infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.11.2013, sp. zn. IV. ÚS 4686/12 [ nález / FORMÁNKOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 182/71 SbNU 195 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:4.US.4686.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Vyloučení soudce podle §8 zákona o soudních rehabilitacích

Právní věta Existuje-li zákonný důvod pro vyloučení soudce, definovaný speciální právní úpravou, v tomto případě zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který je obecnou právní úpravou (trestním řádem) aplikovatelný i bez návrhu účastníka, není možno takové ustanovení přejít, aniž by tím současně nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Pokud krajský soud teprve po ukončení řízení ve věci stěžovatele zjistil, že existuje důvod k vyloučení soudce, a to na základě dalšího řízení v téže věci, ovšem ve vztahu ke společníkovi stěžovatele, byl postup vrchního soudu v řízení o stížnosti stěžovatele, v níž byla tato okolnost zmíněna, zásahem nejen do práva na zákonného soudce, ale i do práva na rovnost a do práva na spravedlivé soudní řízení a na ochranu práv nezávislým a nestranným soudem.

ECLI:CZ:US:2013:4.US.4686.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4686/12 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 4686/12 ve věci ústavní stížnosti Václava Netuky, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2268 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 1 To 58/2012-2281, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o jeho účasti na soudní rehabilitaci. I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2268 došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 1 To 58/2012-2281 došlo rovněž k porušení práv stěžovatele na spravedlivé soudní řízení dle čl. 6 odstavce 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na rovnost dle čl. 1 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost, zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odstavci 1 Listiny, a právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 6 odstavci 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným usnesením zamítl Vrchní soud v Praze následnou stížnost stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal východiska pro jednání, z nichž napadená rozhodnutí vzešla. Stěžovatel byl v roce 1983 vzat do vazby a vyšetřován, nejprve pro náboženskou činnost a následně pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví [§132 odstavec 1 písmeno b) a odst. 4 trestního zákona, v tehdy platném znění]. Trestní řízení bylo zakončeno zprošťovacím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 1998 č. j. 1 T 23/88-2456. V průběhu řízení, v roce 1988, navrhl okresní prokurátor v Rychnově nad Kněžnou zabrání náboženských předmětů nalezených při domovních prohlídkách v roce 1983. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. března 1989 č. j. Nt 115/88-76 bylo návrhu vyhověno. Stížnosti Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 21. června 1989 sp. zn. 5 To 116/89 a teprve rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1990 sp. zn. 5 Tz 10/90 byl návrh prokurátora zamítnut a uvedená rozhodnutí zrušena. S ohledem na uvedená rozhodnutí byla stěžovateli přiznána na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010 sp. zn. 0 Nt 1357/2010 účast na rehabilitaci podle §33 odstavce 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Obdobně se stěžovatel domáhal účasti na rehabilitaci i ve vztahu k nezákonnému odnětí svobody. Takový návrh citovaným rozhodnutím č. j. 1 T 23/88-2268 Krajský soud v Hradci Králové zamítl s tím, že stěžovatel i jeho dva společníci byli vzati do vazby pro trestný čin, k němuž se rehabilitace nevtahuje. Stěžovatel podal proti zamítavému rozhodnutí ve své věci stížnost, a to i s odkazem na následné rozhodnutí ve věci svého společníka, v němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2272 o vyloučení soudce z projednávání věci, a to s ohledem na ustanovení §8 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud stížnost stěžovatele v ústavní stížnosti napadeným usnesením zamítl. Soud přitom uvedl, že příslušný soudce rozhodoval ve věci vztahující se k trestnému činu dle §132 a 120 trestního zákona, a nikoliv dle §178 trestního zákona, na nějž se rehabilitace vztahují, přičemž nerozhodoval v době před 17. listopadem 1989 a ve věci vynesl zprošťující rozsudek. Vrchní soud v Praze rovněž konstatoval, že k trestnému činu dle §178 trestního zákona byla stěžovateli přiznána účast na rehabilitaci citovaným usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010, a pro další rozhodování tak vznikla překážka rei iudicatae. