ECLI:CZ:US:2013:4.US.1785.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1785/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Mgr. Miroslava Kutmona, zastoupeného Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4443/2010-253 ze dne 17. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 227/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti návrhu vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 5 C 227/2005-168 ze dne 22. 5. 2009 zamítl žalobu stěžovatele proti obchodní společnosti AGROSPOL Bolehošť, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 426.556,- Kč s příslušenstvím. Předmětná částka měla představovat náhradu za užívání pozemků stěžovatele v obci a k. ú. Bolehošť bez právního důvodu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 24 Co 323/2006-189 ze dne 3. 2. 2010 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli uhradit částku 3.144,- Kč; ve zbytku krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4443/2010-253 ze dne 17. 3. 2011 jako nepřípustné odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatel zrekapituloval obsah napadeného usnesení, přičemž vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že se nezdařilo prokázat absenci dobré víry na straně vedlejší účastnice. Dle stěžovatele dobrou víru vedlejší účastnice vylučovala její vědomost o tom, že nájemní vztah k pozemkům stěžovatele v důsledku výpovědi pronajímatele končí k 1. 10. 2004. Vedlejší účastnice i po tomto datu předmětné pozemky vědomě užívala, přičemž neodůvodněně podmiňovala jejich vyklizení vytyčením hranice v terénu Pozemkovým úřadem v Rychnově nad Kněžnou. Nelze akceptovat názor Nejvyššího soudu, že při absenci vytyčených hranic nezbývalo vedlejší účastnici, měla-li tato v úmyslu obhospodařovat i sousední, řádně pronajaté pozemky, než užívat současně pozemky stěžovatele. Žádný právní předpis stěžovateli neukládá povinnost vytyčit hranice svých pozemků v terénu, a pokud měla v tomto směru vedlejší účastnice jakékoliv pochybnosti, měla se chovat tak, aby po ukončení nájemního vztahu nebyla nucena užívat pozemky stěžovatele. Jestliže takový stav nastal, nelze odpovědnost za něj přenášet na stěžovatele jakožto pronajímatele, který pozemky neužíval a nebyl ani vlastníkem či uživatelem pozemků sousedních. Bylo především zájmem vedlejší účastnice, aby znala hranice pozemků, které mohla od 1. 10. 2004 řádně užívat; k vyjasnění otázky umístění pozemků stěžovatele měla vedlejší účastnice k dispozici tříletou výpovědní dobu. Jelikož vedlejší účastnice nejednala v dobré víře, měl by stěžovateli být vydán, kromě bezdůvodného obohacení, i výnos z obhospodařovaných pozemků, jehož výši stěžovatel prokázal mj. i statistikami Ministerstva zemědělství. Pokud dovolací soud argumentoval tím, že vedlejší účastnice nemohla na předmětné pozemky od roku 2005 pobírat dotace, pak stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice čerpala na uvedené pozemky dotace již v srpnu 2004, za které je osela řepkou olejnou, kterou sklidila až v roce 2005. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s názorem Nejvyššího soudu stran existence dobré víry na straně vedlejší účastnice a stran možnosti požadovat po vedlejší účastnici náhradu škody, resp. ušlý zisk. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Nejvyšší soud se otázkou nároků stěžovatele plynoucích z ustanovení §458, resp. §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, řádně zabýval a své závěry, vedoucí k odmítnutí dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Při posuzování obou těchto nároků položil dovolací soud důraz na nečinnost stěžovatele, který včas nezajistil vytyčení hranic svých pozemků a neumožnil tak vedlejší účastnici tyto vyklidit. Namítal-li stěžovatel, že bylo naopak na vedlejší účastnici, aby se zajímala o to, které pozemky již nadále nebude smět užívat, nepovažuje Ústavní soud takovou argumentaci z ústavněprávního hlediska za případnou, resp. nejedná se o argument, jenž by svou podstatou překračoval meze "jednoduchého" práva. Nejvyšší soud nedovozoval, že by měl stěžovatel povinnost vytyčovat hranice svých pozemků, nýbrž toliko zohlednil pochybnost o umístění těchto hranic při posuzování stěžovatelem uplatněných nároků na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody. Takovému závěru nebylo možno z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nic vytknout, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry Nejvyššího soudu v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu