ECLI:CZ:US:2014:1.US.3221.14.1
sp. zn. I. ÚS 3221/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Dohoda (dříve DOHODA - DOMOVNÍ DRUŽSVO), IČ 618 61 731, se sídlem Zárubova 491, Praha, zastoupeného JUDr. Alicí Mlýnkovou, advokátkou se sídlem Anglická 140/20, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2014, č. j. 11 Cmo 14/2014-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadá shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze, resp. jeho nákladový výrok I. tvrzením, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Podle stěžovatele soud pochybil, jestliže se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s argumenty a námitkami stěžovatele ohledně uložení povinnosti platit náklady řízení, resp. námitkami ohledně jejich výše. Stěžovatel tvrdí, že mu měla vzniknout povinnost hradit v jediném řízení náklady téměř 100 000 Kč bez toho, aby se mu ze strany obecných soudů dostalo jakéhokoliv odůvodnění. K této situaci mělo dojít v důsledku zjevného pochybení soudu prvního stupně, který žaloby de facto projednával v řízení jediném, aniž by de iure vydal příslušné procesní usnesení.
2. Vrchní soud v Praze (dále též "obecný soud") napadeným usnesením rozhodl ve výroku I. tak, že změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně pouze co do výše nákladů řízení, jinak rozhodnutí soudu nižší instance potvrdil. Konstatoval, že důvodem k zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby, k němuž došlo ze strany žalobkyně poté, co byla splněna povinnost, o níž v řízení šlo. Soud se proto uchýlil k aplikaci §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Podle §112 odst. 1 o. s. ř. v řízení nebylo postupováno, z důvodu hospodárnosti nedošlo ze strany soudu k vydání rozhodnutí o spojení věci ke společnému projednání.
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Ústavní soud při svém rozhodování opakovaně zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Současně Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů a ne jinak je tomu i v případě otázky rozhodování o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. V podstatě stejné věci stěžovatele již I. senát Ústavního soudu rozhodoval, a to 3. 12. 2014 pod sp. zn. I. ÚS 3224/14 shodně jako v nyní projednávané věci.
6. V nyní posuzované věci jde o aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. obecnými soudy v rámci rozhodování o nákladech řízení, kdy zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně mělo dojít na základě splnění stěžovatelem žalované povinnosti. V předmětném ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. je formulováno pravidlo rozhodování o nákladech řízení - zásada procesního zavinění. Podle ní je k náhradě nákladů řízení povinen ten, kdo zavinil, že muselo být zastaveno. Soud tedy musí toto zavinění, pokud zastavuje řízení, zkoumat. Nejčastěji soud náhradu nákladů řízení přizná při zastavení z důvodu zpětvzetí návrhu. Z procesního hlediska zásadně zaviní zastavení řízení žalobce (navrhovatel), který žalobu (návrh) bere zpět. Tato zásada ovšem neplatí, jestliže ke zpětvzetí důvodně podané žaloby dojde pro chování žalovaného. Takovýmto chováním je zejména uspokojení žalobcova nároku po zahájení řízení.
7. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě zásah do práv stěžovatele nedosáhl ústavního rozměru.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje rovněž na tvrzené pochybení soudu spočívající v tom, že nevydal rozhodnutí o spojení věcí ke společnému projednání, přestože žaloby měl projednávat v řízení jediném. V tomto ohledu však nejsou námitky stěžovatele pro Ústavní soud relevantní; stěžovatel ústavní stížností výslovně brojí jen proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací. Jiná rozhodnutí ve stížnosti neuvádí, jejich text nepřikládá a v petitu navrhuje zrušení pouze tohoto jediného usnesení. Pokud chtěl ústavní stížností napadnout postup obecných soudů, jež ve věci rozhodovaly před vydáním nyní napadeného usnesení, měl tuto skutečnost ve stížnosti uvést.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu