ECLI:CZ:US:2013:4.US.320.11.1
sp. zn. IV. ÚS 320/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti pana Jana Dvořáka a paní Dagmar Dvořákové, právně zastoupených advokátem JUDr. Ladislavem Zahradníkem, Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1825/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 7 Co 2461/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Jindřichově Hradci svým rozsudkem ze dne 8. 6. 2007 sp. zn. 9 C 350/2001 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejších účastníků řízení k nemovitosti p. č. X o výměře 424m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Třeboň, na LV č. XY pro obec a katastrální území Branná. Nově o něm rozhodl tak, že dosavadní parcelu p. č. X/1 rozdělil dílem mezi manžele Dvořákovy (p. č. X/1) a dílem mezi žalobce (p. č. X/2). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
S tímto rozdělením manželé Dvořákovi zásadně nesouhlasí a dovozují nesprávné posouzení skutkového stavu obecnými soudy. Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti zaměřili na popis dotčeného pozemku, a to s přihlédnutím k pozemkům sousedním. Apelují přitom především na účelnost využití pozemku, přičemž poukazují též na nemožnost jeho využití stran těžké mechanizace, která by mohla poškodit sousedící nemovitost. Žalobci sporný pozemek nevyužívají a nečiní tak ani ve vztahu ke svým p. č. Y a YY. Tento stav je pak důkazem toho, že spornou parcelu k přejezdu nepotřebují. Stěžovatelé dále nesouhlasí s posudkem Demos, který byl toliko geometrickým zpracováním dělby pozemku. Naproti tomu posudek znalce Ing. Zdeňka Kubísky dospěl k objektivnímu závěru, že rozdělení p. č. X/1 by znemožňovalo stěžovatelům, potažmo vlastníkům usedlosti č. p. YZ přístup k pozemku YYY a ke stavební parcele č. Z se stodolou. Odvolací soud pochybil, pokud takový znalecký posudek nepřipustil. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatelů vytrhávaly jejich výpovědi z kontextu a nepřihlédly k tomu, že vztah mezi spornou nemovitostí a nemovitostmi sousedícími je historicky daný. Ve spise je dostatek důkazů o vlastnických poměrech obou zemědělských usedlostí č. p. ZY a ZZY. Skutečnost, že manželé v současnosti nehospodaří, ještě neznamená, že je soud oprávněn krokem reálného rozdělení p. č. X/1 nezachovat věcné právo usedlosti č. ZY vedené podle pozemkových knih již od roku 1880. Účel pozemku je stále stejný, a to ostatní komunikace, příjezdová cesta. Přitom zvolený způsob řešení je takový, že ani nikdo z účastníků nemá ani cestu a příjezdovou komunikaci, hledisko účelnosti bylo ponecháno zcela stranou. Závěrem stěžovatelé poukazují na snahu obecných soudů o "šablonovité" řešení věci, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu je zjevné, že je nezbytné zohlednit jedinečnost případu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti opět na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Je nepochybné, že si lze představit i jinou úpravu vlastnických vztahů mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, nicméně to ještě neznamená, že se soudy zvolením stěžovateli kritizované varianty úpravy vlastnických vztahů dopustily pochybení. Jak plyne se shora uvedeného, z hlediska ústavnosti napadených rozsudků je rozhodné především to, jakým způsobem se obecné soudy se svými závěry argumentačně vypořádaly. V předmětném případě je zcela zjevné, že došlo k dotčení vlastnických práv jak stěžovatelů, tak i vedlejších účastníků, ovšem to je dáno skutkovými poměry a nikoli pochybením obecných soudů. Nelze si představit, že by obecné soudy rozhodly o vypořádání spoluvlastnictví bez toho, aniž by se přitom dotkly vlastnických práv účastníků takového řízení. Základním úkolem obecných soudů v obdobných případech je nalezení takového rozložení vlastnických práv, jež by bylo lze považovat za účelné a vyvážené. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že obecné soudy zvažovaly jednotlivé varianty řešení, a to především s ohledem na přístupnost stěžovatelů ke svým nemovitostem, zejména k pozemku p. č. YYY. Obecné soudy zde uvádí několik variant, kterými se mohou stěžovatelé ke své nemovitosti dostat. Namítají-li stěžovatelé možné ohrožení stavby pojezdem těžké mechanizace, je toto s ohledem na rozvržení vlastnických vztahů vyloučeno.
Dle náhledu Ústavního soudu dospěly obecné soudy k ústavně konformnímu rozvržení vlastnických vztahů mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, přičemž své závěry řádně odůvodnily.
Vzhledem k řečenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu