ECLI:CZ:US:2014:1.US.2841.14.1
sp. zn. I. ÚS 2841/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele N. T. K., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno - Zábrdovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 11 To 52/2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 34 T 8/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo nebýt podroben krutému trestu, právo na spravedlivý proces a také právo na rovnost všech účastníků řízení. Přitom odkazuje na článek 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a dále na článek 4 odst. 3, článek 36 odst. 1 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Plzni dne 22. 4. 2005, č. j. 34 T 10/2004-3090, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 11 To 81/2005-3279. Stěžovateli byl v původním řízení za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů uložen trest odnětí svobody v délce jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Také byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Krajský soud dospěl k názoru, že nenastaly zákonem předvídané předpoklady pro povolení obnovy řízení.
3. Dotčené usnesení krajského soudu bylo vyhlášeno dne 11. 4. 2014 a proti tomuto usnesení podal stěžovatel ihned tzv. blanketní stížnost. Odůvodnění stížnosti bylo doručeno prostřednictvím datové schránky Krajskému soudu v Plzni dne 5. 6. 2014. Do doby konání neveřejného zasedání neobdržel vrchní soud odůvodnění stížnosti, a proto dovodil možný předmět podané stížnosti z protokolu o veřejném zasedání konaném před krajským soudem dne 11. 4. 2014. Napadeným usnesením poté zamítl stížnost jako nedůvodnou. Přezkoumávané usnesení krajského soudu shledal vrchní soud jako věcně správné a prosto vad bylo také řízení, které jeho vydání předcházelo.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené usnesení vrchního soudu je nutné považovat za nepřezkoumatelné, neboť nebyly brány v potaz námitky stěžovatele, které uplatnil v odůvodnění stížnosti. Rozhodování obecných soudů bylo dle stěžovatele účelové a došlo tak k porušení práva na rovnost všech účastníků řízení. Stěžovatel namítá, že uložením trestu na dobu neurčitou a nedostatečným odůvodněním tohoto rozhodnutí došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Uložený trest shledává jako nepřiměřený a krutý, neúměrně zasahující do jeho rodinného života a vztahu s nezletilým synem.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení vrchního soudu je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, protože vrchní soud nereagoval na námitky stěžovatele uplatněné v odůvodnění stížnosti. K problematice odůvodnění blanketního opravného prostředku se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119), v němž uvádí "je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Jedná se tak např. o oznámení soudu, že blanketní stížnost bude dodatečně odůvodněna a zároveň sdělení lhůty, ve které bude dané odůvodnění doručeno.
7. Výše uvedený názor byl konkretizován v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Obecné soudy jsou povinny vypořádat se s odůvodněním stížnosti, jestliže stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (tím, že mu jej včas doručil). V posuzovaném případě dochází Ústavní soud k názoru, že si právní zástupce stěžovatele nevytvořil náležité podmínky pro to, aby soudu dodal písemné odůvodnění stížnosti. Právní zástupce stížnost odůvodnil až po téměř dvou měsících od podání blanketní stížnosti. Záleželo na něm, aby v případě tak velké časové prodlevy komunikoval s obecnými soudy a učinil veškerá opatření vedoucí k úspěšnému doručení odůvodnění vrchnímu soudu.
8. Dle názoru stěžovatele nebyla dále napadená rozhodnutí vydána nezávislými a nestrannými soudy, neboť soudy rozhodovaly účelově a došlo tak k porušení práva na rovnost všech účastníků řízení. Zde jsou však námitky stěžovatele pouhým nesouhlasem se závěry obecných soudů, které však Ústavnímu soudu, jak vyloženo výše, přezkoumávat zásadně nepřísluší. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.
9. Další námitka se týká absence řádného odůvodnění napadených usnesení. Ústavní soud uvádí, že nezbytnou součástí rozhodnutí soudů a ostatních orgánů veřejné moci je jejich řádné odůvodnění (viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257). Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel neuvedl nové důkazy či skutečnosti, které by vedly k povolení obnovy řízení či by byly způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o trestu. Stěžovatel pouze vedl právní polemiku o přiléhavosti a přiměřenosti trestu. Soudy první i druhé instance se dostatečně zabývaly stěžovatelovým návrhem na obnovu řízení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
10. Co se týče námitek stěžovatele ohledně údajné krutosti trestu vyhoštění, Ústavní soud konstatuje, že v napadených usneseních byla řešena pouze otázka, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení a nikoliv otázka přiměřenosti trestu uděleného v původním meritorním řízení. Přitom původní meritorní rozhodnutí Ústavní soud již přezkoumal a rozpor s ústavněprávními principy neshledal (viz. usnesení sp. zn. III. ÚS 7/06 ze dne 17. 5. 2006). Otázkou souladnosti uděleného trestu vyhoštění s ústavními právy stěžovatele se již také zabýval a ani zde porušení práv stěžovatele neshledal (viz. usnesení sp. zn. III. ÚS 1410/14 ze dne 7. 5. 2014). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl nyní od těchto závěrů odchýlit.
11. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu