infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2013, sp. zn. IV. ÚS 1216/13 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:4.US.1216.13.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:4.US.1216.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1216/13 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem na adrese Karviná-Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. května 2009 č. j. 46 C 167/2003-224, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2012 č. j. 44 Co 309/2009-309 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013 č. j. 25 Cdo 2381/2012-332, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. dubna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 167/2003 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. května 2003 domáhala proti žalované Fakultní nemocnici Brno, příspěvkové organizaci, bolestného a odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 254 001,- Kč s příslušenstvím a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 11 394,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. června 2003 do budoucna, a to jako náhrady škody na zdraví, jíž utrpěla při operačním zákroku u žalované, spočívající v přerušení vláken hlasivkového nervu na obou stranách, kolapsu hlasivek, porušení hlasu a podstatném zúžení dýchací štěrbiny s následnou dušností. Městský soud v Brně po provedeném řízení rozsudkem ze dne 13. května 2009 č. j. 46 C 167/2003-224 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit jednak žalované na náhradě nákladů řízení částku 66 820,- Kč a dále České republice částku 42 866,- Kč. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2012 č. j. 44 Co 309/2009-309 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem dalších svědků a v kontextu s výsledky dokazování soudem prvního stupně konstatoval, že nelze než se ztotožnit s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, že žalované nebylo prokázáno porušení právní povinnosti vyplývající z ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, poskytovat zdravotní péči v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy (postup lege artis). V řízení nebylo prokázáno, že by v průběhu operace či intubace došlo k chybnému kroku vedoucímu k poškození hlasivkových nervů a příčina poškození zůstala neobjasněna, stěžovatelce byla poskytnuta standardní zdravotní péče přiměřená okolnostem případu, včetně pooperační péče. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části uložené povinnosti stěžovatelce zaplatit žalované a České republice náklady řízení před soudem prvního stupně tak, že jí uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalované ve výši 33 410,- Kč a České republice ve výši 21 433,- Kč. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala i dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2013 č. j. 25 Cdo 2381/2012-332 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podstatou námitek stěžovatelky byl nesouhlas, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 29. května 2001 upadla ve vaně a poranila si krční páteř. Dne 1. června byla přijata na ortopedickou kliniku žalované. Byl jí diagnostikován výhřez meziobratlové ploténky C5-6, téhož dne se podrobila operaci krční páteře, přičemž v rámci následné hospitalizace byla u ní zjištěna oboustranná paréza hlasivkových nervů a v důsledku tohoto stavu byla uznána plně invalidní. Obecné soudy žalobu zamítly z důvodu, že stěžovatelka neprokázala konkrétní příčinu zdravotního poškození a tím i porušení povinností ze strany nemocnice. Odvolací soud zamítl další důkazní návrhy stěžovatelky buď pro nepřípustné novoty, nebo jako nadbytečné. Stěžovatelce však není jasné, které jí navržené důkazy odvolací soud nepřipustil z důvodu neúplné apelace a proč, a které jako nadbytečné. V tomto směru považuje stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Stěžovatelka navrhla vyslechnout svědky, kteří měli dosvědčit, že před nástupem do nemocnice vůbec žádné zdravotní potíže stran hlasivek neměla. Těmito důkazními návrhy reagovala stěžovatelka na vyjádření znalce Doc. MUDr. Astla u odvolacího jednání. Dále navrhovala vypracovat další znalecký posudek, jelikož se posudky znalců prof. MUDr. Houdka a prof. MUDr. Stárka z Fakultní nemocnice v Olomouci na straně jedné, a Doc. MUDr. Astla a Doc. MUDr. Štulíka z Fakultní nemocnice Motol na straně druhé, lišily v otázce nejpravděpodobnější příčiny poškození zdraví. Konečně navrhovala opětovně vyslechnout po vypracování posudku pražských znalců Doc. MUDr. Astla a Doc. MUDr. Štulíka i prof. MUDr. Houdka a prof. MUDr. Stárka, protože pokud se znalci Doc. MUDr. Astl a Doc. MUDr. Štulík obsáhle vyjadřovali k jejich posudku, tak by rovněž těmto znalcům měl být dán prostor vyjádřit se k posudku pražskému. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy k celé věci přistupovaly s přepjatým formalismem, pokud po ní požadovaly prokázání konkrétní příčiny jejího zdravotního poškození. Stěžovatelka chápe, že každý lékařský zákrok sebou může nést komplikace a každý pacient s určitou mírou rizika musí počítat, nikdo však nemůže podle názoru stěžovatelky počítat s tím, že nastoupí do nemocnice k běžné operaci vyhřezlé ploténky krční páteře a z nemocnice odejde jako invalida s oboustrannou obrnou hlasivkového nervu. Stěžovatelka dále tvrdila, že v řízení prokázala, že k poškození zdraví nedošlo v důsledku běžného rizika léčebného postupu a že k němu s největší pravděpodobností blížící se jistotě došlo v době od přijetí do propuštění z nemocnice. Proto měly soudy nárok stěžovatelky posoudit minimálně co do základu jako důvodný. Postupovaly-li obecné soudy jinak, jsou jejich skutkové a právní závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. K důvodům, proč nebylo možno žalobě vyhovět, se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily všechny ve věci rozhodující soudy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Odvolací soud přitom dostatečně srozumitelně stěžovatelce vyložil, že "její návrhy na další dokazování byly buď nepřípustné ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. (výslechy dalších svědků), jednak by nemohly pro objasnění věci přinést žádné další relevantní poznatky (např. revizní znalecký posudek). Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 29. května 2013 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:4.US.1216.13.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1216/13
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 5. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 4. 2013
Datum zpřístupnění 19. 6. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 20/1966 Sb., §11 odst.1
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík bolestné
dokazování
škoda/odpovědnost za škodu
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1216-13_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 79445
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22