infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.11.2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13 [ nález / DAVID / výz-3 ], paralelní citace: N 207/75 SbNU 323 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.1085.13.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K náhradě nákladů občanskoprávního řízení

Právní věta Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, je to nutno označit za postup, který porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Hlavním kritériem, které ovládá rozhodování o nákladech sporného civilního řízení, je zásada úspěchu ve věci. Základní varianty nákladového rozhodnutí v závislosti na úspěchu ve věci, včetně bližších podmínek přiznání nákladů řízení, pak konkretizuje občanský soudní řád v ustanoveních §142, 142a a 143. Zásada úspěchu ve věci přitom není (ani implicite) zákonem opuštěna v těch výslovně neupravených situacích, v nichž vystupuje na straně žalující, na straně žalované či dokonce na obou sporných stranách větší počet účastníků. I při takto vzniklé pluralitě účastníků je nevyhnutelné posuzovat každý jednotlivý nákladový vztah protistran zvlášť, neboť nejenže náklady řízení každého účastníka nemusí být stejné (rozdílné částky mohou být vynaloženy na jízdné k soudu, rozdílná obvykle bude výše ušlého výdělku), ale nelze vyloučit přítomnost okolností, jež odůvodní nákladový výrok odchylný od výchozí zásady úspěchu v meritu věci (nezavdání příčiny k podání návrhu na zahájení řízení podle §143 o. s. ř., důvody pro použití moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř.). Uzavřel-li odvolací soud své odůvodnění nákladového výroku III konstatováním, že každému z žalobců svědčí právo na náhradu nákladů řízení pouze do poloviny jejich výše, protože každý z nich měl úspěch ve sporu jen proti první žalované, zatímco proti druhému žalovanému byl neúspěšný (konstruován byl "poloviční úspěch" ve věci), pak se dopustil procesního pochybení, jež nemá oporu v zákoně a svou excesivní povahou dosahuje i vzhledem k okolnostem případu ústavněprávní roviny.

ECLI:CZ:US:2014:1.US.1085.13.1
sp. zn. I. ÚS 1085/13 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) - ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 1085/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Iva Peroutky a 2. Jany Hlaváčové, obou zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, se sídlem Jihlava, Dvořákova 5, proti výrokům III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení a 1. AGRO - Měřín, a. s., se sídlem Měřín, Zarybník 516, a 2. Ing. Jiřího Peroutky jako vedlejších účastníků řízení. I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení výroků III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a to pro tvrzený rozpor s jejich ústavně garantovanými právy na spravedlivý proces a na právní pomoc v soudním řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o určení, že otec stěžovatelů, František Peroutka, byl ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na nemovitostech specifikovaných v meritorním rozsudku. Základem vlastnického nároku byla - pro neurčité vymezení kupní ceny - neplatná kupní smlouva, kterou dne 30. 4. 1998 uzavřeli za stranu prodávající spoluvlastníci předmětných pozemků (František Peroutka a jeho bratr Ing. Jiří Peroutka) a za stranu kupující obchodní společnost AGRO - Měřín, a. s. (dále jen "první žalovaná"). Stěžovatelé se požadovaného určení domáhali původně pouze ve vztahu k první žalované, ovšem později (přípisem došlým soudu dne 18. 1. 2005) svou žalobu rozšířili i vůči Ing. Jiřímu Peroutkovi (dále jen "druhý žalovaný"). Soud prvního stupně k návrhu stěžovatelů usnesením ze dne 23. 2. 2005 č. j. 10 C 160/2001-51 přistoupení dalšího účastníka do řízení připustil. 3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 10 C 160/2001-170 určovací žalobě vyhověl, avšak Krajský soud v Brně jako soud odvolací jeho rozsudek usnesením ze dne 14. 4. 2009 č. j. 15 Co 385/2007-212 v meritu zrušil a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení s pokynem, aby byly vzaty v potaz a řádně posouzeny všechny pro věc rozhodné skutečnosti. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou následně novým rozsudkem ze dne 17. 1. 2012 č. j. 10 C 160/2001-401 žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438 ve věci samé změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované tak, že určil, že František Peroutka byl ke dni své smrti ideálním spoluvlastníkem sporných pozemků; v poměru k druhému žalovanému však zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (s názorem, že tento účastník nebyl pasivně věcně legitimován). Odvolací soud v označeném rozsudku rozhodl také o náhradě nákladů soudního řízení. Ve výroku III první žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částky ve výši 38 157,50 Kč (pro Iva Peroutku) a 34 452,50 Kč (pro Janu Hlaváčovou), a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Uzavřel, že stěžovatelé mají vůči první žalované právo na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu jedné poloviny, neboť se svou určovací žalobou nebyli úspěšní proti druhému žalovanému. Ve výroku IV odvolací instance rozhodla o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů řízení vzniklých druhému žalovanému před soudem prvního stupně a v rámci předchozího řízení, a to v částce 88 753 Kč. Výrokem V předmětného rozsudku pak bylo rozhodnuto o právu druhého žalovaného na náhradu nákladů posledního odvolacího řízení, která mu byla přiznána ve výši 27 559 Kč. II. Obsah ústavní stížnosti 4. Jádrem ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů se stanovením náhrady nákladů řízení odvolacím soudem, kdy výrokem III bylo první žalované uloženo zaplatit stěžovatelům částku vynaložených nákladů řízení toliko v poloviční výši, přestože v meritu věci dosáhli plného úspěchu. Naopak druhému žalovanému byla výroky IV a V odvolacího rozsudku přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 116 312 Kč, neboť měl podle názoru odvolací instance ve sporu plný úspěch. 5. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že jim náležela náhrada nákladů řízení proti první žalované před soudy obou stupňů v plném rozsahu podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), a v poměru k druhému žalovanému byl podle jejich mínění dán důvod pro postup v intencích ustanovení §150 o. s. ř. (nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku z důvodů zvláštního zřetele hodných), jež slouží k odstranění nepřiměřených tvrdostí. Stěžovatelé v tomto směru namítali, že druhý žalovaný a jeho syn, který byl k uzavření kupní smlouvy za osoby prodávající zmocněn, zavdali svým jednáním spojeným s neplatnou převodní smlouvou příčinu k zahájení soudního řízení. K rozšíření žaloby ve vztahu k druhému žalovanému dal přitom podnět soud prvního stupně, a stěžovatelé tedy z obavy před zamítnutím žaloby nezůstali při původně vymezeném okruhu účastníků řízení. Stěžovateli bylo v ústavní stížnosti zdůrazněno, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadených výrocích v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a není souladné s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 6. Ústavní soud na tomto místě poznamenává, že stěžovatelé již dříve podali proti nákladovým výrokům III, IV a V rozsudku odvolacího soudu, napadeným rovněž v nyní projednávané věci, ústavní stížnost. Tato byla jako předčasně podaný návrh Ústavním soudem dne 13. 2. 2013 pod sp. zn. IV. ÚS 4847/12 odmítnuta, neboť první žalovaná podala do merita sporu dovolání. To později Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 543/2013-465 jako nedůvodné zamítl a ve zbývající (nákladové) části odmítl. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 7. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených výroků odvolacího rozsudku. Vyslovil jisté pochopení nad námitkami stěžovatelů v relaci k výroku o náhradě nákladů řízení vůči druhému žalovanému, pokud stěžovatelé žalobu rozšířili proti tomuto účastníku až na základě upozornění soudu prvního stupně. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je však podle názoru Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě tato okolnost bez významu, neboť nezasahuje do základních práv stěžovatelů. Navrhl proto, aby ústavní stížnost, nebude-li odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, byla Ústavním soudem zamítnuta. 8. Vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, ve sporu první žalovaná a druhý žalovaný, se po výzvě Ústavního soudu do dnešního dne k ústavní stížnosti nevyjádřili. IV. Právní posouzení 9. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí [viz §30, 34, 72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 10. Od obecného soudu byl vyžádán spisový materiál, aby mohl být proveden náležitý přezkum ústavní stížností dotčených nákladových výroků rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438. 11. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná. IV.a/ Právo stěžovatelů na náhradu nákladů řízení vůči první žalované 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. 13. S ohledem na řečené postuláty je tak zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a podle toho rozhodovat o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení; tím by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů nad přípustnou míru. Ingerence Ústavního soudu je ale namístě, pokud došlo v nákladovém rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který nemá povahu toliko běžného porušení podústavního práva, nýbrž charakter extrémního rozporu s principy spravedlivého procesu [viz např. nález ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3230/10 (N 7/60 SbNU 71) či nález ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 142/06 (N 195/43 SbNU 199)]. Jak Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního procesu jako celku. Požadavek přesvědčivého a transparentního odůvodnění soudního rozhodnutí je podle judikatury Ústavního soudu významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci a vztahuje se i k odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení. Rovněž nákladový výrok musí být náležitě a logicky odůvodněn, přičemž soud nesmí jen formálně odkázat na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, aniž by současně (a ústavně souladně) zhodnotil a vysvětlil, v čem je spatřován úspěch či neúspěch ve sporu a v jakém rozsahu [viz nález ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) nebo nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)]. 14. Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, je to nutno označit za postup, který porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [k tomu např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) či nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) a nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. 15. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (strana 10, druhý odstavec zdola) plyne: "Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil odvolací soud skutečnost, že žalobci byli v konečném důsledku v řízení úspěšní toliko s žalobou podanou proti žalované AGRO - Měřín, a. s., zatímco s žalobou proti žalovanému Ing. Jiřímu Peroutkovi úspěšní nebyli. Měl tak za to, že ve vztahu mezi účastníky řízení lze žalobcům podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. přiznat proti žalované AGRO - Měřín, a. s., právo na náhradu jen jedné poloviny jim vzniklých nákladů a že naopak žalovanému Ing. Jiřímu Peroutkovi, který byl v konečném důsledku v řízení plně úspěšný, svědčí právo na náhradu nákladů řízení (jak obou řízení před soudem prvního stupně, tak i předchozího odvolacího řízení, stejně jako odvolacího řízení tohoto) proti oběma žalobcům v plné výši." 16. Hlavním kritériem, které ovládá rozhodování o nákladech sporného civilního řízení, je zásada úspěchu ve věci. Základní varianty nákladového rozhodnutí v závislosti na úspěchu ve věci, včetně bližších podmínek přiznání nákladů řízení, pak konkretizuje občanský soudní řád v ustanoveních §142, 142a a 143. Zásada úspěchu ve věci přitom není (ani implicite) zákonem opuštěna v těch výslovně neupravených situacích, v nichž vystupuje na straně žalující, na straně žalované či dokonce na obou sporných stranách větší počet účastníků. I při takto vzniklé pluralitě účastníků je nevyhnutelné posuzovat každý jednotlivý nákladový vztah protistran zvlášť, neboť nejenže náklady řízení každého účastníka nemusí být stejné (rozdílné částky mohou být vynaloženy na jízdné k soudu, rozdílná obvykle bude výše ušlého výdělku), ale nelze vyloučit přítomnost okolností, jež odůvodní nákladový výrok odchylný od výchozí zásady úspěchu v meritu věci (nezavdání příčiny k podání návrhu na zahájení řízení podle §143 o. s. ř., důvody pro použití moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř.). 17. Separátní posouzení nákladových vztahů protistran při pluralitě účastníků obstojí i v relaci k "celkové" odměně advokáta za společné zastoupení dvou či více účastníků na jedné ze stran sporu [§19a zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek], stane-li se součástí výpočtu výše nákladů řízení. V tomto případě se náhrada odměny za právní zastoupení dělí mezi účastníky rovným dílem a každý díl se přičítá jednotlivému zastoupenému; tak ostatně postupovala odvolací instance i v nyní řešené věci. 18. Uzavřel-li však odvolací soud své odůvodnění nákladového výroku III konstatováním, že každému z žalobců svědčí právo na náhradu nákladů řízení pouze do poloviny jejich výše, protože každý z nich měl úspěch ve sporu jen proti první žalované, zatímco proti druhému žalovanému byl neúspěšný (konstruován byl "poloviční úspěch" ve věci), pak se dopustil procesního pochybení, jež nemá oporu v zákoně a svou excesivní povahou dosahuje i vzhledem k okolnostem případu ústavněprávní roviny. 19. V posuzované věci byli stěžovatelé v rámci předmětu řízení (určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech zemřelého otce ke dni jeho úmrtí) zcela úspěšní. Závěr odvolacího soudu, aby první žalovaná nahradila stěžovatelům pouze polovinu jim vzniklých nákladů řízení z důvodu zamítnutí určovací žaloby ve vztahu k druhému žalovanému, proto postrádá ústavní konformitu. Vedení sporu proti tomuto žalovanému způsobilo podle §142 odst. 1 o. s. ř. toliko přiznání mu náhrady nákladů řízení potřebných k bránění práva, poněvadž byl v důsledku nedostatku své pasivní věcné legitimace ve sporu rovněž úspěšný. 20. Názornou ilustrací, a do jisté míry snad i vysvětlením, nesprávnosti rozhodnutí odvolací instance o náhradě nákladů řízení je též porovnání individuální výše nákladů přiznaných oběma stěžovatelům (žalobcům) s částkou nákladů, jež vznikly právně zastoupenému a úspěšnému druhému žalovanému. Obojí náklady stěžovatelů přisouzené vůči první žalované představují jen díl plnění, které jsou povinni solidárně uhradit druhému žalovanému, a ani součet těchto nákladů nedosahuje výše částky, která je z tohoto titulu zatížila; přitom je zjevné, že každý z žalovaných musel očekávat při eventualitě neúspěchu ve věci proti dvěma žalobcům své větší zatížení stran nákladů řízení. 21. Existenci z rámce obecného práva vybočujícího vadného rozhodnutí odvolacího soudu pak jen dotvrzuje výše rozdílu mezi částkami, jež měly být oběma stěžovatelům na náhradě nákladů občanskoprávního řízení přisouzeny, a těmi, jež přisouzeny byly; jde o diferenci v řádu několika desítek tisíc Kč. Sluší se připomenout, že úspěch stěžovatelů spočíval ve vyhovění určovací žalobě bez bezprostředního finančního efektu. Odvolací soud tedy porušil zásadu spravedlivého procesu, pokud stěžovatelům ve výroku III rozsudku podle §142 odst. 1 o. s. ř. nepřiznal vůči neúspěšnému účastníku, tj. proti první žalované, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení před soudy obou stupňů v plném rozsahu. IV.b/ Náhrada nákladů řízení vůči druhému žalovanému 22. V ústavní stížností napadených výrocích IV a V rozsudku odvolacího soudu byla druhému žalovanému přiznána ve vztahu ke stěžovatelům náhrada nákladů soudního řízení. K argumentaci stěžovatelů v otázce aplikace moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. Ústavní soud zdůrazňuje, že zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro uvážení obecným soudům, zda se znalostí konkrétních okolností věci tohoto práva využijí, či nikoliv. Soudy jsou přitom limitovány tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1540/13; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby obecným soudům aplikaci §150 o. s. ř. přikazoval. 23. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že každý má podle čl. 37 odst. 2 Listiny právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to platí také o druhém žalovaném, který byl do sporu před soudem nedobrovolně vtažen. Tento žalovaný již ve své závěrečné řeči ze dne 22. 6. 2007 na č. l. 163 nalézacího spisu, tedy před prvním rozhodnutím ve věci samé (rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 6. 2007 č. j. 10 C 160/2001-170), vyslovil přesvědčení, že není v dané věci pasivně legitimován, neboť jeho vlastnické právo k dotčenému spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech z katastru nemovitostí nevyplývá. Nelze mu tak přičítat k tíži pochybení soudů, že nevzaly v potaz tuto námitku a už dříve vůči jeho osobě žalobu nezamítly. Strana žalující též mohla zmírnit dopad do své majetkové sféry zpětvzetím žaloby proti druhému žalovanému v průběhu řízení, uvážila-li by opodstatněnost jím vznesených výhrad. 24. Z vyžádaného spisu na č. l. 21 a násl. a č. l. 38 je patrné, že stěžovatelé dobrovolně rozšířili žalobu nikoli na podnět soudu, ale v reakci na vyjádření první žalované ze dne 15. 9. 2001. Z obsahu procesního úkonu o rozšíření žaloby ze dne 17. 1. 2005 se podává, že stěžovatelé k námitce první žalované ve vztahu k okruhu účastníků řízení, jež byla součástí jejího vyjádření, sami uvedli, že rozhodnutí se může určitým způsobem dotknout i práv druhého spoluvlastníka jako účastníka převodní smlouvy, načež rozšířili žalobu vůči druhému žalovanému. Soud prvního stupně posléze usnesením připustil, aby druhý žalovaný do řízení přistoupil. Při tomto rozhodnutí však soud není povinen vážit v plné míře procesní a věcné důsledky, neboť určení, proti komu bude soudní řízení vedeno, je zcela v dispozici žalobců, kteří byli navíc ve sporu právně zastoupeni. V. Závěry 25. Z výše řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti ve shora vymezeném rozsahu vyhověl a při konstatovaném porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 16. 10. 2012 č. j. 54 Co 376/2012-438 v nákladovém výroku III zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části, tedy ohledně napadených nákladových výroků IV a V označeného rozsudku, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. 26. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.1085.13.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1085/13
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 207/75 SbNU 323
Populární název K náhradě nákladů občanskoprávního řízení
Datum rozhodnutí 12. 11. 2014
Datum vyhlášení 2. 12. 2014
Datum podání 29. 3. 2013
Datum zpřístupnění 8. 12. 2014
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1085-13_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86436
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-07-15