ECLI:CZ:US:2014:1.US.3626.14.1
sp. zn. I. ÚS 3626/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele - evropské společnosti P.R.I. develop, SE se sídlem Bratislavská 2939, Břeclav, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2014, č. j. 14 Co 286/2014-315 a proti rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4 C 41/2011-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel pro tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces a práva užívat svůj majetek domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Přitom odkazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dále na čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Okresní soud v Břeclavi napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli zakázáno jakkoliv nabízet, zcizovat, zatěžovat nebo jinak nakládat s předmětnými nemovitostmi. Druhým výrokem okresní soud odmítl návrh na nařízení předběžného opatření spočívající v uložení povinnosti stěžovateli složit finanční hotovost jako jistotu pro případ náhrady škody na ušlém nájemném.
3. Stěžovatel podal proti prvnímu výroku výše uvedeného usnesení odvolání, kterým se domáhal zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Odvolání odůvodnil tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném skutkovém zjištění a právním posouzení věci. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který uvedl, že žalobce osvědčil nárok ve věci samé i potřebu naléhavé zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť prokázal, že nemovitosti jsou nabízeny k prodeji. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil.
4. Stěžovatel shledává porušení práva na spravedlivý proces zejména v neprovedení dokazování odvolacím soudem, které by mohlo zpochybnit pravost již předložených důkazů. Z důvodu nemožnosti provádět dokazování nejsou stěžovateli poskytnuty prostředky, kterými by se mohl adekvátně bránit proti nařízení předběžného opatření. Stěžovatel dále namítá, že vydáním předběžného opatření došlo k porušení jeho práva užívat svůj majetek.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. K námitce stěžovatele o neprovedení dokazování odvolacím soudem Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost do tohoto procesu zasahovat a přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33).
7. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam". Soud první instance, na jehož odůvodnění odkazuje soud odvolací, vycházel z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud nehledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
8. Dle názoru stěžovatele došlo také k porušení práva vlastnit majetek. K problematice omezení vlastnického práva se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 31/97 ze dne 4. 6. 1997 (N 69/8 SbNU 183), v němž uvádí "vlastnické právo přirozeně ochrany požívá, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak současně uvedené ustanovení nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje". Je třeba vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je v dané situaci prostředkem, který má napomoci k určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat (zde stěžovatel) proto nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Nadto občanský soudní řád stanoví, že navrhovatel nedůvodného předběžného opatření odpovídá za škodu každému, komu předběžným opatřením vznikla.
9. Ústavní soud shledává, že do vlastnického práva stěžovatele nebylo zasaženo protiústavním způsobem. Pro úplnost podotýká, že předběžné opatření je opatřením dočasným a může být na návrh zrušeno.
10. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu