ECLI:CZ:US:2014:1.US.1962.14.1
sp. zn. I. ÚS 1962/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek Ilony Green a Dagmary Pavelkové, zastoupených Mgr. Mariánem Babicem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 13/13, 746 01 Opava, proti usnesení Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor daní, 1. oddělení, Praha 7, ze dne 5. 12. 2013 č. j. OKFK-4-863/TČ-2010- 251201 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, ze dne 1. 4. 2014 č. j. 1 VZT 127/2013-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor daní, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 5. 12. 2013 č. j. OKFK-4-863/TČ-2010-251201 bylo zahájeno trestní stíhání obou stěžovatelek pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Proti tomuto usnesení podaly obě stěžovatelky stížnost, která byla usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, ze dne 1. 4. 2014 č. j. 1 VZT 127/2013-60 zamítnuta. Usnesení státní zástupkyně bylo stěžovatelkám doručeno dne 9. 4. 2014.
3. Proti napadeným rozhodnutím policejního orgánu a vrchního státního zastupitelství podaly stěžovatelky ústavní stížnost. V ní poukázaly na to, že z popisu skutku, jež jim je kladen za vinu, je zřejmé, že podstatnou okolnosti, z níž policejní orgán dovodil závěr o tom, že stěžovatelky měly spáchat trestný čin, je údajná fiktivní povaha obchodních transakcí mezi společností Dacube, s. r. o., jejíž byly stěžovatelky jednatelkami, a dalšími subjekty. Závěr o údajné fiktivnosti obchodních transakcí, prováděných společností Dacube, s. r. o, však nebyl řádně odůvodněn. Skutečnost, že o listinách, prokazujících existenci fakturovaného zboží, a tudíž vyvracejících závěr o fiktivní povaze obchodních transakcí, se policejní orgán v napadeném usnesení ani okrajem nezmiňuje, považují stěžovatelky za naprosto zásadní pochybení. Pro stěžovatelky je nepochopitelné, jak je možné, že policejní orgán bez dostatečného odůvodnění vůči nim zahájil trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, kterému předcházel radikální zásah do lidských práv stěžovatelek, které byly policejním orgánem zadrženy a následně na několik hodin omezeny na osobní svobodě. Ačkoliv vrchnímu státnímu zastupitelství trvalo 4 měsíce, než o podané stížnosti rozhodla, její argumentace, vysvětlující zamítnutí stížnosti se podle stěžovatelek omezuje pouze na zcela obecné a nicneříkající fráze o tom, že "je nutno přisvědčit závěrům policie, že je dostatečně odůvodněno, že podezřelé osoby spáchaly konkrétní zločiny". Stěžovatelky jsou přesvědčené o tom, že k jejich obvinění došlo pouze v důsledku omylu orgánů činných v trestním řízení, které ze skutečnosti, že společnost Dacube, s. r. o., obchodovala se společnostmi, ovládanými dalším obviněným, učinily nesprávný závěr o tom, že i společnost Dacube byla součástí řetězce firem, vytvořeného za účelem krácení daně z přidané hodnoty.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatelek. Smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem zkoumání všech orgánů činných v trestním řízení po celou dobu jeho průběhu. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení vyšetřujících orgánů o jejím naplnění), nasvědčující tomu, že obviněná osoba spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost, jak uvedl již v minulosti Ústavní soud, nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby, natož pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 nebo I. ÚS 2477/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelek postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu