, resp. rozhodce, autoritativně rozhoduje o sporu, který vznikl mezi účastníky. Domnívá-li se účastník takového nalézacího řízení, že rozhodnutí není správné, eventuálně spravedlivé, může se domáhat své ochrany opět v nalézacím řízení, a to prostředky, které mu zákon poskytuje. Stane-li se takové rozhodnutí vykonatelným, může se oprávněný účastník domáhat vynucení povinnosti v exekučním řízení, které je však řízením samostatným. Exekuční titul, v souzené věci rozhodčí nález, je tak předpokladem pro nařízení exekuce, nikoliv předmětem přezkumu. Rozhodčí nález tak v žádném případě nemůže být přezkoumán z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným. Ústavní soud zastává názor, že v exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. V tomto smyslu Ústavní soud nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů při posouzení otázky, jestli předmětný rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem. Jak vyplývá z obsahu připojeného soudního spisu sp. zn. 28 Nc 9757/2009, rozhodčí nález vykazuje řadu vad a nesprávností. Tak např. rozhodce JUDr. Eduard Rojíček ve svém rozhodčím nálezu datovaném dne 13. 2. 2009, který však údajně podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne 21. 1. 2009 a stal se vykonatelným dne 25. 1. 2009, uvádí, že výzva stěžovateli k zaujetí stanoviska byla podle doručenky doručena dne 21. 1. 2009 a dne 22. 1. 2009 mu počala běžet 14denní lhůta k vyjádření, přičemž stěžovatel se v této lhůtě k žalobě ani k předloženým důkazům nevyjádřil. Z připojeného stejnopisu žaloby žalobce ČFU, s. r. o., se však zjišťuje, že žaloba byla v zastoupení advokátky žalobce podána dne 26. 1. 2009 a vyjádření stěžovatel rozhodci zaslal ve stanovené lhůtě. Rozhodcem v předmětné věci byl jmenován JUDr. Eduard Rojíček na základě postupu podle ustanovení §2 odst. 2 jednacího řádu společnosti ČRS-GROUP, s. r. o., který byl zapsán v seznamu výše jmenované společnosti. Z uvedeného je tedy zřejmé, že výběr rozhodce byl ponechán na vůli jednatele společnosti ČRS GROUP, s. r. o., který rozhodce vybral ze seznamu vedeného rozhodčí společností. Ústavní soud zastává názor, že pokud uvedená společnost není a nebyla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§13 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména, anebo jednoznačným určením jeho volby. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů jednoznačně preferuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný, a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce a je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť i na povinnost jednoznačně stanovit osobu rozhodce v konkrétním rozhodčím řízení lze vztáhnout povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu. Těmito skutečnostmi se Okresní soud Praha-východ při nařízení exekuce nezabýval. Zkoumáním vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu se zabýval až odvolací soud, který sice konstatoval, že z rozhodčího spisu "jsou zřejmé určité zmatečnosti, provázející dané rozhodčí řízení", avšak nevyvodil z těchto vad adekvátní závěry. Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky, uvedené pod bodem II smlouvy ze dne 10. 9. 2007. Pokud je rozhodčí doložka shledána neplatnou, je nutno posoudit rozhodčí nález jako nezpůsobilý exekuční titul. Ústavní soud při posuzování problematiky rozhodčích doložek vychází ze zjištění, že v projednávané věci jde o smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, která má charakter spotřebitelské smlouvy. Nelze zpochybnit skutečnost, že v předmětné smlouvě na straně jedné vystupuje stěžovatel (dlužník) v postavení spotřebitele a na straně druhé vedlejší účastník v pozici dodavatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (§53 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "obč. zák."). Z těchto důvodů je nutné na posouzení sporné rozhodčí doložky nahlížet z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Práva spojená s ochranou spotřebitele jsou v občanském zákoníku upravena v §52 a násl. obč. zák. Ústavní soud při hodnocení této problematiky vždy bere v úvahu cíl této právní úpravy, kterou je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele). Ústavní soud se již v nálezu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 podrobně zabýval významem směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5. 4. 1993. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka v projednávané věci tak, jak byla vymezena pod bodem II smlouvy ze dne 10. 9. 2007, naplňuje znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolává nerovné postavení mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje značné disproporční intenzity, která je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení, v daném případě stěžovatele. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 uvedl, že procesní nerovnováha ve spotřebitelských smlouvách může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. Platnost sjednané rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách předpokládá zejména transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Tato podmínka není splněna, pokud, jako je tomu v projednávané věci, je v předmětné rozhodčí doložce stanoveno, že veškeré spory budou rozhodovány jedním ad hoc rozhodcem, kterého jmenuje jednatel společnosti ČRS GROUP, s. r. o., přičemž předmětné rozhodčí řízení má probíhat podle jednacího a poplatkového řádu vydaného ČRS GROUP, s. r. o. Takové znění rozhodčí doložky nezaručuje procesní práva účastníků řízení srovnatelná s řízením, které by probíhalo v případě, kdy by se spotřebitel k takovému ujednání nezavázal (ústnost, přímost, odvolací instance), což však rozhodčí řízení v této formě nezaručovalo. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9) zdůraznil, že zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Obdobně i Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2227/2011) uvedl, že takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci (resp. neplatnost) rozhodčí smlouvy nenamítl. V projednávané věci je vhodné znovu připomenout, že stěžovatel své stanovisko k rozhodčímu řízení ve stanovené lhůtě rozhodci zaslal, ten však se námitkami stěžovatele vůbec nezabýval a nepravdivě v rozhodčím nálezu tvrdil, že se stěžovatel ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, takže podle podmínek jednacího řádu má za to, že nárok žalobce žalovaný uznává. Při zkoumání uvedené otázky, tedy pravomoci orgánu, který vydal exekuční titul, tak došlo k pochybení jak na straně soudu prvního stupně, tak i na straně soudu odvolacího. Obiter dictum Ústavní soud dodává: Ustanovení spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek apod. je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil [viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010 č. j. 24 Co 90/2010-57 a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. dubna 2009 č. j. 28 Nc 9757/2009-4 vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a napadená usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:3.US.562.12.3
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 562/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/71 SbNU 153
Populární název Materiální vykonatelnost exekučního titulu (přezkum platnosti rozhodčí doložky vespotřebitelských smlouvách a pravomoci rozhodce v exekučním řízení)
Datum rozhodnutí 24. 10. 2013
Datum vyhlášení 12. 11. 2013
Datum podání 18. 2. 2012
Datum zpřístupnění 26. 11. 2013
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 216/1994 Sb., §31, §13
  • 40/1964 Sb., §52, §55 odst.2, §53
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstřík rozhodčí nález
rozhodce
smlouva
neplatnost
exekuce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-562-12_3
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81579
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19