ECLI:CZ:US:2014:1.US.3502.14.1
sp. zn. I. ÚS 3502/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Credit Suisse AG, se sídlem Paradenplatz 8, 8001 Curych, Švýcarská federace, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. MSPH 79 INS 13739/2014-B-32/10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo vydáno v průběhu přezkumného jednání dne 5. 9. 2014 v insolvenční věci dlužníka Rezidence Kavčí Hory, a. s. (dále jen "dlužník"). Podle stěžovatelky (v postavení věřitele dlužníka) je předmětné rozhodnutí insolvenčního soudu excesem z dohlédací činnosti soudu a došlo jím k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelce měla být napadeným rozhodnutím odňata možnost ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení, čímž bylo zasaženo do práv stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podle názoru stěžovatelky nemá insolvenční soud pravomoc vydat v rámci dohlédací činnosti takové usnesení, kterým by nahradil rozhodnutí věřitelů o tom, zda bude zvolen zástupce věřitelů nebo věřitelský výbor. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla de facto zbavena hlasovacího práva ve věci rozhodování, zda bude ustaven zástupce věřitelů nebo věřitelský výbor. V důsledku rozhodnutí soudu bylo věřiteli hlasováno o tříčlenném věřitelském výboru, jehož členy byli zvoleni Corfin Capital Partners, SE (dále jen "věřitel č. 4"), SKD Průmstav - stavby, a. s. (dále jen "věřitel č. 8"), a stěžovatelka. Podle stěžovatelky jsou však zbylí dva členové věřitelského výboru (věřitelé č. 4 a 8) napojeni na osoby fakticky ovládající dlužníka a jsou tak většinou svých hlasů schopni prosazovat ve věřitelském výboru rozhodnutí ve svém zájmu, resp. v zájmu samotného dlužníka, čímž nevyhnutelně dojde k poškození ostatních přihlášených věřitelů.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (na str. 10-11 Protokolu o přezkumném jednání ze dne 5. 9. 2014 ve věci výše uvedeného dlužníka) bylo nařízeno, aby byla schůzí věřitelů provedena volba tříčlenného věřitelského výboru. Soud uvedl, že z dosavadního průběhu schůze je zřejmé, že stěžovatelka, jíž bylo pro tuto schůzi soudem přiznáno hlasovací právo (pozn.: jde o nezajištěného věřitele), hodlá dominantní většinou svých hlasů prosadit volbu věřitelského orgánu ve formě zástupce věřitelů a tímto postupem hodlá evidentně minimálně poškodit zájmy zajištěného věřitele č. 4. Tímto postupem stěžovatelky podle soudu došlo k porušení zásady uvedené v §5 písm. a) insolvenčního zákona a soud považoval za potřebné zvažovaný postup stěžovatelky zákonem předvídaným postupem korigovat v rámci výkonu dohlédací činnosti nad průběhem řízení.
II.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla stěžovatelkou dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti. Vycházel přitom z toho, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení, vydaném v průběhu přezkumného jednání konaného dne 5. 9. 2014, kdy protokol o jednání byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn 8. 9. 2014. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl podán v zákonné lhůtě.
4. Po seznámení s předloženými materiály dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení".
8. Insolvenční soud v insolvenčním řízení plní dvojí funkci - zajišťuje rozhodovací činnost a provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. Dohlédací činnost soudu je obecně stanovena v §11 insolvenčního zákona a specificky poté v dalších ustanoveních. Současně je insolvenční soud vázán zásadami insolvenčního řízení, mj. i §5 písm. b) insolvenčního zákona, v němž je zakotvena zásada zákazu zvýhodňování některých věřitelů. V insolvenčním řízení mají stejné postavení věřitelé, jejichž pohledávky mají stejný nebo obdobný charakter.
9. Podle §68 odst. 1 insolvenčního zákona není-li volba věřitelského výboru povinná, může schůze věřitelů místo něho zvolit zástupce věřitelů a jeho náhradníka. V posuzované věci tedy bylo s ohledem na počet věřitelů dlužníka možné uvažovat jak o volbě zástupce věřitelů, tak o věřitelském výboru. Stěžovatelka přitom brojí právě proti postupu soudu, který přes její návrh na zvolení "jen" zástupce věřitelů, dal hlasovat o volbě tříčlenného věřitelského výboru. Podle stěžovatelky insolvenční soud překročil svou pravomoc danou mu příslušnými právními předpisy. S tím se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Předně je zapotřebí připomenout, že stěžovatelka vystupovala v daném okamžiku na přezkumném jednání jako "nezajištěný věřitel", přičemž jejímu návrhu na to, aby bylo primárně hlasováno o tom, že bude volen pouze zástupce věřitelů - na tuto funkci současně sama kandidovala -, předcházel návrh "zajištěného věřitele" č. 4 na to, aby byl volen tříčlenný věřitelský výbor (rovněž navrhl svou kandidaturu za zajištěné věřitele a za nezajištěné věřitele navrhl kandidaturu věřitele č. 3 - Petra Žižky a dále stěžovatelky). Po tomto návrhu soud rozhodl o tom, že bude hlasováno o věřitelském výboru, což zdůvodnil tím, že pohledávka stěžovatelky je sporná a soud jí pro přezkumné jednání pouze přiznal hlasovací právo; proto by bylo vhodné, aby byl volen řádný věřitelský výbor, v němž bude mít zastoupení také zajištěný věřitel. Nejde tudíž ani o stěžovatelkou namítané nahrazování rozhodnutí věřitelů soudem.
10. Proti (v bodě 9 výše) popsaném postupu soudu brojila stěžovatelka pouze námitkou, že soud nepostupuje správně, jelikož požadovala, aby bylo hlasováno o zástupci věřitelů. Naopak věřitel č. 4 navrhl, aby schůze hlasovala o složení šestičlenného výboru s účastí zajištěného věřitele a všech přítomných nezajištěných věřitelů. Současně tento věřitel navrhl, aby soud rozhodl o tom, že rozhodnutí (o tříčlenném věřitelském výboru) odporuje společnému zájmu věřitelů. Jestliže stěžovatelka hodlala proti rozhodnutí soudu jakkoliv brojit, mohla tak učinit (alespoň formálně) v rámci přezkumného jednání, jak to učinili jiní věřitelé. Domněnky stěžovatelky, podle níž nevyhnutelně dojde k poškození ostatních přihlášených věřitelů právě tím, že byl zvolen tříčlenný věřitelský výbor, nejsou pro Ústavní soud relevantní. Stěžovatelka je řádným členem věřitelského výboru a není možné dojít k závěru, že by napadeným usnesením byla zbavena svých práv daných jim insolvenčním zákonem ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení.
11. Stěžovatelka namítá též porušení práva na ochranu jejího vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení však nemá žádné bezprostřední negativní dopady do majetkové sféry stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky nejsou v tomto ohledu ničím jiným, než pouhými domněnkami, pro Ústavní soud v rámci svého postavení rovněž irelevantním. Ústavní soud není oprávněn předjímat, k jakým závěrům obecné soudy dospějí, natož aby mohl takovýmto nepřípustným způsobem zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Případná nevhodnost postupu insolvenčního soudu bude moci být posouzena až po skončení insolvenčního řízení, kdy bude postaveno najisto, z jaké části bude pohledávka stěžovatelky uspokojena.
12. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení nebylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu