ECLI:CZ:US:2013:4.US.4305.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4305/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti PRIMOSSA a. s., se sídlem v Praze 1, Kozí 914/9, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2012 č. j. 1 Afs 56/2012-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012 č. j. 7 Ca 139/2009-84, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 18. 3. 2009 č. j. 3725/09-1300-101206 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2005 č. j. 115633/05/001511/4917, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a přiznání nároku na náhradu nákladů řízení proti České republice.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyměřil Finanční úřad pro Prahu 1 jako správce daně stěžovatelce za zdaňovací období listopad 2003 na základě výsledků vytýkacího řízení platebním výměrem ze dne 26. 4. 2005 č. j. 115633/05/001511/4917 daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 1.499.488,- Kč oproti stěžovatelkou vykázané daňové povinnosti ve výši 62.454,- Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto platebnímu výměru odvolání, které Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu zamítlo v pořadí prvním rozhodnutím ze dne 24. 1. 2006. Stěžovatelka proto napadla rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu správní žalobou, kterou Městský soud v Praze nejprve rozsudkem zamítl, posléze pak, po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 11 Ca 117/2008-167 předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zrušil. Finanční ředitelství však rozhodnutím ze dne 18. 3. 2009 č. j. 3725/09-1300-101206 odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru opětovně zamítlo. Stěžovatelka proto napadla toto rozhodnutí finančního ředitelství v pořadí druhou správní žalobou, kterou Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 9. 3. 2012 č. j. 7 Ca 139/2009-84 zamítl a stěžovatelkou podanou v pořadí druhou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2012 č. j. 1 Afs 56/2012-42 zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká orgánům finanční správy, že založily svá rozhodnutí na teorii, že stěžovatelka jako plátce DPH neprokázala, že přijala tvrzená zdanitelná plnění od deklarovaného dodavatele. V průběhu řízení před správními soudy pak přišly orgány daňové správy dodatečně s teorií, že v řetězci dodávek zlata, jehož byla stěžovatelka součástí, došlo k blíže neidentifikovanému podvodu s DPH. Dle názoru stěžovatelky však pojetí podvodu na DPH, z něhož soudy v napadených rozhodnutích vycházely, nemá oporu v českém právním řádu, ani v právu evropském. Jedná se tak o účelově vytvořenou právní kategorii, která se pohybuje mimo platné pozitivní právo i právní teorii. Způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci tak podle stěžovatelky vybočil z ústavně daného rámce limitujícího v kontinentálním právním systému možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem. Stěžovatelka rozvádí pojetí podvodu v judikatuře Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále jen "ESD") a v návaznosti na uvedené zdůrazňuje, že žádné konkrétní okolnosti na její straně, jež by mohly vést k závěru, že o neidentifikovaném podvodu věděla, nebyly zjištěny a prokázány. Napadená rozhodnutí se tak odvolávají na okolnosti mimo sféru stěžovatelky a bez vztahu k ní.
4. Správní soudy namísto zkoumání, zda daňové orgány rozhodly správně a zákonně na základě skutkových zjištění, která měly k dispozici, opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, které v daňovém řízení nebyly řešeny. Tímto postupem podle stěžovatelky zcela změnily charakter přezkumného řízení, vybočily ze své ústavní pravomoci a zasáhly i do pravomoci správních orgánů. Zvýhodnily tak jiného účastníka řízení na úkor stěžovatelky a narušily tím princip rovnosti mezi účastníky řízení. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud již dříve právně a skutkově shodnou věc jiného stěžovatele posoudil jinak (rozsudky sp. zn. 2 Afs 37/2007 a sp. zn. 2 Afs 35/2007), než je tomu v její nyní posuzované věci. Podle stěžovatelky je zřejmé, že oba případy byly v podstatných okolnostech shodné, přičemž nynější odchylné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo v tomto ohledu přesvědčivě odůvodněno. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí finančních orgánů a správních soudů zrušil a současně žádá a přiznání nároku na náhradu nákladů řízení proti České republice.
II.
5. Ústavní soud po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu přiloženého rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že se již v minulosti v zásadě totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky obsahujícími téměř shodnou skutkovou i právní argumentaci zabýval pod sp. zn. II. ÚS 655/09, IV. ÚS 1885/10, I. ÚS 1990/10, I. ÚS 1991/10, I. ÚS 2928/10, III. ÚS 3587/10, II. ÚS 296/12, III. ÚS 3736/12 a II. ÚS 4306/12 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů, které v těchto rozhodnutích učinil, nemá Ústavní soud důvod se odchylovat. Na tato výše uvedená rozhodnutí Ústavní soud odkazuje a pro stručnost z nich uvádí jen nejdůležitější závěry.
7. V projednávané věci byla předmětem řízení otázka prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a možného nezákonného obchodování v řetězci za účelem čerpání nadměrných odpočtů za DPH. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že postup finančního úřadu jako správce daně byl opakovaně přezkoumáván finančním ředitelstvím a taktéž Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud se danou věcí zabývaly opakovaně, kdy Nejvyšší správní soud teprve v pořadí druhou kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
8. Jak Ústavní soud ověřil, v projednávané věci byl na základě důkladného dokazování dostatečně zjištěn skutkový stav, jenž opravňoval správní soudy (resp. finanční orgány) rozhodnout. Provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a Ústavní soud provedenému hodnocení důkazů nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Správní soudy, zejména Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala uskutečnění plnění od deklarovaných dodavatelů.
9. Neobstojí tak námitka nepřezkoumatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť Nejvyšší správní soud se se stěžovatelčinou námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí dostatečně vypořádal v bodech 22 a násl. odůvodnění svého rozsudku. Tento svůj závěr opřel Nejvyšší správní soud i o kautely vymezené v rozhodnutí Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99, dostupný na http://nalus.usoud.cz), podle kterého prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Formálně bezvadný daňový doklad, kde uváděné údaje neodpovídají skutečnému stavu, není důkazem o uskutečnění konkrétního zdanitelného plnění, z něhož daňový subjekt odvozuje svůj nárok na odpočet daně.
10. Ústavní soud shledává jako ústavně konformní a s judikaturou ESD souladné i pojetí pojmu "podvodu na DPH", neboť správní soudy se nespokojily pouze se zjištěním, že v řetězci transakcí předcházejících dodávek zlata stěžovatelce nebylo zaplaceno DPH, ale v souladu se závěry vyslovenými ESD zkoumaly i subjektivní stránku, tj. zda stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Na základě hodnocení správními orgány učiněných zjištění tak dospěly správní soudy ke kladnému závěru (viz body 53 až 60 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. K námitce rozpornosti judikatury Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích uvádí, že s ohledem na to, že se nejedná o skutkově shodná rozhodnutí, shledává tuto námitku nepřípadnou. Stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vytýkala finančním úřadům, že jejich pochybnosti o odůvodněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH nevyústily ve zkoumání subjektivní stránky. Ve stěžovatelčině případě se však orgány správy daní i obecné soudy touto otázkou podrobně zabývaly.
12. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, který již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
13. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na přiznání nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu