ECLI:CZ:US:2013:4.US.1487.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1487/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 39 Co 389/2012-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 32 odst. 4 Listiny domáhal zrušení shora označeného rozsudku, vydaného v řízení o změnu výchovy a úpravu styku s jeho nezletilým synem J.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 5. 2012 č. j. 19 P 36/2006-396, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že návrh stěžovatele na svěření nezl. J. do střídavé výchovy obou rodičů s intervalem 14 dnů obvodní soud po provedeném dokazování zamítl (výrok I.), styk otce s nezletilým nově upravil (výroky II. - VI.), oběma rodičům uložil povinnosti související s řádným předáním a převzetím dítěte (výroky VII. - VIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IX.). Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl k závěru, že v mezidobí od poslední úpravy výchovy nezletilého, který je ve výchově a péči matky a s otcem se stýká v rozsahu soudem vymezeném, nenastala podstatná změna v poměrech ani na straně dítěte, ani na straně rodičů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výchově. Soud přihlédl k věku nezletilého, omezené komunikaci mezi rodiči, vzdálenosti jejich bydlišť a za nevhodný označil otcem navržený způsob převzetí syna ke styku. S ohledem na okolnosti případu soud ponechal v platnosti dosavadní úpravu víkendového styku otce s nezletilým a styk o Vánocích, Velikonocích a jarních a letních prázdninách prodloužil. K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel stručně vylíčil skutkové okolnosti případu a svoje osobní a majetkové poměry. Uvedl, že se dlouhodobě, avšak stále neúspěšně, snaží o změnu rozhodnutí o výchově syna, a přestože na jeho straně neexistují žádné překážky, které by bránily navrhované střídavé výchově, obecné soudy ho oproti matce neodůvodněně znevýhodňují. S poukazem na právní závěry nálezů Ústavního soudu, ve stížnosti konkrétně citovaných, stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zájem dítěte nebyl dostatečně posouzen a respektován. S důrazem na širší rodinné svazky stěžovatel rovněž tvrdil porušení práv nezl. J. a zároveň i jeho polorodé sestry K. A., zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v čl. 8 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při jeho výkladu je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny). Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, nemá pro stěžovatele v projednávaném případě zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.
Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy. Ustanovení §99 cit. zákona umožňují soudu, aby při změně poměrů změnil dohodu či dřívější rozhodnutí soudu o úpravě výchovy a styk dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, upravil. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.
V projednávané věci je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 10 zjišťoval, zda se od jeho posledního rozhodnutí změnily okolnosti a poměry v rodině a svůj závěr o nevhodnosti zavedení střídavé výchovy nezletilého přiměřeným způsobem objasnil; Městský soud v Praze se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry ztotožnil a s odvolacími námitkami stěžovatele se adekvátním způsobem vyrovnal. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům, pokud zamítly stěžovatelův návrh a ponechaly nezletilého ve výchově matky, z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilého, nic vytknout. Ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Rozhodnutí soudu o ponechání nezletilého dítěte v péči jednoho z rodičů a umožnění styku druhému rodiči obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem.
Co do ústavně právního posouzení má Ústavní soud za to, že obecné soudy neupřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv poskytnutých na zákonné úrovni zvláštním zákonem, ani přímo poskytovaného práva na rodičovskou péči, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť o předloženém návrhu jednaly a věc rozhodly. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 32 odst. 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná, neboť porušení ústavních hmotných práv se stěžovateli nepodařilo prokázat.
Shora uvedené vedlo Ústavní soud též k odmítnutí tvrzení stěžovatele o porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 3 odst. 1 Listiny. Diskriminace obecně je odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Námitky, kterými stěžovatel demonstroval svůj nesouhlas s tím, že o nezletilého nepečuje ve stejném (časovém) rozsahu jako matka, nelze považovat za relevantní tvrzení ať již o přímé či nepřímé diskriminaci, pokud soud řádně rozhodl o výchově dítěte v mezích zákona. Lze zajisté najít i případy poznamenané stopami svévole soudu - těmi však napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze netrpělo. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým a společně s matkou odpovídá za jeho výchovu a vývoj a v rámci svých schopností a možností zabezpečuje životní podmínky nezbytné pro jeho rozvoj. Skutečnost, že přání stěžovatele, aby měl pro výchovu nezletilé stejný prostor jako matka, nebylo z důvodů vyložených v napadených rozsudcích akceptováno, nepředstavuje v projednávané věci porušení práv stěžovatele či jeho nezletilého syna zakotvených v Listině, event. v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, či jakékoliv popření zásad v těchto smlouvách vyjádřených.
Tvrzením o porušení práv nezletilé K. A. se Ústavní soud nezabýval, neboť o její výchově nebylo v projednávané věci rozhodováno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu