ECLI:CZ:US:2014:1.US.3587.14.1
sp. zn. I. ÚS 3587/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ignacio Peralta Gracia, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 103/2014 ze dne 15. 9. 2014 a proti jinému zásahu orgánů veřejné moci spočívajícímu v postupu orgánů činných v trestním řízení v trestní věci vedené proti stěžovateli u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 103/2014 (nově sp. zn. 9 T 103/2011), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení uvedené v záhlaví a navrhl jeho zrušení pro zásah do práva na zákonného soudce a práva na obhajobu. Přitom odkázal na čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") podle §23 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), napadeným usnesením spojil věci pod sp. zn. 8 T 103/2014 a 9 T 103/2011.
Stěžovatel je obžalován z trestného činu obecného ohrožení dle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009; tato věc byla vedena pod sp. zn. 8 T 103/2014. Obvodní soud zjistil, že pro totožný skutek se stejnou právní kvalifikací byla již dříve podána obžaloba na dvě další osoby; tato věc byla vedena pod sp. zn. 9 T 103/2011. S ohledem na zásadu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl obvodní soud o spojení těchto věcí.
Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil nicotnost nebo protiústavnost tzv. jiných zásahů orgánů veřejné moci, konkrétně orgánů činných v trestní věci stěžovatele. První ze zásahů měl spočívat v tom, že obhájce stěžovatele nebyl informován o stěžovatelově výslechu ve Španělsku, a nemohl se ho tedy zúčastnit. Další zásahy spočívají v průtazích při nahlížení do spisu, v nemožnosti ovlivnit otázky posuzované znalcem a v tom, že stěžovateli nejsou překládány písemnosti do jeho rodného jazyka (španělština), přestože jiný jazyk stěžovatel neovládá. Těmito zásahy je podle stěžovatele porušováno jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) a na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny).
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel namítá, že obvodní soud v napadeném usnesení neuvedl, v čem spatřuje důvody pro spojení trestních věcí. Domnívá se, že obvodní soud zřejmě vyšel z "dílčí souvislosti obou trestních věcí dané vzniklým následkem" a požadavku na hospodárnost řízení. Argumentuje však, že na rozdíl od věci sp. zn. 8 T 103/2014 (původní věc stěžovatele) byla ve věci sp. zn. 9 T 103/2011 ještě před sloučením provedena řada úkonů a tento spis byl velmi rozsáhlý. Podle stěžovatele spojením věcí vzniká "nepřehledný konglomerát důkazů", které byly opatřeny za odlišných procesních podmínek a které nebude možné hodnotit ve vzájemných souvislostech. Má za to, že okruh dokazování v obou věcech je odlišný. Stěžovatel polemizuje s vhodností spojení obou věcí a uvádí, že tím dochází k porušení jeho práva na zákonného soudce a na obhajobu.
Co se jiných zásahů orgánů veřejné moci týče, uvádí stěžovatel, že v jejich důsledku je mu upíráno právo na spravedlivý proces. Poukazuje na četnost zásahů a jejich provázanost jednak vzájemně, jednak s napadeným usnesením. Má za to, že vyhovující nález Ústavního soudu by zabránil dalším (podle stěžovatele protiústavním) zásahům do jeho práv v rámci trestního řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219), bodě 11, "[z]ásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [...]". V souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny příslušnost soudce stanoví zákon. Zákon umožňuje spojení trestních věcí, v nichž byly podány samostatné obžaloby, jsou-li tu podmínky pro společné řízení (§23 odst. 3 tr. ř.). Společné řízení se dle §20 odst. 1 tr. ř. koná mj. "proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí". Aplikace těchto ustanovení musí být řádně odůvodněna a nesmí vykazovat známky svévole.
V napadeném usnesení došel obvodní soud k závěru, že ve sloučených věcech jde o totožný skutek stejné právní kvalifikace. Souvislost obou trestních věcí připouští ve své ústavní stížnosti i stěžovatel. Přestože je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, neshledal v něm Ústavní soud porušení požadavků vymezených výše. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že je v prvé řadě úkolem obecných soudů, aby zajistily v průběhu dalšího řízení respektování práv stěžovatele včetně těch, jejichž porušení se stěžovatel obává. V tuto chvíli - zejména s ohledem na absenci jakéhokoliv rozhodnutí ve věci samé - se nelze domnívat, že k porušení práv stěžovatele již došlo (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 928/09 a usnesení ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 3051/09 v obdobných věcech).
Ve zbytku se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud formou "deklaratorního rozhodnutí" vyslovil nicotnost nebo protiústavnost postupu uvedeného v bodě 4 usnesení.
Ústavní soud vycházel z toho, že ve věci samé ještě nebylo rozhodnuto. Není tak zřejmé, jakým způsobem a zda vůbec se budou skutečnosti zjištěné výslechem stěžovatele ve Španělsku promítat do rozhodnutí soudu. Totéž lze říct o zjištěních, která vyplynou ze znaleckého posudku. Rovněž není v tuto chvíli jasné, jakým způsobem se případná pochybení při nahlížení do spisu (včetně obžaloby) či tvrzená absence tlumočníka projeví na spravedlivosti řízení jako celku. Především však lze všechny uvedené skutečnosti namítat v dalších fázích dosud neskončeného řízení. Jak už Ústavní soud uvedl, v prvé řadě musí ochranu právům stěžovatele poskytovat obecné soudy. Z těchto důvodů nelze uzavřít, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a proto je tato část ústavní stížnosti nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost v části, v níž se navrhuje zrušení napadeného usnesení obvodního soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu