ECLI:CZ:US:2013:4.US.4859.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4859/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. D., zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. října 2012 č.j. 5 KZT 46/2012-19, a Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 27. září 2012, č.j. 1 ZT 244/2010-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozhodnutím rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově o zastavení trestního stíhání stěžovatele, pro jednání kvalifikované jako zvlášť nebezpečný zločin výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odstavců 1 a 2 písmene c) trestního zákoníku, neboť stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl zásah do svých zaručených práv, který měl spočívat v tom, že na základě nekvalitně zpracovaného znaleckého posudku bylo jeho trestní stíhání zastaveno pro jeho údajnou nepříčetnost. Orgány činné v trestním řízení tak rozhodly aniž by posoudily, zda jeho jednání skutečně naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Stěžovatel má za to, že takový postup je nesprávný, neboť trestní stíhání mělo být zastaveno z jiných, pro něj příznivějších důvodů. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, a proto se domáhá zrušení napadených usnesení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a s trestním spisem Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, Územního odboru Prostějov, Oddělení obecné kriminality, Skupiny kriminální policie a vyšetřování č.j. KRPM-10197/TČ-2010-141271, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel založil svoji ústavní stížnost na přesvědčení, že jeho jednání je v souladu se zákonem a deklarace jeho nepříčetnosti je jediným způsobem, jak zastavit trestní stíhání, aniž by mu orgány činné v trestním řízení musely dát zapravdu. Z předloženého spisu je patrné, že pro jednání, jehož se stěžovatel dopustil, byla podána obžaloba a ve věci probíhalo řízení před Okresním soudem v Prostějově (sp. zn. 2 T 65/2011). Stěžovatel se opakovaně k jednání soudu ze zdravotních důvodů nedostavoval, a proto nechal soud vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem zjištění způsobilosti stěžovatele účastnit se řízení před soudem. Znalec u stěžovatele diagnostikoval schizoafektivní poruchu manického typu, způsobující ztrátu rozpoznávacích a ovládacích schopností, a současně konstatoval, že tento stav byl u stěžovatele již v době, kdy se měl dopustit stíhaného jednání. Následně vzal dne 30. července 2012 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově obžalobu zpět (č.j. 1 ZT 244/2010-204), a poté vydal napadené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, v níž uvedl, že v době stíhaného jednání netrpěl psychickou poruchou, právě proto, že užíval konopí, pro jehož pěstování byl trestně stíhán.
Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. V případě stěžovatele bylo pro posouzení věci rozhodné ustanovení §26 trestního zákoníku, podle kterého kdo nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání pro duševní poruchu, není za takové jednání trestně odpovědný. K takovému závěru dospěl soudem přibraný znalec. Stěžovatel však s jeho závěry nesouhlasí, což opíral o tvrzení, že se s diagnostikovanou duševní poruchou neléčil. Státní zastupitelství za dané situace dospěla k jedinému možnému závěru, který jim příslušná právní úprava poskytuje. Jakékoliv jiné rozhodnutím by bylo překročením zákonem stanovených mezí pro jejich rozhodovací činnost. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení státních zastupitelství, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu