ECLI:CZ:US:2014:1.US.1869.14.1
sp. zn. I. ÚS 1869/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Římská 1389/42, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 8 Tdo 209/2014-28, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2013 č. j. 4 To 381/2013-602 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 3. 2013 č. j. 11 T 39/2011-568, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje zrušení ustanovení §211 trestního zákoníku a vypuštění této skutkové podstaty z §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byla stěžovatelka napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci uznána vinnou ze spáchání úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že při sjednávání úvěrových smluv s různými institucemi sdělila nepravdivé údaje stran svého již existujícího úvěrového zatížení. Úvěry, které jí byly vyplaceny, následně nesplatila a bankovním institucím způsobila škodu ve výši 610 000 Kč. Prvoinstanční soud ji za to odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl let, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Rozhodnutí prvního stupně následně napadenými usneseními potvrdily soud odvolací i dovolací.
Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, v níž orgánům činným v trestním řízení vyčítá řadu pochybení. Jak uvádí, v rámci přípravného řízení docházelo k donucování výpovědi, kvůli čemuž její obhájce podal Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu. Stěžovatelka také podala námitku podjatosti vůči policejnímu orgánu a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jindřichově Hradci. Tyto výhrady nebyly nadřízenými orgány shledány jako opodstatněné.
Orgány činné v trestním řízení dále pochybily v tom, že nebraly dostatečný zřetel na stěžovatelčino těhotenství, které bylo označeno jako rizikové. Porušování "základních pravidel trestního řízení" mělo pokračovat v hlavním líčení, kdy stěžovatelce bylo bez ohledu na její zdravotní stav soustavně vyhrožováno zatčením.
Samotné hlavní líčení navíc bylo vedeno zcela jednostranně a v rámci dokazování byly provedeny pouze důkazy svědčící obžalobě. Výslechy svědků byly v rozporu s principem nestrannosti soudu vedeny státní zástupkyní a otázky byly kladeny návodným způsobem, přičemž někteří svědci si průběh inkriminovaných událostí už nepamatovali.
Soudy se také nevypořádaly se skutečností, že na jednotlivých bankovních formulářích byla data dodatečně dopisována, ani s tím, že některé dotazníky bankovních ústavů se vůbec nedotazovaly na výši dluhů, ale pouze na výši srážek z platu. Další porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka shledává v tom, že jí nebyly poskytnuty záznamy z kamer z hlavního líčení.
Správně nebyla soudy zjištěna ani výše škody, neboť stěžovatelka formou oddlužení splátkovým kalendářem úvěry již splácí a ke dni rozsudku byla skutečná škoda zhruba 290 000 Kč, nepřesahovala tedy 500 000 Kč, jak dovodily soudy. Proto měl být skutek podřazen pod novou právní úpravu (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), konkrétně pod §211 odst. 1, který při správně vyměřené výši škody ukládá trest odnětí svobody v rozmezí 0-2 roky.
Ve zbytku ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje k významu trestného činu úvěrového podvodu, jenž údajně nemá "v dnešní rozvinuté informační společnosti" své opodstatnění. Banky a bankovní instituce totiž již mají vybudovaný informační systém, a je tak pouze na jejich uvážení, zda úvěr poskytnou či nikoli. Tato skutková podstata je navíc podle jejího přesvědčení velmi snadno zneužitelná, neboť praxe ukazuje, že málokterá žádost o úvěr je zcela přesná.
Stěžovatelka uzavírá, že skutková podstata úvěrového podvodu "zbytečně zapleveluje trestní systém a řada pachatelů místo toho, aby se věnovala poctivé práci, čerpá výhody liberálního vězeňského systému v České republice", náklady na jejich pobyt přitom nikdo neuhradí. Proto navrhuje, aby Ústavní soud §211 trestního zákoníku zrušil.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce.
V postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nespatřuje. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že v přípravném řízení docházelo k donucování výpovědi, ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci je patrné, že byla vždy řádně poučena o právu nevypovídat, čehož ostatně mnohokrát využila. Také z napadeného rozsudku okresního soudu je patrné, že do úvahy bral především výpovědi stěžovatelky, které učinila v rámci hlavního líčení, jelikož v přípravném řízení využívala svého práva a ve věci nevypovídala.
Stěžovatelka dále uvádí, že vůči policejnímu orgánu a Okresnímu státnímu zastupitelství Jindřichův Hradec vznesla námitku podjatosti, která nadřízenými orgány nebyla shledána opodstatněnou. Z tohoto strohého tvrzení není vůbec zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, jelikož samotná skutečnost, že námitky podjatosti nejsou nadřízeným orgánem shledány důvodnými, samozřejmě toto porušení bez dalšího nepředstavuje. Vzhledem k naprosté absenci (nejen) ústavněprávní argumentace tak Ústavní soud může k této otázce pouze konstatovat, že se dotčené orgány se stěžovatelčinými námitkami řádně vypořádaly.
Pokud se týče stěžovatelčina těhotenství, lze odkázat na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 162/2013-537 ze dne 19. 3. 2013, v němž bylo konstatováno, že přístup soudu prvního stupně byl naopak spíše přehnaně benevolentní. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Jednotlivá jednání byla soudem na žádost stěžovatelky opakovaně odročována, ačkoli soudní znalec později uvedl, že stěžovatelka je schopna se jednání bez problémů účastnit. Stejně tak bylo postupováno i v případě opakovaných omluvenek jejího substitučního obhájce.
Na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2013 je možno odkázat také ohledně námitky, že stěžovatelce bylo v průběhu hlavního líčení vyhrožováno zatčením. Lze doplnit, že ani podle Ústavního soudu nebyla upozorněním na možnost postupu podle §67 trestního řádu stěžovatelčina práva žádným způsobem zasažena.
Jestliže stěžovatelka brojí proti tomu, že výslech svědků prováděl státní zástupce, odkazuje Ústavní soud na napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, které stěžovatelce vysvětlily, že tento postup výslovně předpokládá §215 trestního řádu. Stěžovatelce tím nikterak nebyla odepřena možnost klást vyslýchaným otázky, případně se k provedeným důkazům vyjadřovat, přičemž této možnosti také pravidelně využívala. Souhlasit nelze ani s tvrzením, že by svědkům byly kladeny návodné či sugestivní otázky, i s touto námitkou se ostatně soudy vypořádaly.
Stěžovatelka taktéž namítala, že žádala záznamy z kamer a zvukové záznamy z hlavního líčení, které jí však nebyly poskytnuty. Jak už ale uvedl i Nejvyšší soud, zvukové záznamy byly přepisovány do protokolů, které stěžovatelce poskytnuty byly. Stěžovatelka přitom ani netvrdí, že by byly protokoly nepřesné a že by případně určitá chyba v těchto protokolech dosvědčovala (či dokonce sama o sobě představovala) porušení jejích ústavně zaručených práv. Také tato námitka tedy zjevně postrádá jakýkoli ústavní rozměr.
Není dále pravda, že by se soudy nevypořádaly s námitkami týkajícími se údajů na dotaznících vyplňovaných při sjednávání úvěrů. Soudy zohlednily skutečnost, že nepravdivá data byla uvedena ve čtyřech různých žádostech o úvěr, které stěžovatelka podala u čtyř různých bankovních institucí. Z výpovědi svědků (pracovníků těchto institucí) pak vyplynulo, že tito ke stěžovatelce přistupovali jako k jakémukoli jinému zákazníkovi, pročež neměli žádný důvod údaje, které jim stěžovatelka poskytla, později jakkoli upravovat či doplňovat. Pokud pak jde o tvrzení, že některé dotazníky se na výši dluhů vůbec nedotazovaly, také s tímto argumentem se soudy vypořádaly. Jak konstatoval odvolací soud, stěžovatelka byla dotazována na výdaje své domácnosti, do nichž patří i měsíční splátky veškerých závazků z úvěrů a půjček. Pro úplnost lze uvést, že v případě Waldviertler Sparkasse von 1842 AG byla v rámci měsíčních výdajů domácnosti vyplňována kolonka "splátky úvěrů/leasingu", u Komerční banky kolonka "splátky půjček a úvěrů", GE Money Bank se dotazovala na "jiné měsíční splátky" a ČSOB na "měsíční výdaje splátek úvěrů". Nepravdivé údaje, které byly do těchto kolonek doplněny, stěžovatelka stvrdila svým podpisem.
Pakliže stěžovatelka namítala, že nebyla řádně vyčíslena výše škody, neboť úvěry již splácí v rámci soudem povoleného oddlužení, lze odkázat na názor obecných soudů, podle nichž je tento způsob splácení již formou náhrady škody trestným činem způsobené, a nemá tudíž na výši způsobené škody při posuzování právní kvalifikace trestného činu vliv (tento názor je souladný i s ustálenou rozhodovací praxí, k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 312/2004 ze dne 24. 3. 2004). Z toho důvodu je bezpředmětná i námitka, že měla být použita nová právní úprava, neboť tento argument se odvíjel právě od toho, že stěžovatelka nezpůsobila značnou škodu, jelikož úvěry splácí v rámci oddlužení. Ani v případě základní skutkové podstaty by nicméně použití nové právní úpravy na postavení stěžovatelky nic nezměnilo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §211 trestního zákoníku, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a jako takový sdílí její osud. Lze dodat, že toto ustanovení ani nebylo ve stěžovatelčině věci použito, jelikož odsouzena byla za trestný čin podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, jehož ústavní konformitu Ústavní soud potvrdil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006, na jehož odůvodnění tímto odkazuje. Aplikací citovaného ustanovení trestního zákona v nyní projednávané věci navíc ani nedošlo k těm skutečnostem, v nichž stěžovatelka patrně spatřuje rozpor s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 973/14 ze dne 5. 6. 2014). Stěžovatelka uvádí, že banky již mají vybudovaný dostatečný informační systém, a je tak pouze na jejich uvážení, zda úvěr poskytnou, či nikoli. V případě stěžovatelčiných úvěrů však banky tento systém ještě k dispozici neměly. Dále stěžovatelka namítá, že je tato skutková podstata snadno zneužitelná, neboť málokterá žádost je zcela přesná a žadatel si ji většinou trochu vylepšuje. Stěžovatelka nicméně netvrdí, že by v jejím případě k tomuto zneužití došlo, ostatně v projednávané věci je zcela zřejmé, že se rozhodně nejednalo o "mírné vylepšení" žádosti, nýbrž o závažné zatajení zásadních údajů. Pokud stěžovatelka uvádí, že tato skutková podstata "zapleveluje trestní systém" a vede k tomu, že "řada pachatelů místo toho, aby se věnovala poctivé práci, čerpá výhody liberálního vězeňského systému", ani tento negativní následek (jakkoli také postrádá ústavněprávní rozměr) v daném případě nenastal, neboť stěžovatelka byla potrestána pouze podmíněným trestem, a nic jí tak nebrání, aby se poctivé práci věnovala. Konečně, tvrzení, že skutková podstata podvodu "lépe pracuje s institutem škody", přičemž pokus o podvod a příprava trestného činu podvodu jsou v trestním zákoníku lépe propracovány, nepředstavují v dané věci relevantní ústavněprávní námitky, jelikož z nich nevyplývá, jak uvedené skutečnosti porušují stěžovatelčina ústavně zaručená práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu