ECLI:CZ:US:2013:4.US.4767.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4767/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Lucie Polochové, právně zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Dlouhá 53/6, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2012, č.j. 9 Afs 43/2012-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 4 odstavci 1, v čl. 11 odstavcích 1 a 5 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Platebním výměrem Celního úřadu Ostrava ze dne 4. května 2006, č.j. 3156-04/06-1463-024, byla stěžovatelce vyměřena daňová povinnost na spotřební daň ve výši 166.320,- Kč. Odvolání stěžovatelky Celní ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 6. června 2007, č.j. 5393/06-14001-21, zamítlo. Stěžovatelka rozhodnutí celního ředitelství napadla správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č.j. 22 Ca 275/2007-46, zamítl. K následné kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítavý rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 26. června 2009, č.j. 9 Afs 88/2008-99, a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 5. října 2009, č.j. 22 Ca 275/2007-130, byla správní žaloba opět zamítnuta. Tento rozsudek byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2010, č.j. 9 Afs 117/2009-201, zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Naposledy ve věci rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. března 2012, č.j. 22 Af 36/2010-299, jímž správní žalobu zamítl. Následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl i kasační stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že celní orgány nezákonným postupem zajistily předmět daně a po následném prověření nezákonně stanovily daň. Vyměření daně není podle stěžovatelky možné na základě nezákonného postupu správce daně. Správní soudy však zaujaly k věci stěžovatelkou nesdílené stanovisko, že pochybení při odběru vzorku není způsobilé založit nezákonnost stanovené daně. Soudy rovněž měly pominout námitku stěžovatelky nevěrohodnosti svědka - znalce Generálního ředitelství cel. V důsledku nepravdivých údajů pak měly celní orgány vyvodit nesprávné závěry o předmětu daně. Kasační soud se nezabýval intenzitou zásahu do práv stěžovatelky a tedy ani řádně neposoudil její kasační námitky. Neumožnil stěžovatelce provedení důkazu hořením, a tím byl žalovaný zvýhodněn a na úkor stěžovatelky byla porušena zásada rovnosti. Krajský soud se s odvoláním na pozdní uplatnění nezabýval námitkou rozdílného přístupu k jednotlivým daňovým subjektům a Nejvyšší správní soud tento postup v napadeném rozhodnutí potvrdil. Přitom stěžovatelce celní orgány nesdělily nic o obdobných případech. Stěžovatelka teprve s odstupem zjistila, že jiným subjektům bylo po prověření zajištěné zboží (shodné jako u stěžovatelky) vráceno bez vyměření daně, zatímco jí byla vyměřena daň a zboží bylo zlikvidováno. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 36/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo celní správou zajištěno zboží, které bylo po následném zkoumání označeno jako tabák podléhající spotřební dani a daň jí byla vyměřena. Stěžovatelka nebyla s touto skutečností spokojena. Po rozhodnutí odvolacího celního orgánu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou krajský soud zamítl. Opakovaně však byl jeho rozsudek zrušen kasačním soudem. Nejprve Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval, zda k zajištění věci došlo předběžným opatřením správního orgánu (č.j. 9 Afs 88/2008-99). Následně krajskému soudu vytkl, že pokud je rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy vyloučeno ze soudního přezkumu, je krajský soud povinen poskytnou ochranu v rámci přezkumu finálního správního aktu (č.j. 9 Afs 117/2009-201). Po vyřešení těchto procesních vad posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně zpochybňovala zhodnocení zboží jako zboží, které podléhá spotřební dani a v důsledku toho vyměření této daně. Jak je patrné, závěry, k nimž celní orgány v průběhu řízení dospěly, obstály v soudním přezkumu. Soudy se přitom opakovaně zabývaly shodnými námitkami stěžovatelky. Poté, co byly vyřešeny otázky týkající se procesního posouzení některých aspektů správního postupu, neshledal již Nejvyšší správní soud další pochybení. Námitky, které stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, předkládala opakovaně v průběhu celého řízení. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, se jimi tedy opakovaně zabývaly a neshledaly stěžovatelkou tvrzená pochybení. V postupu Nejvyššího správního soudu při řízení o poslední kasační stížnosti stěžovatelky neshledal pochybení ani Ústavní soud. Soud se kasační stížností důkladně zabýval a dospěl k jednoznačnému závěru o její nedůvodnosti. Daňové řízení nevybočilo z mezí daných zákonem, celní orgány i správní soudy postupovaly v mezích svých kompetencí a soudní přezkum splnil zásady spravedlivého soudního řízení. Samotný nesouhlas s vyměřením daně, respektive s neúspěchem u soudního řízení, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, nevyskytují-li se v případu další podstatné okolnosti. V projednávané věci tomu tak nebylo, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu