infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. I. ÚS 1840/14 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.1840.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:1.US.1840.14.1
sp. zn. I. ÚS 1840/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Cdo 70/2014-108, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2013 č. j. 9 Cmo 277/2012-69 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. 47 Cm 658/2009-60, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou dne 27. 5. 2014 se František Roubíček (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o neosvobození od soudního poplatku vydaná v řízení o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu žalovaného na obnovu řízení. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Řízení ve věci směnečného platebního rozkazu Dne 24. 11. 2004 směnečným platebním rozkazem č. j. 60 Sm 433/2008-13 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Dne 18. 11. 2010 usnesením č. j. 47 Cm 658/2009-27 krajský soud nevyhověl návrhu žalovaného na prominutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítl jako opožděné. Dne 26. 7. 2011 usnesením č. j. 9 Cmo Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného usnesení krajského soudu ze dne 18. 11. 2010 č. j. 47 Cm 658/2009-27 potvrdil. Řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci směnečného platebního rozkazu Dne 21. 5. 2012 došlo krajskému soudu podání žalovaného obsahující návrh na obnovu řízení vedeného krajským soudem pod sp. zn. 60 Sm 433/2008 spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, s tvrzením, že je nemajetný, jediným zdrojem příjmů je důchod ve výši 9 170 Kč měsíčně, na který je vedena exekuce, a má zdravotní problémy. Dne 11. 6. 2012 usnesením č. j. 47 Cm 658/2009-60 krajský soud zamítl návrhy žalovaného na osvobození od zaplacení soudního poplatku (výrok I) a na ustanovení zástupce (výrok II). Krajský soud z vlastní činnosti zjistil, že žalovaný podniká jako OSVČ a že je majitelem směnky na částku 4 655 000 Kč, o niž se vede u téhož soudu řízení pod sp. zn. 49 Cm 364/2011. Z toho dovodil, že žalovaného nelze považovat za nemajetného ve smyslu §138 o. s. ř. Nalézací soud rovněž přihlédl k výši soudního poplatku za návrh na obnovu řízení a dospěl k závěru, že je v možnostech žalovaného soudní poplatek, který mu bude vyměřen ve výši 5 000 Kč, uhradit. Dne 1. 2. 2013 usnesením č. j. 9 Cmo 277/2012-69 odvolací soud usnesení krajského soudu ze dne 11. 6. 2012 č. j. 47 Cm 658/2009-60 potvrdil. Neakceptoval poukaz krajského soudu na vlastnictví směnky na částku 4 655 000 Kč, neboť byl toho názoru, že do doby, než řízení o nároku z uvedené směnky bude pravomocně skončeno, nelze mít najisto postaveno, zda majetkové právo z ní žalovanému přísluší či nikoli. Odvolací soud ale dovodil, že pobírá-li žalovaný podle vlastního prohlášení důchod ve výši "přes 9 170 Kč", je nepochybně v jeho možnostech soudní poplatek za žalobu zaplatit. Odvolací soud dále konstatoval, že údaje uvedené žalovaným v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 4. 6. 2012 jsou rozporné s údaji uvedenými v žádosti o osvobození od soudního poplatku v položce nájemné, což značně znevěrohodňuje pravdivost údajů jím poskytnutých. I v této skutečnosti spatřoval důvod pro nepřiznání poplatkové úlevy žalovanému. Dne 27. 2. 2014 usnesením č. j. 29 Cdo 70/2014-108 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2013 č. j. 9 Cmo 277/2012-69 odmítl, neboť dovolání neobsahovalo nezbytnou náležitost, t. j. vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nad rámec odůvodnění dovolací soud upozornil, že usneseními ze dne 12. 4. 2013 č. j. 47 Cm 658/2009-85 a ze dne 17. 9. 2013 č. j. 47 Cm 658/2009-100 krajský soud přiznal žalovanému osvobození od soudního poplatku za dovolání a k ochraně zájmů žalovaného tomuto ustanovil zástupce pro dovolací řízení; splnění předpokladů pro osvobození žalovaného od soudních poplatků tak posoudil odlišně od rozhodnutí, jež bylo předmětem dovolání. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými "rozsudky" obecných soudů byla porušena základní práva dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesouhlasil se závěry nalézacího soudu a vyjádřil názor, že odvolací soud v odůvodnění svého potvrzujícího usnesení "v extrémní míře vybočil z rámce vymezeného principy spravedlnosti", čímž byl vytvořen stav, jež mu znemožňuje domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany, rozporný s výše uvedenými články Listiny a Úmluvy. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho poměrů z hlediska osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož mu bylo údajně bráněno v přístupu k civilnímu soudu. Jelikož se stěžovatel snažil dosáhnout zahájení řízení o povolení obnovy řízení, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů (vyšších stupňů) zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int). I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o řízení "ve věci" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny resp. o posouzení občanského práva nebo závazku ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové řízení či posouzení by se jednalo až po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, mezi jinými právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, právo být osobně přítomen jednání, právo na dostatečné odůvodnění soudních rozhodnutí, stejně jako právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatel ve své stížnosti poukázal, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá. O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by však za určitých okolností neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít, a to zejména s ohledem na jejich znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho záležitost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům, byla přezkoumána soudem. Tím uvedené články Listiny a Úmluvy zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by vskutku neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si proto lze jen stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v civilních věcech. Právo na soud není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k civilnímu soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů. V případě stěžovatele nalézací soud i soud odvolací ve svých rozhodnutích ze dne 11. 6. 2012 resp. ze dne 1. 2. 2013 dospěly k závěru, že stěžovatelem uvedené majetkové poměry osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily. Odvolací soud pak napravil pochybení krajského soudu tím, že neakceptoval jeho závěry ohledně relevance směnky na částku 4 655 000 Kč; své závěry, že ani on v případě stěžovatele neshledal podmínky pro postup dle §138 odst. 1 o. s. ř., dostatečně odůvodnil; z jeho rozhodnutí je tudíž zřejmé že nerozhodoval svévolně. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah. Skutečnost, na kterou poukázal dovolací soud v závěru svého usnesení ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Cdo 70/2014-108, stěžovatelem nebyla uplatněna. Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2014 Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.1840.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1840/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 6. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 5. 2014
Datum zpřístupnění 17. 7. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §138 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík poplatek/soudní
poplatek/osvobození
obnova řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1840-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 84648
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18