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že ustanovení §8 zákona o soudních rehabilitacích vylučuje soudce, který se účastnil na původním řízení, a to bez ohledu, kdy a jak bylo toto řízení ukončeno. Navíc v téže věci, ve vztahu k jednomu ze společníků, byl týž soudce vyloučen, a proto je stěžovatel přesvědčen, že vyloučen by měl být i v jeho věci. V opačném postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na rovnost a s ohledem na rozpor v přístupu i v právu na zákonného soudce. Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci nedošlo ke vzniku překážky rei iudicatae, neboť rehabilitační řízení dle §33 odstavce 2 zákona o soudních rehabilitacích se týká "osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku". Rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. září 2010 bylo přitom rozhodnuto o účasti na rehabilitaci ve vztahu k zabavenému majetku, a nikoliv ke zbavení osobní svobody. Toto rozdělení koresponduje i s příslušností jednotlivých soudů, neboť okresní soud rozhodoval o tom, o čem rozhodoval v původním řízení, tedy o majetku (návrh na zabrání věci), o zbavení osobní svobody však rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Tvrzení o neexistující překážce zasahuje do práva stěžovatele na soudní ochranu, respektive na spravedlivý soudní proces. K dané problematice stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy ze dne 12. března 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353); ze dne 2. června 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 (N 114/37 SbNU 475); ze dne 1. prosince 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337); ze dne 28. června 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 (N 107/45 SbNU 451); ze dne 26. října 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (N 171/47 SbNU 237); ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293) a ze dne 24. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 (N 128/70 SbNU 185). K ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, vyjádřil předseda senátu 1 T s tím, že nemá, co by k věci uvedl nad rámec rozhodnutí, a odkázal na protokol o jednání a na napadené usnesení. Rovněž předseda senátu 1 To Vrchního soudu v Praze se k věci vyjádřil, a to odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků nepřinesla novou argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování. II. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. III. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 23/88. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především poukazuje na formální chybu ve vedení spisu, označení čísel listů je nesprávné; zčásti duplicitní. Na č. l. 2268 se tak nachází průvodní lístek předkládací zprávy stížnosti krajského prokurátora Nejvyššímu soudu ze dne 21. prosince 1992, a na stejně očíslovaném listu i v ústavní stížnosti napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Chyba vznikla nesprávným zápisem čísla. Po listu č. 2553 následuje č. 2253 a následná souvislá postupná řada uvádí č. l. o 300 nižší. Pro přehlednost jsou proto i v tomto rozhodnutí uváděna čísla listů tak, jak jsou k dnešnímu dni uvedena v předloženém spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 23/88. Z obsahu předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že dne 10. června 2010 byly Krajskému soudu v Hradci Králové předloženy návrhy na vyslovení soudní rehabilitace, které podal shora označený právní zástupce stěžovatele, a to jak za stěžovatele (sp. zn. Ntr 2/2010), tak i za další osobu (sp. zn. Ntr 3/2010). Řízení o těchto návrzích bylo následně vedeno pod sp. zn. 1 T 23/88, tedy pod původní spisovou značkou týkající se celkem tří obviněných, a později zproštěných osob, tedy stěžovatele a jeho dvou společníků. Ve věci proběhla veřejná zasedání dne 20. prosince 2011 (protokoly na č. l. 2536-2541 ve věci stěžovatele a na č. l. 2541-2544 ve věci společníka) a dne 14. května 2012 (protokoly na č. l. 2254-2259 ve věci stěžovatele a na č. l. 2261-2266 ve věci společníka). Ve věci stěžovatele bylo v rámci posledního veřejného zasedání vydáno citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o zamítnutí návrhu na vydání rozhodnutí o účasti na rehabilitaci (č. j. 1 T 23/88-2268); ve věci společníka stěžovatele bylo, na základě návrhu předloženého v řízení obhájcem, vydáno usnesení o vyloučení soudce (č. j. 1 T 23/88-2272). Stěžovatel ve své věci podal proti rozhodnutí krajského soudu stížnost (č. l. 2274), v níž namítl, že ve věci rozhodl soudce, jehož účast vylučuje ustanovení §8 zákona o soudních rehabilitacích, i s odkazem na následné usnesení ve věci společníka stěžovatele. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele s odůvodněním, že návrh na soudní rehabilitaci stěžovatel učinil ve vztahu k trestnému činu maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 trestního zákona, přičemž soudce rozhodoval ve věci majetkové trestné činnosti dle §132 odstavce 1 a §120 odstavce 1 trestního zákona; a to až po 17. listopadu 1989. Zákon o soudních rehabilitacích v §8 uvádí: "Na vyloučení orgánů činných v trestním řízení se užije nyní platných předpisů. Z vykonávání úkonů podle tohoto zákona je dále vyloučen soudce, který se účastnil rozhodování v původním řízení ...". Příslušné platné předpisy představuje hlava druhá oddíl třetí trestního řádu (Vyloučení orgánů činných v trestním řízení), zde §31 odst. 1 uvádí: "O vyloučení ... rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu ...". Za jinak nezměněných podmínek v jednom případě krajský soud rozhodl o vyloučení soudce s ohledem na zákonnou úpravu, a to v důsledku návrhu obhájce společníka stěžovatele v řízení těsně předcházejícím, při absenci obdobného návrhu se však soud touto otázkou vůbec nezabýval. Stížnostní soud pak v tomto rozdílném přístupu neshledal důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Jakkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal zkrácení ve svých základních právech ve dvou okolnostech případu, a to v důvodnosti deklarace jeho účasti na soudní rehabilitaci a současně v porušení práva na zákonného soudce, má senát Ústavního soudu za to, že ke zrušení napadených rozhodnutí postačí samostatně druhý důvod, a to nevyloučení soudce. Jak je z protokolů z jednání Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 patrné, při stejných okolnostech společného trestního stíhání a řízení stěžovatele i jeho společníka rozhodl krajský soud o vyloučení soudce pouze v jedné věci, když řízení ve druhé již předtím ukončil. Soudce byl vyloučen na základě návrhu obhájce, zákon však nevyžaduje k vyloučení soudce předložený návrh, je věcí soudu samotného, respektive soudce, aby zajistil zákonnost svého postupu. Soudce krajského soudu tedy zjevně přehlédl ustanovení zákona, které jej z projednání věci vylučovalo. Vrchní soud v Praze pak tím, že nezohlednil toto přehlédnutí, pochybil, a zkrátil tak stěžovatel v jeho zaručených právech. Existuje-li zákonný důvod pro vyloučení soudce, definovaný speciální právní úpravou, v tomto případě zákonem o soudní rehabilitaci, který je obecnou právní úpravou (trestním řádem) aplikovatelný i bez návrhu účastníka, není možno takové ustanovení přejít, aniž by tím současně nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Pokud krajský soud teprve po ukončení řízení ve věci stěžovatele zjistil, že existuje důvod k vyloučení soudce, a to na základě dalšího řízení v téže věci, ovšem ve vztahu ke společníkovi stěžovatele, byl postup vrchního soudu v řízení o stížnosti stěžovatele, v níž byla tato okolnost zmíněna, zásahem nejen do práva na zákonného soudce, ale i do práva na rovnost a do práva na spravedlivé soudní řízení a na ochranu práv nezávislým a nestranným soudem. Poté, co Krajský soud v Hradci Králové rozhodne o vyloučení soudce, bude namístě zabývat se otázkou, zda stěžovatel je účasten na rehabilitaci, či nikoliv. Ačkoliv v tomto řízení Ústavní soud nechal tuto otázku bez přezkumu, bude na krajském soudu, aby zohlednil i relevantní judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal. IV. V projednávané věci tedy čtvrtý senát Ústavního soudu shledal stěžovatelem tvrzená pochybení soudů a porušení práva na spravedlivé soudní řízení zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na rovnost a na zákonného soudce dle čl. 1 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2012 č. j. 1 T 23/88-2268 i Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2012 č. j. 1 To 58/2012-2281 zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž tak učinil, jak již bylo výše uvedeno, v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:4.US.4686.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 4686/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 182/71 SbNU 195
Populární název Vyloučení soudce podle §8 zákona o soudních rehabilitacích
Datum rozhodnutí 6. 11. 2013
Datum vyhlášení 27. 11. 2013
Datum podání 12. 12. 2012
Datum zpřístupnění 3. 12. 2013
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 1 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §8, §33 odst.2
  • 141/1961 Sb., §31 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
Věcný rejstřík rehabilitace
soudce/vyloučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-4686-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81716
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19