ECLI:CZ:US:2013:3.US.566.13.1
sp. zn. III. ÚS 566/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 14. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem, se sídlem 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, Palackého 195, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 č. j. 68 To 308/2012-307, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 č. j. 68 To 308/2012-307 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na veřejné projednání věci dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 č. j. 68 To 308/2012-307 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť jím mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále k porušení jeho práva na spravedlivý proces a jeho práva na veřejné projednání věci dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 3. 2011 č. j. 1 T 177/2010-238, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2011 č. j. 68 To 159/2011-263, za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen "tr. zák."), za nějž mu byl dle §158 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl dle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Dle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služebního poměru policisty v trvání 2 let.
Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle citovaných rozhodnutí obecných soudů dopustil spolu s rovněž pravomocně odsouzeným P. D. (zkráceně řečeno) tím, že dne 16. 10. 2009 kolem 22.00 hod. ve Vsetíně na parkovišti poblíž světly řízené křižovatky ulic Smetanova a Gen. Klapálka, v době výkonu služby autohlídky Policie České republiky Vsetín, P. D. v rámci jinak důvodného služebního zákroku proti Petru Čablíkovi a Martinu Moudrému pro přestupek spočívající v tom, že krátce předtím přecházeli křižovatku v době, kdy jim na semaforu pro chodce svítilo červené světlo, poté, co se Petr Čablík opakovaně a zvýšeným hlasem dožadoval předložení důkazu o spáchání přestupku, v rozporu s §53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jenž stanoví podmínky, za nichž je policista oprávněn použít donucovací prostředky, jimiž jsou dle §52 písm. a) téhož zákona i údery, Petra Čablíka pěstí udeřil do oblasti levé tváře, až ten upadl, a když vstal a měl k takovému jeho jednání výhrady, opět Petra Čablíka pěstí udeřil do oblasti levé tváře, přičemž si musel být vědom toho, že tímto způsobem fyzického násilí může Petru Čablíkovi ublížit na zdraví, čímž mu způsobil infrakci svalového výběžku dolní čelisti vlevo, pohmoždění druhé větve trojklaného nervu a tržně zhmožděnou ránu levého ústního koutku, v důsledku čehož byl Petr Čablík částečně omezen v běžném způsobu života po dobu 10 až 14 dnů, přičemž stěžovatel, jako druhý člen autohlídky, toto protiprávní jednání P. D. vůči Petru Čablíkovi z bezprostřední blízkosti sledoval, avšak v rozporu se základní povinností policisty uvedenou v §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neučinil nic, aby P. D. v tom zabránil, a ani následně stěžovatel toto jednání P. D. neoznámil svému nadřízenému.
Dne 5. 6. 2012 stěžovatel podal Okresnímu soudu ve Vsetíně ve smyslu §278 odst. 1 a §280 odst. 3 tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že v předmětné trestní věci, po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které byly obecným soudům dříve neznámé a které by mohly, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Nová skutečnost odůvodňující návrh na povolení obnovy, podporující verzi obhajoby a vyvracející podanou obžalobu, spočívala v tom, že se ve věci objevili noví svědci - Josef Hořák a Jiří Kolbinger, ke kterým přistoupila i osoba třetího svědka, Petra Piskláka, který byl k dispozici již dříve odvolacímu soudu.
Okresní soud ve Vsetíně ve veřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2012 předvolal všechny tři navržené svědky a vyslechl je. Dle zjištění okresního soudu vyšlo po pravomocném skončení věci najevo, že se na daném místě v době činu pohybovalo více osob, které bylo možno ztotožnit a vyslechnout až v době před zahájením a v průběhu řízení o povolení obnovy řízení. Ve světle nových důkazů měl soud prvního stupně za to, že v dané věci je důvodné a nezbytné na základě nových skutečností provést rekonstrukci na místě činu za účasti jak svědků nových, tak i svědků v hlavním líčení již vyslechnutých, neboť jen tak bude možno s konečnou platností vyhodnotit, co jednotliví svědci mohli vidět, co naopak ne a z jakých úhlů a vzdáleností skutkový děj pozorovali.
Okresní soud ve Vsetíně vydal dne 9. 7. 2012 usnesení č. j. 1 T 177/2010-298, jímž dle §284 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povolení obnovy řízení a zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 3. 2011 č. j. 1 T 177/2010-238, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 6. 2011 č. j. 68 To 159/2011-263, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dle §284 odst. 2 tr. řádu Okresní soud ve Vsetíně vrátil věc k došetření státnímu zástupci.
Proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 7. 2012 č. j. 1 T 177/2010- 298, kterým byla povolena obnova řízení, podal krajský státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci dne 23. 7. 2012 stížnost ve smyslu §286 odst. 3 tr. řádu, v jejímž odůvodnění, mimo jiné, považuje tvrzení nových svědků Josefa Hořáka a Jiřího Kolbingera za nevěrohodná.
