infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. I. ÚS 1834/14 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.1834.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:1.US.1834.14.1
sp. zn. I. ÚS 1834/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Komárka, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Tyršova 1714/27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 86/2013-23 ze dne 22. 4. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Ad 22/2012-56 ze dne 22. 10. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2012/39025-421 ze dne 10. 8. 2012, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě č. j. OTC-4334/2010-Zl ze dne 9. 8. 2010, jímž byla stěžovateli přiznána podpora v nezaměstnanosti ode dne 30. 6. 2005 ve výši 4.161 Kč měsíčně po zbývající část podpůrčí doby. Stěžovatel ve své žalobě i kasační stížnosti poukazoval na nesprávný výpočet výše podpory v nezaměstnanosti, neboť dle názoru stěžovatele měla být podpora v nezaměstnanosti vypočtena podle výše mzdy z posledního zaměstnání, kterým bylo zaměstnání v Rakousku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítnul, protože posouzení, do které skupiny pracovníků nezaměstnaná osoba náležela, je rozhodné pro určení země (resp. příslušné instituce), ve které vzniká nárok na dávku v nezaměstnanosti, a pro určení její výše dle vnitrostátních právních předpisů. Dle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel spadá do kategorie tzv. "atypických příhraničních pracovníků", kteří si při ztrátě zaměstnání mohou zvolit, zda se zaregistrují jako nezaměstnaní a požádají o dávku od státu posledního zaměstnání podle právních předpisů státu posledního zaměstnání nebo se zaregistrují a požádají o dávku ve státě bydliště podle právních předpisů státu bydliště. Jelikož stěžovatel požádal o výplatu dávek v České republice, řídí se jeho nárok českým právním řádem. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se závěry obecných soudů nemůže souhlasit. Obecné soudy jeho žalobu i kasační stížnost zamítly, protože dospěly ke shodnému závěru, že dávka v nezaměstnanosti se vždy vypočítává podle příjmu, který posuzovaná osoba dosáhla na území toho státu, který o dávce rozhoduje. Stěžovatel však se závěry obecných nesouhlasí a domnívá se, že výpočet dávky měl vycházet z platu z posledního zaměstnání, kterým bylo zaměstnání v Rakousku. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvedl, že do jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, spočívajících v právu na spravedlivý proces, bylo zasaženo napadenými rozhodnutími tím, že na základě jejich chybného právního názoru upřely stěžovateli právo na spravedlivý proces. 4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel naopak polemizuje jen s výkladem podústavního práva, který byl proveden obecnými soudy. Tento výklad však Ústavní soud neshledává nijak excesivním, je dobře odůvodněn, a proto provedený výklad není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, ani s jiným jeho základním právem. 7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.1834.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1834/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 5. 2014
Datum zpřístupnění 11. 7. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1834-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 84556
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18