infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. I. ÚS 1309/14 [ usnesení / TOMKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.1309.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:1.US.1309.14.1
sp. zn. I. ÚS 1309/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jany Kratochvílové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, AK se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2014 č. j. 18 C 308/2013-83 ve výrocích I. a III., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhala zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení 1 650 Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na postup podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť měla za to, že její věc je naléhavá a měla by být projednána přednostně. Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela v červenci 2007 s žalovanou Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru, na jejímž základě úvěr splácena a hradila žalované i poplatek za správu úvěrového obchodu ve výši 150 Kč měsíčně. Žalobou proti žalované se domáhala zaplacení žalované částky spolu s příslušenstvím s tvrzením, že ujednání o bankovním poplatku bylo neplatné a žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelce nepřisvědčil a po provedeném dokazování žalobu zamítl (výrok I.), zamítl i návrh stěžovatelky na vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku (výrok II.) a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 719 Kč (výrok III.). V ústavní stížnosti stěžovatelka vyložila důvody, pro které měla za to, že její věc nelze vnímat jako bagatelní, a upozornila, že obecné soudy v předmětných věcech nerozhodují jednotně. S Obvodním soudem pro Prahu 4 se stěžovatelka shodla pouze v hodnocení smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské, s dalšími právními závěry soudu však nesouhlasila. Setrvala na tvrzení, že ujednání o poplatku bylo neurčité a nesrozumitelné, neboť nebylo zřejmé, jaké služby a úkony se banka zavázala poskytovat a provádět, a v této souvislosti oponovala argumentaci soudu založené na zásadě pacta sunt servanda, na podobnosti se spotřebitelským úvěrem sjednávaným podle zákona č. 145/2010 Sb., na aprobaci poplatku zákonodárcem a na "legalizaci" ujednání dlouhodobým plněním či odkazy na soudní judikaturu v obdobných věcech. Stěžovatelka též tvrdila pochybení soudu při dokazování a svévoli v rozhodování, neboť soud nevyjasnil, proč některé z navržených důkazů neprovedl, a naopak o některých, které provedl, se v odůvodnění svého rozsudku nezmínil. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či Soudního dvora EU a dalších zahraničních soudů namítla, že obvodní soud nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele, nerespektoval zákonné ujednání, podle kterého nesmí smlouvou dojít ke zhoršení postavení spotřebitele, nezkoumal, zda smlouva o úvěru neobsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy. Stěžovatelka nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení, namítla, že se obvodní soud řádně nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., příp. k eventuální aplikaci §150 o. s. ř. a zpochybnila, že by žalovaná banka potřebovala využít služeb advokáta. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. O posledně zmíněnou situaci se jedná i v projednávaném případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud postupoval v projednávané věci tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu urychlenému vyřízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2014 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.1309.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1309/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 4. 2014
Datum zpřístupnění 11. 7. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodaj Tomková Milada
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §37, §39, §55, §56
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík banka/bankovnictví
úvěr
poplatek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1309-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 84585
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18