Tuto stížnost Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci projednal v neveřejném zasedání dne 11. 10. 2012 a rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 7. 2012 č. j. 1 T 177/2010-298 zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že se podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítá, protože nebyly shledány důvody obnovy dle §278 tr. řádu, neboť nevyšly najevo takové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vyplývá, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dospěl k uvedenému závěru na základě spisového materiálu poté, co konstatoval, že z výpovědí nových svědků nevyplývají žádné nové skutečnosti, neboť to, co nyní uvádějí, se ztotožňuje s tvrzeními obhajoby.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s postupem krajského soudu, jenž ke svým závěrům dospěl, aniž by se zabýval provedenými důkazy ve veřejném zasedání, případně provedl výslechy navržených svědků. Odvolací soud se mimo jiné ve svém odůvodnění také pozastavoval nad způsobem, jakým se objevili po pravomocném skončení řízení noví svědci, neboť se tak stalo na základě výzvy prostřednictvím sociální sítě facebook a následné komunikace mezi stěžovatelem, odsouzeným D., jejich obhájcem a výše zmíněnými svědky. Stěžovatel k tomu v ústavní stížnosti uvádí, že se po celou dobu od skončení trestní věci oba odsouzení snažili zajistit svědky, případně další důkazy, které by mohly vnést do trestní věci nové skutečnosti, neboť po celou dobu trestního řízení stěžovatel s odsouzeným D. shodně tvrdili, že skutek, pro který byli odsouzeni, nespáchali. Pakliže na výzvu prostřednictvím sociální sítě facebook zareagovali dva výše zmínění svědci, je logické, že se s nimi stěžovatel spolu s D. a svým obhájcem museli nejdříve sejít, aby tak mohli zjistit, zda jejich svědecké výpovědi mohou přinést v trestním řízení nové skutečnosti či důkazy, které by odůvodňovaly podání návrhu na povolení obnovy řízení. Tímto postupem jednali v souladu s §89 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel se domnívá, že hodnocení provedených důkazů (hodnocení svědeckých výpovědí nových svědků) odvolacím soudem se omezilo pouze na zpochybňování způsobu zajištění těchto svědků a jejich věrohodnosti, nikoliv tedy na zjištění, zda se jedná o důkazy nové ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Dle stěžovatele tento postup není v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dále mimo jiné poukazuje i na rozcházející se svědecké výpovědi svědků v původním řízení, na jejichž základě byl stěžovatel odsouzen, přičemž šlo o známé poškozeného, a tudíž mohlo dojít z jeho strany k jejich ovlivňování. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že ze znaleckých posudků nebyla jednoznačně stanovena přesná doba způsobení poranění poškozeného.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a Okresního soudu ve Vsetíně jako vedlejšího účastníka řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 177/2010. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 11. 10. 2012 č. j. 68 To 308/2012-307.
III.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
V projednávané věci bylo třeba přezkoumat postup Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který v neveřejném zasedání rozhodl o stížnosti státního zástupce dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že vedle zrušení usnesení okresního soudu, jímž byla na základě provedeného dokazování povolena obnova řízení, sám s odkazem na §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť na základě spisového materiálu neshledal důvody takové obnovy podle §278 tr. řádu.
V dané věci je především významné, že obdobnou právní otázkou, kterou projednávanou ústavní stížností navrhovatel otevřel, se Ústavní soud zabýval již dříve, jmenovitě v nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), jehož závěry byly později přeneseny a totožně aplikovány v nálezu sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141).
V nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 Ústavní soud konstatoval, že si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci, jehož meritem není otázka viny trestným činem ani otázka dočasného zbavení osobní svobody, ale toliko posouzení charakteru důkazů a skutečností předkládaných navrhovatelem z hledisek uvedených v §278 odst. 1 větě první tr. řádu. Vychází se přitom z presumpce správnosti pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že již s ohledem na článek 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředcích, včetně řízení o povolení obnovy, rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v článku 38 odst. 2 Listiny, případně v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, základem.
Ústavní soud, beroucí na zřetel specifika řízení o povolení obnovy jakožto mimořádného opravného prostředku, má za to, že i v předmětné věci stěžovatele je třeba přiměřeně aplikovat závěry ohledně práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, k nimž Ústavní soud dospěl ve svých nálezech týkajících se obviněných v trestním řízení, včetně řízení před odvolacím soudem. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení (např. v opravných řízeních, v nichž kasační soud rozhoduje výhradně o právních otázkách), zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515), sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)].
Trestní řád rozeznává vedle hlavního líčení jako další formy jednání soudu veřejné a neveřejné zasedání. Veřejné zasedání je určeno k projednávání buď přímo otázky viny a trestu, nebo otázek, které se svým významem a povahou této základní otázce trestního řízení blíží. Naopak neveřejné zasedání je zpravidla vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran, jejichž součinnost zde není nutná; je zde preferována rychlost a operativnost (k charakteru neveřejné formy zasedání viz nález sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004). V neveřejném zasedání se připouští provedení důkazu pouze přečtením protokolů a jiných písemností (srov. §243 tr. řádu). Podle §240 tr. řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V některých případech trestní řád neveřejnou formu zasedání soudu výslovně stanoví (§231 odst. 2 věta první, §383 odst. 3, §420 odst. 5, §452 odst. 4 tr. řádu), jindy ji zákon za určitých podmínek připouští jako alternativu k veřejnému zasedání (např. podle §187 odst. 1, §263 odst. 1, §265r odst. 1, §274 a právě §286 odst. 2 tr. řádu).
S ohledem na znění §240 tr. řádu lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání. Soud druhého stupně tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§148, 149 tr. řádu), tedy včetně zrušení napadeného rozhodnutí a vlastního rozhodnutí ve věci dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
V projednávané věci je tedy třeba zodpovědět otázku, zda v neveřejném zasedání může soud druhého stupně postupovat i v řízení o stížnosti dle §286 odst. 3 tr. řádu, a to tak, že návrh na povolení obnovy sám v neveřejném zasedání zamítne z důvodu uvedeného v §283 písm. d) tr. řádu.
Ze závěru výše citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (srov. též nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013) plyne, že rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v §286 odst. 1 tr. řádu, tedy ve veřejném zasedání.
Rozhodl-li v nyní projednávané věci stížnostní soud o stížností napadeném usnesení okresního soudu, jímž byla povolena obnova řízení tak, že předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám nově rozhodl zcela opačně, tedy že zamítl návrh na povolení obnovy, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání, postupoval v rozporu s právními závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010.
Ve věci stěžovatele nelze ponechat stranou jak problematiku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311), sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], tak i otázky důkazního řízení a hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle §2 odst. 11 a 12 tr. řádu.
Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajistit nelze, proto má Ústavní soud za to, že rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle §286 odst. 3 tr. řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. §259 odst. 3, §263 odst. 7 tr. řádu).
V předmětné věci stížnostní soud v neveřejném zasedání provedl důkazy přečtením protokolů zaznamenaných svědeckých výpovědí, na jejichž základě jinak, nově (ve srovnání se soudem prvního stupně) zhodnotil tyto důkazy, zejména dovodil, že z výpovědí nově obhajobou navržených svědků nevyplývají žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení. Pakliže stížnostní soud tímto způsobem přehodnotil dokazování a dospěl ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně, který shledal důvody pro obnovu řízení, aniž by tak konal ve veřejném zasedání, resp. aniž by umožnil stěžovateli se k opakovaným důkazům vyjádřit, neumožnil mu provádět efektivní obranu. Stížnostní soud stěžovatele fakticky zbavil možnosti vlastní argumentací ovlivnit rozhodování tohoto soudu o opravném prostředku, jenž byl podán v jeho neprospěch. Tímto postupem odvolací soud nerespektoval základní předpoklady řízení před trestními soudy, jež je ovládáno zásadou veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 10, 11, 12 tr. řádu).
Nelze odhlédnout od skutečnosti, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje mimo jiné znaky tzv. překvapivosti rozhodnutí, jak je definována v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999, obdobně nález ve věci sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008]. Jestliže soud prvního stupně z obsahu svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že v původním pravomocně skončeném řízení nebyl skutkový stav zjištěn náležitě, a shledal tak důvody pro povolení obnovy řízení, zejména za účelem provedení rekonstrukce na místě a v době činu, kterou označil v dané věci za nezbytnou a potřebnou, vedenou s cílem odstranit rozpory ve výpovědích svědků, a následně na základě stížnosti krajského státního zástupce stížnostní soud shledal v neveřejném zasedání, že takové nové skutečnosti či důkazy v dané věci nejsou dány, aniž by provedl dokazování v zasedání veřejném, a umožnil tak stěžovateli se proti - v jeho neprospěch hovořící - změně skutkových zjištění učiněných stížnostním soudem bránit, je nutno z pohledu ústavněprávního napadené rozhodnutí označit za překvapivé a sotva předvídatelné, nesoucí znaky libovůle.
Na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, které z uvedeného neveřejného zasedání vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, zcela v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 a sp. zn. III. ÚS 1455/11, od kterých Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odchylovat.
Ústavní soud proto postupoval dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2012 č. j. 68 To 308/2012-307 zrušil.